Česká republika

Česká republika

CZ
Česká republika
78 864 km²
10,3 mil obyvatel
OSN, RE, OBSE


Dnešní území České republiky se z větší části kryje s územím zemí Koruny české - Čech, Moravy a části Slezska (větší část Slezska a území Horní a Dolní Lužice, jež také spadaly do svazku zemí Koruny české, jsou dnes součástí sousedních států). Vývoj českého státu byl plynulý - formoval se postupně od raného středověku nejprve jako knížectví, od r. 1212 jako království, jež svou integritu neztratilo ani po roce 1526, kdy se stalo součástí habsburské monarchie. Proto byl vznik samostatného Československa v roce 1918 pociťován jako obnovení českého státu, rozšířeného nyní o území Slovenska. Československo - stát obývaný Čechy, Slováky a Němci, jakož i občany národnostních menšin, Maďary, Poláky, Rusíny a Židy - přestalo na čas existovat v březnu 1939, kdy byl vytvořen samostatný Slovenský stát a po okupaci zbylého území českých zemí nacistickými vojsky pak protektorát Čechy a Morava. Po skončení druhé světové války r. 1945 bylo obnoveno předválečné Československo, ale již bez území Podkarpatské Rusi a bez převážné části Němců, kteří museli odejít v rámci tzv. odsunu. Po únorovém puči r. 1948 se Československo stalo součástí sovětského bloku, v roce 1968 se změnilo na federativní stát, l. 1.1993 po rozpadu federace vznikly dva samostatné státy - Česká republika a Slovenská republika. Nejstarší období

Území dnešních Čech a Moravy bylo osídleno již ve starší době kamenné (paleolitu). Nejstarší výrobky lidských rukou na území českého státu se nedávno našly při stavbě dálnice u Berouna - jejich stáří je odhadováno na l,6-1,7 milionu let a vytvořil je Homo erectus. K následujícímu druhu, Homo sapiens, je řazena celá řada nálezů (Šipka u Štramberka). Z mladého paleolitu pak pocházejí četné nálezy z Moravy (Předmostí, Pavlov, Dolní Věstonice). Z mladší doby kamenné - neolitu pak máme nálezy z Mohelnice, Bylan a Chotěbudic. Celkově tyto nálezy svědčí o tom, že již v době kamenné byly české země poměrně - na tehdejší dobu - značně osídleny a že se zde již tehdy prolínal vliv několika různých kultur. Tento proces pokračoval i v době bronzové (nálezy v Úněticích u Prahy) a v době železné. Mladší doba železná, zvaná laténská, nám přináší již první historicky známé obyvatele tohoto území - Kelty. Od keltského kmene Bójů je také odvozen latinský název Bohemia (2. stol. př. Kr.). Rozkvět keltské společnosti byl v 1. stol. př. Kr.

zastaven náporem germánských kmenů - Markomanů a Kvádů. V prvních stoletích po Kristu není o území Čech příliš zpráv, protože se vytratilo ze zájmu Římské říše a tím i z okruhu historických zpráv. Toto období končí dobou stěhování národů, kdy v 5. stol. pod tlakem Hunů dochází k prudkému pohybu obyvatel velké části území Asie a Evropy. V závěru tohoto období přicházejí od východu noví obyvatelé - Slované. Slované byli vedení svobodnou válečnickou vrstvou, těžištěm jejich působení však bylo zemědělské osídlování. Tak také osídlili území dnešních Čech a Moravy a za pomoci franského kupce Sáma zde ve 20. letech 7. stol. založili první státní útvar na tomto území - Sámovu říši. V té době se stabilizovalo osídlení a formovala soustava hradišť. Vznikaly i první kmenové svazy - Lemúzi, Lučané, Pšované, Zličané, Doudlebové. Prvním skutečným státem na území Čech a Moravy byla Velkomoravská říše, jež zahrnula oblasti nejen na Moravě, ale i v Čechách, ve Slezsku a na Slovensku. Tato říše dosáhla největšího rozmachu za knížete Svatopluka. Již jeho předchůdce, kníže Rostislav, však učinil velmi významný krok - požádal byzantského císaře a patriarchu o vyslání mise, jež by na území Velké Moravy šířila křesťanství. Tohoto úkolu se ujali soluňští bratři Konstantin (Cyril) a Metoděj, kteří přinesli i vlastní liturgický jazyk. Již předtím v roce 845 přijalo 14 českých vévodů křest v bavorském Řeznu. Velkomoravská říše zanikla v 10. století pod náporem Maďarů. České knížectví a království

Jádrem dalšího státního vývoje na území Čech a Moravy bylo přemyslovské knížectví ve středních a západních Čechách, které tvořilo ucelenou soustavu opevnění a osídlení. V 9. stol. se sídlo Přemyslovců přeneslo z Levého Hradce do Prahy, jež se tak provždy stala centrem českého státu. V tvrdých bojích si Přemyslovci podrobili ostatní knížata a dokázali se ubránit i tlaku ze západu. Ten zintenzívněl zvláště za vlády Jindřicha I., jenž začal budovat rozsáhlý státní útvar - Svatou říši římskou. Jindřichovi se podrobil i kníže Václav (907 až 935) - musel složit obvyklý slib věrnosti a odvádět tribut, udržel si však na svém území panovnickou svrchovanost. Na tom se nic nezměnilo ani za krutých bojů za Václavových nástupců. Úspěchem politiky Přemyslovců bylo i získání církevní samostatnosti - r. 973 bylo v Praze založeno biskupství. Významnou úlohu ve zvelebování Čech sehrály i mnišské řády. Postupem času se stále více prosazovala centrální knížecí moc. Tento proces vyvrcholil r. 1085, kdy kníže Vratislav II.

dostal pro svou osobu hodnost "krále českého a polského". V organizaci státu se začínala stále více prosazovat nová společenská vrstva - šlechta, jež se vytvářela především z královy družiny. Šlechtici také dosadili r. 1140 na trůn mladého Vladislava II., jenž rovněž obdržel pro svou osobu právo užívat titulu král. Do nejvyšší hierarchie evropských politických celků mezi království - se Čechy definitivně zařadily na přelomu 12. a 13. století, kdy se Přemysl Otakar I. stal vydáním tzv. Zlaté buly sicilské českým králem. Římský císař krále jen formálně potvrzoval. Ráz panovnické moci se měnil - král přecházel k aktivnější politice vytváření mocenských i finančních zdrojů. Tento vývoj vrcholil za nejvýznamnějšího panovníka přemyslovské dynastie, krále Přemysla Otakara II., jenž usiloval i o získání titulu německého krále. V bitvě na Moravském poli (1278) však podlehl svému soupeři Rudolfu I. Habsburskému. Přemyslovská doba nebyla jen obdobím výbojů - došlo i k významnému prolomení bariér mezi českou a německou společností především za tzv. vnější kolonizace - osídlování českých území, zvláště pohraničních, německým obyvatelstvem. Tyto změny pak iniciovaly i strukturální proměny hospodářství - především se začala stále více zakládat města. Po zmatcích po smrti Přemysla Otakara II. v již zmíněné bitvě na Moravském poli byl posledním velkým panovníkem Přemyslovců Václav II. Jeho nástupce - Václav III. - byl r. 1306 zavražděn v Olomouci. Jím vymřel rod Přemyslovců po meči. Králem se stal manžel Elišky Přemyslovny Jan Lucemburský. Ke korunovaci došlo r. 1310. Ač vláda Jana Lucemburského nepřinesla zemi velký užitek, bohatě to napravil jeho syn Karel, jenž dosáhl i titulu římského krále (1346) a římského císaře (1355). Karel IV. byl největším panovníkem české historie, jenž povznesl České země k nebývalému rozkvětu. R. 1348 založil v Praze univerzitu - první ve střední Evropě - jež nyní nese jeho jméno. Základním rysem jeho politiky bylo spojení české koruny s korunou římskou a úsilí o zvelebení Českých zemí jako základny jeho dynastie. Za vlády jeho syna, Václava IV., se však vyostřily sociální i náboženské rozpory, jež po upálení mistra Jana Husa v Kostnici (1415) a následných nepokojích přerostly na výbuch husitské revoluce. Král Václav IV. r. 1419 zemřel a vlády v zemi se ujala husitská šlechta a vojevůdcové, mezi nimi i nejznámější z nich, Jan Žižka z Trocnova. Četné křižácké výpravy, jež chtěly rozbít husitskou vládu, skončily krachem.

Konec husitského období přivodily až vnitřní rozbroje, vrcholící bitvou u Lipan (1434), v níž byla vojska radikální frakce poražena. V letech 1458-1471 vládl v Českých zemích Jiří Poděbradský, panovník z místní šlechty. V té době se zde vyhranily čtyři stavy (vyšší šlechta, nižší šlechta, královská města, duchovenstvo), z nichž první tři se dělily o vládu, zatímco duchovenstvo zastoupení na zemském sněmu nemělo. Vyšší šlechta začátkem 15. stol. vytvořila tzv. panský stav, do něhož mohl rod či jedinec vstoupit jen za striktních podmínek. R. 1500 vyšel i nový zemský zákoník, tzv. Vladislavské zřízení zemské. Jméno tento zákoník získal po prvním panovníkovi rodu Jagellonců na českém trůně - Vladislavu Jagellonském, jenž byl zvolen českým králem po smrti Jiřího z Poděbrad. Král Vladislav získal po smrti Matyáše Korvína i uherskou korunu. Když však jeho syn a nástupce Ludvík Jagellonský chtěl obhájit svůj nárok na uherskou korunu, zahynul u Moháče v bitvě proti osmanským Turkům (1526). Z mnoha kandidátů byl na český trůn vybrán Ferdinand Habsburský, sotva tehdy však někdo tušil, že je tím Habsburkům zajištěna vláda ve středoevropském prostoru na dlouhých čtyři sta let. Český stát součástí habsburské monarchie

Nástup Habsburků měl za následek rekatolizaci, byť zprvu v mírné podobě. Ferdinand se navíc snažil o budování centralizované monarchie, což naráželo na prudký odpor českých stavů a měst, chránících si svá autonomní práva. Opozice proti centralizačním snahám sílila za vlády Ferdinandových nástupců a vrcholila pak v době vlády podivínského Rudolfa II. Roku 1618 došlo k povstání českých stavů, králem byl zvolen Fridrich Falcký. Stavovské povstání bylo zároveň počátkem třicetileté války (1618-1648), která nebývale zbídačila Evropu a především České země. Po prohrané bitvě na Bílé hoře (1620) a nepříznivém výsledku mírových dohod, jimiž končila třicetiletá válka, došlo nejen k proměně státoprávního postavení Českého království - po vydání Obnoveného zřízení zemského (1627) byly České země prohlášeny dědičným královstvím Habsburků - ale především k rozsáhlé emigraci z náboženských důvodů, jež ochudila zemi o četné schopné politiky, vojevůdce, kněze, učitele a především o příslušníky české a německé protestantské šlechty. Jmění jim zabavené bylo přidělováno cizím šlechticům či vojevůdcům. Rekatolizace přinesla své výsledky. Čechy a Morava se staly katolickými zeměmi. Centralizační snahy Habsburků vrcholily za vlády Marie Terezie (1740-1780) a jejího syna Josefa II. (1780-1790).

Za vlády tohoto císaře docházelo i k rozsáhlé germanizaci, jež byla císaři prostředkem k utužení centralismu a vybudování absolutní moci. To již se však v Českých zemích začalo poznenáhlu - především pod vlivem Herderových idejí - rozvíjet české národní hnutí (národní obrození). První požadavky směřovaly jen do kulturní a jazykové oblasti, postupně však začalo přibývat i požadavků politických. Stále častěji se začala ozývat přání obnovit význam českého státu, byť v rámci monarchie (austroslavismus - požadavek rovnoprávnosti všech národů monarchie včetně národů slovanských). Porážka revoluce r. 1848 sice na čas utlumila tyto tendence, ale další neúspěchy rakouské monarchie (válka proti Prusku, rakousko-uherské vyrovnání, jež nebralo ohled na české požadavky, a podepsání smlouvy mezi Německem a Rakousko-Uherskem v roce 1879, na jejímž základě se dostalo Německu dominantního postavení ve střední Evropě) přiváděly stále více Čechů k podpoře národního hnutí. Náhlý výbuch první světové války tendence k vytvoření národního státu ještě více podpořil. Program české státnosti formuloval na začátku války T. G. Masaryk a brzy jej rozšířil i o prosazováni požadavku vytvoření společného státu Čechů a Slováků, k čemuž mu významně napomohl i M. R. Štefánik. Významnou podporou této věci bylo i vytvoření zahraničních legií a jejich úspěšný boj na frontách 1. světové války. Československá republika

Československá republika byla vyhlášena 28. října 1918 v Praze. O dva dny později, 30. října, vyhlásili zástupci slovenského národa na shromáždění v Turčianském Svätém Martině souhlas obyvatel Slovenska se vznikem nového státu. Jeho hranice byly určeny jednak na základě historického práva - v případě zemí Koruny české jednak pomocí geografického zřetele - částečně v případě sporného území na Těšínsku a především pak při vytvoření jižní hranice Slovenska. To přineslo první problémy - jak ze strany Maďarska, tak i Polska došlo dokonce k vojenské intervenci, které mladý československý stát čelil jen s vypětím všech sil. Další komplikace působilo početné německé obyvatelstvo, jež se většinou nechtělo smířit s vytvořením nového státu a tím i ztrátou svých dřívějších preferencí. Těmto tendencím se snažili politici kolem prvního prezidenta T. G. Masaryka čelit vytvořením nové československé státnosti založené na důsledném dodržování demokratických principů a nalezení vyššího smyslu existence státu. Demokracii se sice podařilo vytvořit, ale - i díky tlaku českých Němců - se stále posiloval unitaristický charakter státu, což ovšem vyvolávalo averze na Slovensku.

Tam se totiž brzy proti pročeské skupině kolem Vavra Šrobára - ministra pro záležitosti Slovenska - vytvořila skupina soustředěná kolem kněze Andreje Hlinky a Ludové strany, jejíž členové a přívrženci obhajovali slovenskou svébytnost a autonomii. Stabilita Československa, jež vzniklo jako výsledek poválečných mírových jednání a z nich vyplývajících mírových smluv (versailleské, saintgermanské a trianonské), pochopitelně silně závisela na dodržování těchto smluv a klidném politickém vývoji v Evropě. Ten se jakžtakž dařilo udržet v prvním poválečném desetiletí: s nástupem hospodářské krize a z ní vyplývající radikalizace sociálních i politických poměrů v Evropě, projevujících se především nástupem fašismu, se i mezinárodně politické postavení Československa začalo rapidně zhoršovat. Nepomohlo ani vytvoření Malé dohody (Československa, Jugoslávie, Rumunska), opřené o Velkou dohodu, či podepsání spojenecké smlouvy se Sovětským svazem. Chvíle krize se blížily. Po nástupu fašismu a nacismu v Německu se pod vlivem jeho expanzionistických požadavků radikalizovala i politika českých Němců - tehdy se již začalo používat termínu sudetští Němci - kteří se z valné části sdružovali v Henleinově Sudetoněmecké straně. Dosavadní česká politická scéna žila ve znamení neoficiální, leč rozhodující vlády tzv. Pětky - vůdců pěti nejsilnějších politických stran (s výjimkou Sudetoněmecké strany a strany komunistické). Většinou ji tvořili za agrární stranu Švehla, za národnědemokratickou Rašín - až do atentátu v r. 1923 - za lidovou Šrámek, sociálnědemokratickou Bechyně a národněsocialistickou Stříbrný. Autorita těchto politiků se kombinovala s vlivem tzv. skupiny Hradu - intelektuálů, spisovatelů a žurnalistů kolem TGM. T. G. Masaryk však pro stáří v roce 1935 abdikoval a za svého nástupce doporučil svého žáka Edvarda Beneše, vynikajícího diplomata, leč méně úspěšného státníka. Po Masarykově smrti (1937) a vyhrocení poměrů koncem 30. let stál Beneš před osudovým rozhodnutím, jak čelit nebezpečí. První vlnu krize se mu podařilo včasnou a rozhodnou mobilizací odvrátit, druhá vlna, v září 1938, kdy se do vývoje Evropy neblaze zapsali přední západoevropští politici (Chamberlain, Daladier) v roli "mírotvorců" , vedla až k mnichovské dohodě (30.9. 1939), na jejímž základě se muselo Československo vzdát rozsáhlých území ve svém pohraničí včetně dokonalé soustavy opevnění. Radikální slovenští politikové rychle využili oslabení ústřední moci a 6. října 1938 si vynutili autonomní postavení Slovenska. Ani tato okleštěná podoba Československa však dlouho nevydržela. Hitler směřoval k válce a potřeboval ve střední Evropě prostor pro realizaci svých cílů.

Proto využil separačních snah slovenských politiků kolem Jozefa Tisa a přiměl je k vyhlášení samostatného Slovenského státu (okleštěného o jižní a část západního Slovenska, jež již po Mnichovu připadly Maďarsku). 15. března pak německé jednotky okupovaly zbytek Československa a Hitler vyhlásil protektorát Čechy a Morava. Říšským protektorem byl jmenován vysloužilý diplomat Konstantin von Neurath. Ač podnikl řadu radikálních kroků (uzavření vysokých škol, deportace české mladé inteligence do říše), v Hitlerových očích neobstál. Byl proto nahrazen jedním z nejvýznamnějších mužů nacistické špičky - Reinhardem Heydrichem (od 27.9. 1941). Jeho vláda tvrdé ruky přinesla Čechům mnohé pohromy, ale zároveň radikalizovala domácí i zahraniční odboj. Z rozhodnutí emigrační vlády v Londýně bylo do Čech vysláno několik parašutistických komand s cílem Heydricha zabít. To se také po atentátu 27. května 1942 podařilo. Nenáviděný tyran byl usmrcen, ale české obyvatelstvo pykalo ve vlně represí (heydrichiáda), při níž zahynuly tisíce lidí, desetitisíce byly odvlečeny do koncentračních táborů a věznic a dvě vesnice - Lidice a Ležáky - byly srovnány se zemí. To již však byla plně rozvinuta druhá světová válka, jež zlepšila do té doby problematické postavení Benešovy skupiny, z níž vznikla zahraniční československá vláda. Čeští a slovenští letci se velice osvědčili v bojích o Anglii i v jednotkách zahraničních armád. Již za války se však srážely dvě koncepce zahraničního odboje a tím i dvě koncepce poválečného vývoje Československa - demokratická, prozápadní, reprezentovaná Benešovou vládou, a prokomunistická, moskevská, v čele s Klementem Gottwaldem. Poslední válečná léta, probíhající ve znamení spojení západních demokracií se sovětským Ruskem, pochopitelně ovlivnila i tyto konflikty - bylo nutno uzavřít "příměří" , jak se však později ukázalo, jen dočasné. Beneš, jenž trpěl iluzí, že má Stalinovu důvěru, se pokusil uzavřením spojenecké smlouvy a jednáním s Gottwaldovou skupinou předejít nejhoršímu. Pod tlakem komunistů došlo k přijetí tzv. Košického vládního programu, v němž se již počítalo s rozsáhlým znárodněním a posílením vlivu komunistické strany. Konec války přinesl radikalizaci společenských i hospodářských poměrů, došlo k tzv. odsunu německého obyvatelstva, což přineslo vylidnění pohraničí a jeho otevření různým dobrodruhům, vyvlastňoval se majetek Němců, Maďarů a kolaborantů, jakož i velkých vlastníků. Dominantní postavení KSČ bylo potvrzeno ve volbách r. 1946, kde se - díky vítězství v českých zemích stala nejsilnější stranou. Na Slovensku však zvítězila Demokratická strana, což přineslo další komplikace.

Komunisté je řešili radikalizací svého postupu, čemuž demokratické síly, omezované navíc rozdělením Evropy do sfér vlivu na konferencích v Jaltě a Postupimi, nedokázaly čelit. Ve vzrůstajícím napětí sáhly nakonec k únoru 1948 k pokusu zvrátit vývoj podáním demise. Prezident Beneš ji však pod tlakem KSČ přijal a jmenoval novou vládu v čele s Gottwaldem. Ta přistoupila k radikálnímu vyvlastnění, čistkám ve státním aparáte a zanedlouho i k pronásledování a věznění oponentů. To již však Edvard Beneš podal demisi a prezidentem se stal Klement Gottwald. Došlo k první vlně politických procesů, z nichž největší pozornosti se dostalo procesu s dr. Miladou Horákovou, první ženou popravenou u nás z politických důvodů. Zahraniční i vnitřní politika nové vlády se zcela podřídila diktátu Moskvy, která navíc těžila z rozsáhlých zásob uranu, bezplatně vyváženého do SSSR. Období studené války přineslo zesílení třídního boje, procesy, lágry, pronásledování jinak smýšlejících občanů. Po Stalinově a Gottwaldově smrti a likvidaci tzv. kultu osobnosti se zdálo, že nejhorší doby jsou již pryč. To již byl prezidentem ČSR po krátkém intermezzu Antonína Zápotockého Antonín Novotný. Ten se však postaral o další vlnu čistek, protože nechtěl připustit ani částečnou kritiku dřívější praxe. Ekonomické potíže, sílící nespokojenost obyvatel a komplikace se Slováky, právem uraženými Novotného přezíravým postojem, spolu s úsilím části stranické inteligence přivodily nakonec zvrat v lednu 1968. Novotný abdikoval, prvním tajemníkem komunistické strany se stal dosud neznámý Slovák Alexander Dubček a prezidentem ministr obrany z poválečných let generál Ludvík Svoboda. Nastalo období "pražského jara" , kdy se zdálo, že bude možno alespoň zčásti v zemi obnovit demokracii. Nadějný proces byl však zastaven intervencí pěti armád "spřátelených států" - v podstatě ovšem armád sovětských. Dubček byl donucen odstoupit a prvním tajemníkem se stal ambiciózní Gustáv Husák, kdysi politický vězeň. Nastalo období "normalizace" , tvrdých čistek, pronásledování, hromadné emigrace. Ve své funkci zůstal jen v posledním údobí již naprosto nemohoucí prezident Svoboda, v zemi vládl Husák a jeho klika. Roku 1975 Svoboda konečně abdikoval a Husák se zmocnil i prezidentství. Šikovně využíval rozporů mezi Čechy a Slováky, kteří se sice v roce 1968 dočkali vytoužené federace, jež se však pod komunistickou patronací změnila v naprosto vyprázdněnou formalitu, prospěšnou jen různým slovenským politikům, jimž přinesla životní kariéru. Ani stále užší sepětí s Moskvou a vláda silné ruky nemohly Husáka natrvalo zachránit před důsledky stále viditelnějších společenských rozporů.

Vznikla Charta 77 a VONS (Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných). Ani zběsilá kampaň proti signatářům Charty (ostudná "Anticharta" ) a žalářování předních opozičních politiků nemohly zastavit rozpad sklerotické moci. Nástup Gorbačova a jeho politika "perestrojky" - přímo negace Husákovy politiky - byly tou poslední kapkou. Po několika násilných zásazích proti demonstrantům ( "Palachův týden" v lednu 1989) přišel 17. listopad 1989 a násilné rozehnání studentů, kteří chtěli uctít památku svých kolegů zahynuvších za okupace a zároveň protestovat proti soudobé nesvobodě. Totalitní moc se sesypala jako domeček z karet a vlády se ujaly opoziční síly, seskupené kolem Občanského fóra (v Českých zemích) a Veřejnosti proti násilí (na Slovensku). Rychle byla obnovena demokracie, jmenována nová vláda a do čela státu postaven přední opoziční politik, spisovatel Václav Havel. První svobodné parlamentní volby po 40 letech (červen 1990) přinesly drtivé vítězství Občanskému fóru a Veřejnosti proti násilí. Po opadnutí první euforie z nabyté svobody se však projevily i problémy z mnoha dlouho neřešených otázek. Jednou z nejkomplikovanějších byl vztah obou národů a jejich podíl na životě ve státě, jenž sice formálně byl federací, ale ve skutečnosti až do listopadu 1989 totalitním unitaristickým státem, v němž nevládli ani Češi, ani Slováci, ale Moskvou řízení komunisté. Oprávněný požadavek větší samostatnosti Slovenska v rámci společného státu dvou národů narážel jednak na objektivní potíže, dále na nechuť části českého obyvatelstva, ale především na ambice mnoha slovenských politiků, kteří chtěli daleko více - samostatný stát. Když všechny pokusy o nalezení statu quo skončily neúspěchem a ve volbách na jaře 1992 zvítězila v Českých zemích Občanská demokratická strana v čele s Václavem Klausem a na Slovensku Hnutí za demokratické Slovensko v čele s populistou Vladimírem Mečiarem, bylo o osudu společného státu rozhodnuto. Po několika jednáních o formě rozluky a po ratifikaci výsledků těchto jednání parlamenty obou republik, jakož i federálním parlamentem, byla po více než 70 letech ukončena existence Československa a na jeho území vznikly dva nové státy: Česká republika a Slovenská republika. Stalo se tak 1. ledna 1993. První parlamentní volby v samostatné České republice (účast 76%) vyhrála ODS, nepodařilo se jí však společně s koaličními partnery KDU-ČSL a ODA získat nadpoloviční většinu v parlamentě. Po pádu vlády v prosinci 1997 byl sestavením vlády pověřen Josef Tošovský. V předčasných parlamentních volbách konaných 19. -20.

června 1998, zvítězila Česká strana soc. demokratická následovaná ODS. Hlavní město: Praha (1,215 mil. obyvatel)
Úřední řeč: nevyhlášena, na úřady se lze obracet v češtině i v jazycích všech menšin žijících na území státu
Náboženství: převážně bez vyznání či katolické, menšina protestantské, českobratrské, československé atd. Státní zřízení: republika
Hlava státu: Václav Havel
Předseda vlády: Miloš Zeman (od června 1998)
Měna: koruna česká = 100 haléřů.