Ekvádor

Ekvádor


EC
Ekvádorská republika
272 045 km²
11 mil. obyvatel
OSN


Ekvádor, který tvořil součást bývalého španělského místokrálovství Nová Granada, vyhlásil svou nezávislost 11. března 1830. Po svržení španělské koloniální nadvlády r. 1822 se stal Ekvádor až do získání suverenity součástí republiky Velká Kolumbie (na území dnešního Ekvádoru, Kolumbie, Panamy a Venezuely). Ekvádor patří mezi nejdříve osídlené oblasti Jižní Ameriky. V El Ingu byly nalezeny stopy po kulturách z období kolem r. 8000 př. Kr. Až do 15. století zde existovalo samostatné království. V letech 1463-1471 za vlády Tupaka Inky Jupankiho byla vysočina Sierra připojena k říši Inků. Do r. 1493 obsadili Inkové celé vnitrozemí a část pobřeží. Španělská kolonizace
Španělský konkvistador Sebastian de Benalcácar porazil Inky v letech 1531 až 1533, r. 1534 založil města San Francisco de Quito a Santiago de Guayaquil, která se stala centry španělské koloniální moci. R. 1563 se stal Ekvádor součástí místokrálovství Peru a od r. 1793 byl včleněn do místokrálovství Nová Granada. V tomto období se stalo Quito centrem španělského koloniálního systému. Malíř Miguel de Santiago proslavil po celém světě místní malířskou školu. Nezávislý Ekvádor
Revolucí r. 1809 započal dlouhý boj za nezávislost proti Španělům, který skončil r. 1802 rozhodující bitvou u Pinchichy, ve které generál Antonio José de Sucre y de Alcalá nad Španěly zvítězil. Na přání hrdiny jihoamerického boje za svobodu Simóna Bolívara spojit bývalé španělské kolonie do jednoho státního útvaru se Ekvádor připojil k republice Velká Kolumbie. Po jejím rozpadu vyhlásil 11. května 1830 samostatnost. Vnitřní nepokoje však neumožnily zemi konsolidovat. V letech 1861 až 1875 byla nastolena diktatura náboženského fanatika Garcíi Morena a Ekvádor byl vyhlášen za "Republiku svatého srdce Ježíšova". Rozpory měly jak zeměpisné, tak hospodářské příčiny. Když zboží vyvážené na světové trhy (zejména kakao) přinášelo zisk, rostla politická moc liberálů z pobřežních oblastí, které byly orientovány na export. Při poklesu exportu sílil hospodářský a politický vliv konzervativně orientovaného hornatého vnitrozemí. Po výstavbě silnic a železnic se zájmy obou oblastí sblížily. Vedle vnitropolitických nepokojů byl Ekvádor ohrožen i ze strany sousedních států. Od počátku ztratila země asi 500 000 km ve prospěch Kolumbie (1929-1931) a Peru (1941). Tichomořské ostrovy Galapágy, známé svým bohatstvím rostlinstva a živočišstva, pronajal Ekvádor r.

1941 Spojeným státům jako námořní základnu. Vláda Velaska Ibarry
R. 1934 byl José Maria Velasco Ibarra poprvé zvolen prezidentem. Jeho pokusy zmírnit sociální protiklady reformami ztroskotaly na odporu velkostatkářů a armády, kteří prezidenta několikrát sesadili. Velasco Ibarra byl prezidentem Ekvádoru pětkrát (1934 až 1935,1944 -1947,1952-1956,1960 až 1961,1968 -1972). Po posledním vojenském puči v r. 1972 emigroval do Argentiny. Vláda vojenské junty
Vojenská junta pod vedením generála Rodrigueze Lary se snažila o změnu hospodářských a politických poměrů podle vzoru vlády v sousedním Peru. Poté, kdy se Rodriguezovi Larovi podařilo v září 1975 potlačit první vojenský puč, v lednu 1976 nastoupil na jeho místo viceadmirál Poveda Burbano. Nová vláda přislíbila návrat k demokracii a 15. ledna 1978 předložila návrh ústavy, který mělo obyvatelstvo schválit prostřednictvím referenda. Nová ústava zaručuje vedoucí úlohu ve státě přímo volenému prezidentovi a viceprezidentovi, jejich funkční období, stejně jako funkční období parlamentu, je stanoveno na pět let. Návrat k demokracii
V prvních svobodných prezidentských volbách 16. července 1978 ani jeden z kandidátü nezískal potřebnou většinu hlasů a ve druhém kole voleb konaném 29. dubna 1979 zvítězil kandidát křesťansko-demokratické strany Demokracia Popular Jaime Roldós Aguilero. Vzhledem k rozporům uvnitř strany se Roldós pokusil založit stranu novou, ale 24. května 1981 zahynul při letecké katastrofě. Do r. 1984 zastával funkci prezidenta bývalý viceprezident Osvaldo Hurtado Larrea. Spory se sousedním Peru o území mezi řekami Naranon a Putumayo, kde se nacházejí bohatá naleziště ropy, vedly k dalšímu pohraničnímu ozbrojenému konfliktu. Chudý Ekvádor očekával, že získáním ropného bohatství by se zlepšila jeho hospodářská situace. Pokles ceny ropy po r. 1981 a snížení poptávky po dalších důležitých exportních surovinách urychlily nárůst zahraničního zadlužení státu. Proti hospodářské politice vlády se zvedlo protestní hnutí a vláda proto vyhlásila výjimečný stav. R. 1984 se stal prezidentem Leon Fabras Cordero. Od r. 1984 vládla strana Demokratické levice (sdružuje levicové centristické formace sociální orientace). Národní kongres ll. února 1997 ukončil krizi, kdy země měla až tři prezidenty. Dočasným prezidentem zvolil Fabiana Alarcóna. Hlavní město: Quito (1,09 mil. obyvatel)
Úřední řeč: španělština
Náboženství: katolické (85%)
Státní zřízení: republika
Hlava státu: Fabian Alarcón (od 9.2.

1997)
Předseda vlády: Fabian Alarcón
Měna: sucré = 100 centavů


Území: Ekvádor.