Slovensko

Slovensko

SK
Slovenská republika
49 035 km²
5,3 mil. obyvatel
OSN, RE, OBSE


Území Slovenska se po rozpadu prvních slovanských státních útvarů - Sámovy a Velkomoravské říše - od 10. stol. postupně stávalo součástí Uherského království. V uherském státě zůstalo Slovensko až do r. 1918, kdy se stalo součástí nově vytvořeného československého státu. 6. října 1938 získalo Slovensko autonomní postavení v rámci pomnichovské Československé republiky. Na nátlak fašistických velmocí - Německa a Itálie - muselo autonomní Slovensko odstoupit svá jižní území Maďarsku. 14. března 1939 se Slovensko stalo samostatnou republikou. Po skončení 2. světové války se stalo opět součástí obnovené Československé republiky. V říjnu 1968 se Československá republika přeměnila ve federativní stát. 1. ledna 1993 rozdělením československé federace na dva samostatné státy vznikl samostatný stát - Slovenská republika. Osídlení a první státní útvary
Území dnešního Slovenska bylo osídleno už v období paleolitu. Významné je z tohoto období naleziště neandertálského člověka v Gánovcích u Popradu. Z historicky doložených etnických skupin významně zasáhli do historického vývoje území především Keltové, kteří sem pronikli už ve 4. stol. př. Kr. a systematicky osídlili území od 2. stol př. Kr. Na konci starého letopočtu osídlily území germánské kmeny a řeka Dunaj tvořila současně hranici Římské říše, přičemž Římané pronikali i na sever od Dunaje a zakládali tu vojenské tábory, o čemž svědčí bohaté archeologické nálezy. Od konce 4. stol., v období stěhování národů, začaly do Karpatské kotliny pronikat slovanské kmeny. Od začátku 6. stol. byli Slované neustále ohrožováni Avary. Sjednotili se pod vedením franského kupce Sáma a vytvořili tak Sámovu říši, první státní útvar, sterý se rozprostíral na území dnešního Slovenska a trval od r. 623 do r. 658. Od konce 8. stol. se začaly tvořit větší kmenové útvary. Vytvořilo se významné knížectví se střediskem v Nitře, kde panoval kníže Pribina. V r. 833 porazil moravský vládce Mojmír Pribinu a položil základy Velkomoravské říše, která vznikla spojením knížectví Moravského a Nitranského. Velká Morava dosáhla nebývalého rozmachu v hospodářské a kulturní oblasti. Musela však čelit tlaku Franské říše, která usilovala o úplné podmanění Velké Moravy. Knížata Velké Moravy však využívala vnitřních rozporů ve Franské říši a snažila se z vazalského vztahu co nejvíce odpoutat.

K podmaňování Velké Moravy přispívalo i její pokřesťanšťování biskupy a kněžími přicházejícími ze západu. Už r. 828 dal Pribina vysvětit křesťanský kostel v Nitře. Tlaku ze západu se pokoušel čelit kníže Rastislav povoláním věrozvěstů Cyrila (Konstantina) a Metoděje z Byzantské říše (863). Nejvýznamnějším obdobím Velké Moravy byla vláda knížete Svatopluka (870 až 894), který říši vnitřně upevnil a rozšířil její území. Po Svatoplukově smrti se však začala rozpadat. Slovensko součástí uherského státu
Území Slovenska se po pádu Velké Moravy postupně stávalo součástí vznikajícího uherského státu. Slovanšti velmožové vstupovali do služeb dynastie Arpádovců a podíleli se na formování státní moci. Za vlády prvního uherského stále Štefana I. (1000-1038) se vytvořila celouherská státní organizace, která v některých momentech navazovala na starší velkomoravskou organizaci. Uhersko tak bylo od samého začátku mnohoetnickým státem. Nekontrolovaný růst pozemkového vlastnictví šlechty po tatarském vpádu ve druhé polovině 13. stol. i v Uhersku vedl k upevňováni moci několika šlechtických rodin. Nejmocnější velmožové se snažili o úplnou nezávislost na králi. V posledních deseti letech 13. stol. začal takto vystupovat Matúš Čák Trenčínský, který ovládl většinu území Slovenska. R. 1301 vymřela dynastie Arpádovců. Od té doby se u moci v Uhersku střídaly cizí dynastie. Období rozkvětu prožilo Uhersko zvláště za vlády dynastie Anjouovců (1308 až 1387). Zikmund Lucemburský vládl v Uhersku plných 50 let. Vedl však nákladnou zahraniční politiku a to společně s válkou proti husitům oslabovalo stát i královskou pokladnu. I když král za velké peníze přenechával mnohá svá panství magnátským rodinám, šlechta nebyla spokojena s jeho panováním a dávala to otevřeně najevo. Po Zikmundově smrti nastalo dlouhé období feudální anarchie, které se podařilo ukončit až králi Matyáši Korvínovi (1459 až 1490). Po jeho smrti, za vlády Jagellonců, královská moc opět upadla. Současně se od jihu ohlásil nový nebezpečný nepřítel - Osmanská říše. Porážka u Moháče a smrt krále Ludvíka II. měla i pro Uhersko vážné důsledky. V habsburské monarchii
Podle smlouvy, kterou uzavřel Vladislav Jagellonský s Maximiliánem Habsburským, přešlo po vymření Jagellonců nástupnictví v českém i uherském království na Habsburky, čímž se významně posílila habsburská monarchie. Jejím prvním panovníkem byl Ferdinand I. Habsburkové se snažili o vybudování monarchie jako své dynastické državy a usilovali o maximální centralizaci moci. To naráželo na odpor uherské šlechty.

Konflikt mezi dynastii a odbojnou šlechtou tvoří hlavní osu uherských dějin v tomto období. Situaci zkomplikoval i tlak mocné Osmanské říše. Turci obsadili a okupovali větší část Uherska, takže habsburské Uhersko tvořilo prakticky dnešní území Slovenska. Bratislava (Pressburg) se stala hlavním městem habsburského Uherska. Tady zasedal sněm, tady byli korunováni uherští králové. Habsburkové vystupovali jako katolická dynastie a snažili se čelit šířícímu se protestantismu, o který se opírala část odbojné šlechty. Protestantismus, pokusy o jeho potlačení a násilnou rekatolizaci, odboj šlechty a turecké nájezdy způsobily, že 16. a 17. stol. bylo v Uhersku mimořádně krvavým obdobím. Stavovská povstání následovala jedno za druhým. Po porážce Turků u Vídně r. 1683 a po doznění povstání F. Rákocziho II. na začátku 18. stol. se Habsburkům podařilo státní moc postupně konsolidovat. Panovník Karel VI. se vydáním pragmatické sankce r. 1713 snažil zabezpečit nedělitelnost habsburského mocnářství a nástupnická práva pro svou dceru Marii Terezii. Habsburská centralizace vyvrcholila za vlády Marie Terezie (1740-1780) a jejího syna Josefa II. (1780-1790). Josef II. se snažil podpořit centralizaci i zaváděním němčiny jako úředního jazyka. Oba chtěli modernizovat říši mnoha vnitřními reformami. Zformování moderního slovenského národa
Pod vlivem osvícenských myšlenek a německé romantické filozofie, především J. G. Herdera, začínají si i evropské národy vytvářet ideové základy pro národní hnutí. Vstup třetího stavu a později i širších lidových vrstev do politického dění společně se sociálními přeměnami ve společnosti daly tomuto hnutí reálný sociální a politický základ. Tento proces začal i u Slováků. V první etapě se hnutí v čele s inteligencí soustřeďuje na otázky jazyka, kultury a národních dějin. V té době se kodifikuje spisovný slovenský jazyk. První kodifikaci uskutečnil A. Bernolák r. 1787, druhou, všeobecně přijatou - štúrovci r. 1843. V polovině 19. stol. Ludovít Štúr a jeho spolupracovníci zformulovali i slovenský politický program zaměřený zvláště na dosažení samosprávy Slovenska a na demokratické reformy ve společnosti. Svůj program se Slováci pokusili prosadit v revoluci v letech 1848-1849, ale narazili na nepochopení vůdců maďarské revoluce, kteří vycházeli z ideje jednotného uherského národa a uherského státu. Ani císař a vídeňský dvůr nebyli nakloněni myšlence politické decentralizace říše a demokratickým reformám. Proto Slováci dosáhli jenom některých drobných jazykových a kulturních práv.

V období uvolnění absolutismu, po porážce Rakouska ve válce proti Sardinskému království (1859), se Slováci pokusili opět prosadit svůj program. Vypracovali Memorandum slovenského národa s požadavkem slovenské autonomie (1861). Maďarská vláda i císař je však odmítli. Maďarská vláda naopak stupňovala snahu o centralizaci Uherska a o jeho přeměnu v unitární maďarský stát. Když císař po porážce v prusko-rakouské válce (1866) hledal východisko z vnitřní krize, rozhodl se ustoupit maďarskému nacionalismu, jenž mu působil největší potíže, a vyčlenit Uhersko z jednotné říše. V rakousko-uherském vyrovnání (1867) se habsburská monarchie rozdělila na dvě části - Předlitavsko (země zastoupené v říšském sněmu) a Zalitavsko (Uhersko). Obě části monarchie měly společného ministra zahraničí, financí a války. Společně s panovníkem a dvorem měl na politiku státu velký vliv i generální štáb společné armády. Ostatní záležitosti si spravovaly oba státy monarchie samostatně. Maďaři se pokoušeli využít vyrovnání k dosažení svého politického cíle - jednotného a maďarského Uherska a začali systematicky asimilovat horní vrstvy a inteligenci nemaďarských národů. Po podepsání dvojspolkové smlouvy mezi Německem a Rakousko-Uherskem (1789) maďarské vládnoucí kruhy získaly ve svých centralizačních snahách i významnou podporu Německa, které vidělo v maďarské centralizaci a maďarizaci posilování Dvojspolku. Maďarizace se stupňovala a nemaďarské národy na ni odpovídaly tak, že se postupně maďarskému státu odcizovaly a hledaly řešení svých problémů mimo Uhersko. Také Slováci se snažili dostat slovenskou otázku na evropské fórum. V tomto úsilí je podporovali především Češi. Mezinárodní a vnitřní situace v Rakousko-Uhersku se vyvíjela tak, že Češi a Slováci hledali cestu k těsnější součinnosti. Jejich spolupráce byla velmi široká v kultuře, do jisté míry i v hospodářství, ale program politického sjednocení a společný boj proti Rakousko-Uhersku a německému vlivu nebyl v situaci na rozhraní 19. a 20. stol. reálný. Mezinárodní vztahy se změnily vypuknutím první světové války v červnu 1914. Téměř hned na začátku války vypracoval T. G. Masaryk plán společného státu Čechů a Slováků. Plán si získal širokou podporu Čechů a Slováků žijících v zahraničí. Podporu mu vyslovila i agilní Slovenská liga v USA. K Masarykovi se jako jeho nejbližší spolupracovník připojil ve Francii žijící Slovák M. R. Štefánik. Československému zahraničnímu odboji se podařilo získat podporu dohodových mocností a zorganizovat početné (téměř stotisícové) vojsko - legie.

Program společného československého státu si postupně získával podporu i domácích politických představitelů. Slováci se pro tento program definitivně rozhodli na poradě v Turčianském Sv. Martině 24. května 1918. Dualistická monarchie se po prohrané válce rozpadla. Jedním z jejích nástupnických států se stala i Československá republika. Byla vyhlášená v Praze 28. října 1918 a Slováci se k ní připojili svou deklarací na shromáždění Slovenské národní rady v Turčianském Sv. Martině 30. října 1918. Československá republika
Československá republika vznikla jako stát dvou národů - Čechů a Slováků - a významných národnostních menšin - Němců, Maďarů, Poláků, Židů a po připojení Podkarpatské Rusi i Rusínů. Od počátku existence nového státu se ukázalo být problematické zapojení českých Němců. Spojení Slovenska s Českými zeměmi do jednoho státního celku bylo výhodné pro obě části státu, ale postupně přinášelo i mnohé problémy. České země byly kulturně i ekonomicky vyvinutější. Méně rozvinutý slovenský průmysl nebyl schopný konkurovat vyspělejšímu českému průmyslu. Rozdílné bylo i vnímaní společného státu na české a slovenské straně. Čeští politici chápali stát jako centralistický a unitaristický, což se projevilo i v jeho ústavě z roku 1920. Na Slovensku se společný stát chápal více jako spojení dvou subjektů a postupně tu v politice převládl program slovenské autonomie. Sjednocení území Slovenska byl dost složitý proces, protože Maďaři se nechtěli vzdát ideje velkého Uherska. S cílem přičlenit slovenské území k Maďarsku vstoupila na Slovensko i bolševická maďarská armáda. Hranice Československa byly potvrzeny soustavou mírových smluv v r. 1919 -1920 (Versailleská, Saintgermainská a Trianonská). Československá republika byla demokratickým parlamentním státem. Prvním prezidentem byl T. G. Masaryk (do r. 1935), po něm nastoupil E. Beneš. Slovensko řídila ústřední vláda v Praze. Pro jeho správu bylo zřízeno zvláštní ministerstvo v čele se Slovákem Vavrem Šrobárem. R. 1928 bylo na Slovensku zavedeno krajinské zřízení, čímž bylo Slovensko respektováno jako samostatný administrativní celek, ale bez samoprávných orgánů. Vnitropolitická situace Československé republiky se komplikovala složitým mezinárodním postavením státu. Rapidně se zhoršila po nástupu Hitlera k moci, kdy se aktivizovali čeští Němci. Tehdy se poprvé začalo mluvit o Sudetech a sudetských Němcích. Likvidace Československa se stala jedním z cílů německé zahraniční politiky. Hitler přitom využil negativismu německé menšiny. Německý tlak vyvrcholil r. 1938.29. září podepsali v Mnichově Německo, Itálie, V.

Británie a Francie dohodu, podle níž muselo Československo odstoupit Německu pohraniční oblasti obývané převážně německým obyvatelstvem. Oslabené Československo bylo vydáno napospas zvůli nacistického Německa. 6. října 1938 byla vyhlášena autonomie Slovenska. Prezident Beneš abdikoval a v listopadu 1938 se novým prezidentem stal E. Hácha. 2. listopadu muselo Slovensko a Podkarpatská Rus odstoupit svá jižní území Maďarsku. Nacistická agrese vyvrcholila v březnu 1939, kdy slovenský sněm 14. března na Hitlerův nátlak vyhlásil samostatnou Slovenskou republiku. Následující den, 15. března, okupovalo Německo Čechy a Moravu. Slovenská republika
Slovenská republika byla nucena přijmout tzv. ochrannou smlouvu, podle níž Německo přeměnilo Slovensko na jeden ze svých satelitních států. Prezidentem Slovenské republiky se 26. října 1939 stal J. Tiso. Tlak Německa, podporovaný radikálním křídlem slovenských luďáků (V. Tuka, A. Mach), se stupňoval. V létě 1940 musel prezident Tiso na přímý nátlak Hitlerův připustit k moci radikální proněmecky orientované politiky a musel souhlasit s vysláním německých poradců na Slovensko. V listopadu 1940 přistoupilo Slovensko k Paktu tří velmocí a po účasti na válce proti Polsku se zúčastnilo i válečného tažení proti SSSR. Režim na Slovensku byl totalitní, nedemokratický a slovenská vláda následovala "příklad" nacistického Německa i v řešení "židovské otázky" , což mělo za následek, že více než 60 000 slovenských Židů bylo odtransportováno do vyhlazovacích koncentračních táborů. Proti nedemokratickému režimu a kolaboraci s nacistickým Německem vznikal mezi slovenským obyvatelstvem odpor, který zesílil po německých vojenských porážkách. Rezistence vyvrcholila v srpnu 1944 v ozbrojeném povstání. V říjnu 1944, když se podařilo německé ozbrojené moci povstání potlačit, na východním Slovensku už operovala Rudá armáda, která očišťovala území Slovenska od německých vojsk. Československá exilová vláda v čele s E. Benešem si vytkla za cíl obnovu Československa v jeho předválečných hranicích. Pro tento plán získala podporu západních velmocí i Sovětského svazu. 12. prosince 1943 podepsal E. Beneš v Moskvě Smlouvu o vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Bylo to uznání politické reality, podle které se Československo po válce mělo dostat do sféry sovětského vlivu. V Moskvě byla posléze v březnu 1945 sestavena nová československá vláda, která se vrátila na osvobozené území a 4. dubna v Košicích vyhlásila program obnovy Československé republiky.

Poválečná Československá republika
Předválečné hranice se ovšem nepodařilo zcela zachovat, protože Československo muselo odstoupit Sovětskému svazu Podkarpatskou Rus. Za situace, kdy vývoj ve střední Evropě kontroloval Stalin, nemohl se v plné míře obnovit ani demokratický parlamentní systém. Podařilo se opět utvořit unitaristický stát navzdory nesouhlasu většiny slovenských politiků, bez ohledu na výsledky jednáni v době války a na znění vládního prohlášení v Košicích. Slovensko sice mělo Slovenskou národní radu a Sbor pověřenců, ale tyto orgány byly podřízeny ústřednímu parlamentu a vládě. I když jak v parlamentu, tak i ve vládě byli zastoupeni i Slováci, vyvolával tento fakt spolu s nedostatečným respektováním potřeb a zájmů Slovenska na Slovensku nespokojenost. Tuto situaci ještě zostřovaly rozdíly politické: v květnu 1946 se konaly volby do Ústavodárného shromáždění, na Slovensku zvítězila Demokratická strana, ale celostátně se díky výraznému vítězství v českých zemích stala nejsilnější stranou KSČ. Její předseda Kl. Gottwald sestavil koaliční vládu. Po prohraných volbách na Slovensku ztratili komunisté, kteří do té doby byli stoupenci slovenské autonomie, zájem na řešení slovenské otázky a podporovali pražský centralismus. Jejich prvním a hlavním terčem byly ovšem demokratické síly na Slovensku. S podporou SSSR stupňovali komunisté vnitropolitickou krizi. Nejdříve, v listopadu 1947, si vynutili reorganizaci Sboru pověřenců ve svůj prospěch a později - v únoru 1948 - uskutečnili v Praze převrat. Po únoru 1948 začali komunisté uskutečňovat v Československu totalitní systém podle vzoru Sovětského svazu. Konaly se politické procesy, upevňoval se státní centralismus i pozice komunistické strany. 14. června 1948 se Kl. Gottwald stal prezidentem republiky. Ústava z května 1948 měla totalitní charakter. V červenci 1960 byla přijata nová ústava, která ještě více upevnila státní centralismus a přejmenovala stát na Československou socialistickou republiku. Symbolem byrokratické diktatury, státního centralismu a úplného ignorování slovenských požadavků se stal prezident A. Novotný. Nespokojenost s komunistickou totalitou byla na Slovensku umocňována nespokojeností s postavením Slovenska. Proto se v období uvolnění, v době "pražského jara" v r. 1968, kdy se prvním tajemníkem ÚV KSČ stal Slovák A. Dubček a prezidentem L. Svoboda, nastolil i požadavek přeměny státu na federativním principu.

V říjnu 1968 byl zákon o československé federaci přijat, ale když byl po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 reformní proces zastaven, nastoupilo období tuhé "normalizace" a nemohl se v plné míře uskutečnit ani projekt federativního státu. Formální federace nevyřešila nevyhovující stav. K němu ovšem především přispěla politika prováděná Gustávem Husákem, od r. 1969 prvním tajemníkem ÚV KSČ a od r. 1975 i prezidentem republiky. Husák se obklopoval "svými lidmi" , kteří byli v Praze chápani jako představitelé Slováků. Všechny nevyřešené otázky vypluly na povrch opět po pádu komunistické totality v listopadu 1989. Po prvním nadšení z nabyté svobody se však začaly projevovat i palčivé problémy, mezi nimi pak i neřešené postavení Slovenska a rozdělení kompetencí mezi federální a republikové vlády. Po volbách v červnu 1992 rozhodující politické strany - Hnutí za demokratické Slovensko a Občanská demokratická strana - rozhodly o rozdělení státu. Toto rozhodnutí schválily parlamenty obou republik i Federální shromáždění a l. ledna 1993 vznikla samostatná Slovenská republika, od 19. ledna 1993 člen OSN. V březnu 1993 vyslovil parlament nedůvěru vládě Vladimíra Mečiara a vznikla koaliční vláda pod vedením Jozefa Moravčíka. V mimořádných parlamentních volbách (30.9. -l. 10.1994) získalo nejvyšší počet hlasů opět HZDS, ale nezbytnost koaliční vlády trvala. Po skončení pětiletého funkčního období prezidenta Michala Kováče 2. března 1998 Národní rada SR do 30. května hlavu státu nezvolila. Část pravomocí prezidenta přešla ve smyslu Ústavy SR na vládu. Hlavní město.: Bratislava (445 000 obyvatel)
Úřední řeč: slovenština
Náboženství: katolické, protestantské
Státní zřízení: republika
Hlava státu:
Předseda vlády: Mikuláš Dzurinda (od října 1998)
Měna: slovenská koruna = 100 haléřů.