Brazílie

Brazílie


BR
Brazilská republika
8 511 965 km²
160 mil. obyvatel (odhad 1994)
OSN, ALADI, OAS, SELA


Bývalé portugalské vicekrálovství Brazílie vyhlásilo 7. září 1822 nezávislost a stalo se monarchií ( císařstvím ), 15. listopadu 1889 pak republikou. Archeologické nálezy svědčí o tom, že ve vnitrozemí Brazílie sídlili lidé již r. 8000 před Kr. Pozdější nálezy nasvědčují, že vývoj země probíhal ve dvou oddělených oblastech - v amazonské pánvi na severu země a ve vnitrozemské oblasti na jihu. Zatímco vývoj jižní oblasti probíhal bez větších vlivů, na severu se projevují vlivy sousedních zemí. Objevení Brazílie

Prvním Evropanem, jenž dosáhl brazilských břehů, byl Španěl Vincente Yanez Pinzón. V dubnu 1500 pak připlula k břehům Brazílie druhá portugalská flotila v čele s Pedrem Alvárezem Cabralem. Portugalsko si činilo na brazilské území nárok na základě tordesillaské smlouvy a nic na tom neměnila ani skutečnost, že prvním Evropanem, jenž v letech 1541-1542 probádal oblast Amazonky, byl Španěl Francisco de Orellana. Protože v oblastech osídlených Portugalci se nenašlo žádné zlato, soustředila se pozornost na těžbu dřeva. R. 1500 rozdělil portugalský král Jan koloniální území na dědičná léna. Zakladatel Sao Vincente Martin Alfonso de Sousa dal ve východní přímořské oblasti vysadit plantáže cukrové třtiny. R. 1549 připlul do Brazílie první generální guvernér Tomé de Sousa, jenž založil rezidenční město Bahía. Koncem 16. stol. se různé evropské země pokoušely získat Brazílii od Portugalců, zatímco Britům a Francouzům se to nepodařilo, Holanďané byli úspěšní. V letech 1624-1654 dobyli Pernambuco, ležící na severovýchodě země, jehož poslední bašta Racife padla až po devítiletém obléhání. S výjimkou Sao Paula a oblastí na jihu Brazílie, osídlených jezuity, byly až do r. 1650 známy jen pobřežní oblasti. Když však konečně výpravy pronikly i do vnitrozemí, narazily na vytoužená naleziště zlata a diamantů u Rio Granda (1693), Ouro Preta (1698) a Sabary (1699). Nálezy vzácných kovů vedly k rychlému osidlování pralesa a vyhnání tamějších indiánü. Těžba a export drahých kovů přinesly zemi obrovské zisky. R. 1763 se stal významný exportní přístav Rio de Janeiro novým hlavním městem kolonie. Brazilské hospodářství té doby bylo založeno na práci otroků. Když se ukázalo, že původní indiánské obyvatelstvo nestačí na těžkou práci na plantážích či v dolech, začali do Brazílie dovážet černé otroky z Afriky.

Nezávislost Brazílie

Na rozdíl od dalších jihoamerických zemí získala Brazílie nezávislost bez povstání proti koloniální nadvládě. V říjnu 1807 obsadila totiž Portugalsko francouzská vojska a král Jan VI. odešel s celou rodinou a patnáctitisícovým dvorem do Brazílie, kterou 16. ledna 1815 vyhlásil za rovnoprávné království pod portugalskou korunou. Nová organizace země pod portugalským vedením sice vyvolala v zemi nevoli, ale pokus o povstání v Pernambucu (1817) neměl úspěch. Když se Jan VI. mohl r. 1821 vrátit do Portugalska, zanechal v Brazílii jako regenta korunního prince Petra. Ještě než král dorazil do Lisabonu, rozhodl portugalský parlament (cortesy) o anulování všech práv, přiznaných předtím Brazílii. Na toto nedodržení králových slibů odpověděla Brazílie vyhlášením nezávislosti (7. září 1822). Korunní princ Petr, jenž se postavil do čela hnutí za nezávislost, byl 1. prosince 1822 vyhlášen za konstitučního císaře Brazílie. První ústava z roku 1824 zaručovala jednotlivým provinciím rozsáhlé svobody. Po povstání cisplatinské provincie a její přeměně v nezávislou republiku Uruguay se Petr I. vzdal 7. dubna 1831 trůnu ve prospěch svého syna, jenž nastoupil na trůn jako Petr II. Za jeho vlády bylo započato s osidlováním jižních provincií Brazílie a hospodářství země se přeorientovalo na produkci kávy a kaučuku. Už Petr I. povolal do země první německé kolonisty a Petr II. v podpoře přistěhovalectví pokračoval. Do r. 1889 přišlo do Brazílie na 800 000 Evropanů. Hlavním vnitropolitickým problémem se stala otázka otroctví. Postupné osvobozování otroků, započaté r. 1850, bylo završeno 13. května 1888 tzv. zlatým zákonem. Petr II. , jenž se zasazoval za osvobozeni otroků, byl však vojenským pučem sesazen a Brazílie se stala 15. listopadu 1889 republikou. Brazílie federativní republikou

Ústava země z 24. února 1891 si vzala za vzor ústavu USA, provincie se staly státy s rozsáhlou autonomií. R. 1890 se uskutečnilo oddělení státu od církve. Za I. světové války těžila Brazílie z potíží evropské konkurence na světových trzích, rozmach brazilského průmyslu byl však přerušen světovou krizí v r. 1929. Navíc zemi silně poškodily ceny kávy, což vyvrcholilo r. 1930. Důsledkem byl vojenský puč a nová vláda prezidenta Getulia Vargase (11. listopadu 1930). Ten se pokoušel zlepšit postavení nejchudších vrstev obyvatelstva, ale po komunistickém puči r. 1935 začal s omezováním občanských svobod, což dovršil r. 1937, kdy se stal diktátorem. Po skončení 2. světové války, v níž Brazílie bojovala na straně Spojenců, přinutila armáda Vargase k odstoupení. Novým prezidentem byl zvolen Enrico Gaspra Dutra.

Vargas se mohl vrátit do úřadu 31. ledna 1951, ale pod hrozbou nového armádního puče spáchal 24. října 1954 sebevraždu. Jeho následníci se pokoušeli řešit těžké hospodářské a sociální problémy země intenzivní industrializací. Nejznámější z nich byl Juscelino Kubitschek (1956 až 1961), jenž nechal uprostřed pralesů vybudovat město Brasílii, jež bylo 21. dubna 1960 vyhlášeno za nové hlavní město země. Jeho nástupce Janio Quadros se snažil zastavit inflaci drastickými úspornými opatřeními, neměl však úspěch, a proto r. 1961 odstoupil. Další období bylo ve znamení růstu vnitropolitického napětí. Armáda žádala reformu ústavy, posilnění parlamentu a zavedení funkce ministerského předsedy. Po referendu však parlament r. 1963 rozhodl o návratu k prezidentské demokracii. Prezident Joao Melchior Marques Goulart, jenž nastoupil do funkce po odchodu Quadrose, se pokusil změnou ústavy rozšířit prezidentské pravomoci, ale pro velký odpor musel ze svého úřadu odstoupit. Vojsko u moci

Prezidentem se stal Humberto Castelo Branco, jenž měl podporu armády. Po něm následovali v této funkci čtyři generálové, za jejich vlády se Brazílie významně změnila - autoritativní režim se pokusil velkolepým modernizačním programem (výstavba jaderných a vodních elektráren, rozvoj ocelářství a automobilového průmyslu) vytvořit z Brazílie průmyslový stát. Propast mezi bohatými a chudými se však stále zvětšovala a na předměstí výstavných velkoměst vyrůstaly nové a nové čtvrti chudiny. Brazílie se stala jednou z nejzadluženějších zemí světa. K nejctižádostivějším projektům Brazílie patří výstavba největší vodní elektrárny na světě na řece Paraná, jež byla uvedena po deseti letech výstavby do provozu r. 1982. Výstavba stála 17 mld dolarů a vyrobená elektrická energie má pokrýt 20% brazilské spotřeby. Konec vojenské vlády

Po 21 letech vlády vojáků byla v lednu 1985 znovu zvolena civilní vláda. Nový prezident Tancredo Neves však zemřel ještě před nástupem do funkce. Jeho nástupcem se stal José de Ribamar Sarney. Civilní vláda, v níž mají největší zastoupení liberálně konzervativní síly, však musela řešit obtížné úkoly. Zadluženost země dosáhla roku 1 987 110 mld US dolarů, zemi ochromuje vysoká nezaměstnanost, rostoucí inflace a stále silnější vměšování armády. V prosinci 1989 byl prezidentem svolen F. Coller de Mello, na kterého byl v březnu 1991 spáchán neúspěšný atentát. V říjnu 1991 zemi navštívil papež Jan Pavel II. Poslední parlamentní a prezidentské volby se konaly 3. října 1994.

Velké části obyvatel hrozí hlad a bída. Výhodou země je však obrovské nerostné bohatství i velký energetický potenciál. Hlavní město: Brasilia (1,84 mil. obyvatel)
Úřední řeč: portugalština
Náboženství: katolické (89%), protestantské (6%)
Státní zřízení: federativní republika
Hlava státu: Fernando Henrique Cardoso (současně i předsedou vlády)
Měna: real (platí od 1.7. 1994)


Území: Brazílie.