1939 se třiadvacet vlád pokoušelo vyřešit existující problémy - mimo jiné překonat důsledky občanské války a řešit rozpory mezi švédským a finským obyvatelstvem. Ačkoli v r. 1932 uzavřel Sovětský svaz s Finskem pakt o neútočení, vyvolaly sovětské územní požadavky v r. 1939 až 1940 válku, ve které ztratilo Finsko desetinu svého území. R. 1941 se Finsko po boku Německa účastnilo války proti Sovětskému svazu, 19. září 1944 uzavřelo se Sovětským svazem příměří. Po válce ztratilo Finsko území u Severního ledového oceánu a námořní základnu Porkkalu (r. 1956 byla Finsku SSSR navrácena). Zahraničněpolitická orientace Finska po 2. světové válce byla poznamenána především základním rozhodnutím trvat na své samostatnosti, ale v rámci poměru sil v baltské oblasti udržovat dobré sousedské vztahy se Sovětským svazem. Výsledkem této politiky (na Západě často označované jako finlandizace) bylo uzavření smlouvy se Sovětským svazem o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci v r. 1948, která byla od té doby několikrát prodloužena. Rozhodující podíl na formování této politiky měli prezidenti Juho Paasakivi (1946 až 1956) a Urho Kekkonen (1956-1982). Od r. 1982 se stal prezidentem sociální demokrat Mauno Koivisto. Finsko je od r. 1955 členem Severské rady skandinávských států. Hlavní město Helsinky bylo od r. 1973 do r. 1975 sídlem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Základem finské politiky je neutralita. Finsko vždy usiluje o řešení konfliktů mírovou cestou. Od r. 1987 má Finsko koaliční vládu složenou ze zástupců sociálně demokratické a konzervativní strany. Ve volbách r. 1991 zvítězila Strana středu, nová vláda byla po 25 letech bez zástupců levice. Příkladem finské politiky je postavení švédské menšiny, která má dokonce vlastní univerzitu. Dodržování jejích práv se projevuje např. i tím, že města a obce jsou označována švédskými jmény. Přátelský vztah k Sovětskému svazu znamenal pro Finsko ekonomický přínos: získalo možnost neomezeného dovozu surovin a zároveň byl Sovětský svaz výhodným odběratelem finské technologie a průmyslových výrobků i v období hospodářského poklesu. V referendu 16. října 1994 se 59% Finů vyslovilo pro vstup země do Evropské unie. Finský parlament schválil smlouvu o vstupu 18. listopadu 1994. V parlamentních volbách 19. března 1995 zvítězila Finská sociálnědemokratická strana před Stranou středu. Hlavní město: Helsinky (502 000 obyvatel)
Úřední jazyky: finština, švédština
Náboženství: protestantské (91,5%)
Státní zřízení: republika
Hlava státu: Martti Ahtisaari (od 1.3. 1994)
Předseda vlády: Paavo Lipponen
Měna: finská marka = 100 penni


Území: Finsko.