Bulharské národní povědomí se začalo šířit z několika klášterů a v 18. a 19. století započalo období národního obrození. Roku 1870 vedlo založení vlastního bulharského extrachátu k rozdělení bulharské a řecké církve. Jako součást osvobozovacích hnutí v ostatních státech na Balkáně se i v Bulharsku začalo formovat hnutí za nezávislost. Bulharsko opět nezávislé

Po rusko-turecké válce (1877-1878) se na berlínském kongresu v roce 1878 velmoci dohodly na založení bulharského knížectví. Národní shromáždění v Ostrove roku 1879 zvolilo za knížete Alexandra Battenberského. Kníže se svou vládou pod vedením Stefana Stambolova se snažil vrátit Bulharsku hranice, které byly stanoveny příměřím v San Stefanu roku 1878. Toto úsilí však ztroskotalo na odporu Britů. Alexandr I. měl sice úspěch s připojením osmanské provincie Východní Rumélie (1885), zvítězil nad Srby (1885-1886), ale puč proruských důstojníků roku 1886 ho donutil odstoupit. Jeho nástupce kníže Ferdinand z rodu Sachsen-Coburg (1887 až 1918) musel bojovat s ruskou nedůvěrou, kterou dokázal překonat díky osobním kontaktům s carem Mikulášem II. 5. října 1808 se nechal díky slabosti Osmanské říše otřesené vnitřními krizemi korunovat za cara nezávislého Bulharska. Díky jeho politice se Bulharsko stalo hybnou silou v obou balkánských válkách (1912-1913) proti Osmanské říši. V 1. světové válce se roku 1915 Bulharsko přidalo k centrálním mocnostem. Mírová smlouva podepsaná v Neuilly znamenala pro poražené Bulharsko velké teritoriální ztráty. Bulharsko mezi světovými válkami

Car Boris III. (1918-1943) se s pomocí agrární strany svého ministerského předsedy Alexandra Stambolijského pokusil o stabilizaci země. Stambolijského autokratická politika ve prospěch rolnických voličů vedla v červnu 1923 k puči. V září 1923 se pokusili komunisté o převzetí moci. Po opakovaných pokusech o puč a změnách vlády vzal car Boris III. roku 1935 moc do svých rukou a spravoval zemi s pomocí pověřenců. Bulharsko se l. března 1941 přidalo k paktu tří mocností (Německo, Itálie, Japonsko) a otevřelo německým vojskům strategicky důležitý přechod z Bulharska do Jugoslávie a Řecka. V roce 1943 zemřel Boris III., regentství převzal Simeon II. a 5. září 1944 vyhlásil SSSR Bulharsku neočekávaně válku. Po puči Vlastenecké fronty vstoupilo Bulharsko 28. října 1944 do války proti Německu. Bulharsko lidovou republikou

Ve Vlastenecké frontě se brzy dostali komunisté pod vedením generálního tajemníka Komunistické internacionály Jiřího Dimitrova na rozhodující pozice. V prvních volbách 18.