Írán

Írán

IR
Íránská islámská republika
1 648 000 km²
60,8 mil. obyvatel
OSN, OPEC


V Íránu byla po vládě šáha Rezy Pahlavího v r. 1979 vyhlášena Íránská islámská republika, pro kterou hlasovala v březnu velká většina obyvatel (98%). I když zůstala zachována funkce prezidenta a ministerského předsedy, skutečným nejvyšším státním činitelem byl šíitský vůdce ajatolláh Chomejní, který se l. února 1979 vrátil z pařížského exilu do Íránu a stal se vůdcem islámské revoluce. Hned zahájil v zemi boj proti jakýmkoliv západním vlivům a politicky nepohodlné strany byly zakázány. Od té doby byly na pořádku popravy jinak smýšlejících občanů a stálé pronásledování. V této politice se pokračovalo i po Chomejního smrti r. 1983. Dějiny Íránu
V r. 150-1000 př. Kr. pronikly ze severovýchodu přes Kavkaz na Íránskou vysočinu indoevropské kmeny, které se samy považovaly za Árijce, obsadily zemi a nazvaly ji Írán (Země Árijců). Později se perské kmeny stěhovaly dál na východ a jihovýchod. V r. 559 př. Kr. se Kýros II. Veliký osamostatnil od médského krále a založil říši Achajmenovců. Svou moc postupně rozšířil i na Asýrii, Malou Asii a Babylon. Jeho syn Kambýsés pokračoval v dobyvatelské politice obsazením Egypta. Za nejvýznamnějšího achajmenovského krále Dáreia I. (521 až 486 př. Kr.) se Perská říše rozprostírala od Malé Asie až k Egyptu a Indu. Pokus jeho nástupce Xerxa rozšířit říši i na evropskou pevninu se nezdařil. Válka s Řeckem byla začátkem úpadku perské světové říše. Porážka, které se Peršanům dostalo od Řeků v bitvě u Salamíny (480 př. Kr.) a Platají (479 př. Kr.), podnítila i povstání proti nim v Egyptě a Babylonu. V r. 331 makedonský král Alexandr Veliký v bitvě u Gaugamel proti Dáreiovi III. definitivně zpečetil konec achajmenovské říše. Persie se stala součástí Alexandrovy říše, po králově smrti se dostala pod vládu Seleukovců. Kolem r. 250 př. Kr. pronikly do severovýchodní části Íránské vysočiny nomádské kmeny. Arsakés, jeden z náčelníků, přijal r. 247 př. Kr. titul krále a založil vlastní dynastii, které se v následujících letech podařilo Seleukovce vyhnat. Arsakovci dosáhli nejvyššího rozmachu za krále Mithriada I. (171 až 138 př. Kr.), který dobyl Baktrii a část Indie. Boj Římanů proti této nové síle byl neúspěšný. Římský císař Augustus (zemřel v r. 14) musel nakonec uznat Eufrat jako východní hranici Římské říše. Až domácí dynastii Sásánovcü se zdařilo zlomit moc Arsakovců. V r.

224 porazil zakladatel sásánovské říše Ardašír v rozhodující bitvě posledního arsakovského krále Ardevana V. a stal se vládcem celého Íránu. Za vlády jeho nástupců dosáhli Sásánovci, kteří se považovali za dědice Achajmenovců, někdejší rozlohu říše. Ani Římanům se nepodařilo zlomit jejich moc. Říše Sásánovců podlehla až r. 637 náporu muslimských Arabů, kteří v následujících pěti létech Írán islamizovali. Írán patřil nejdřív k Umajjovskému a později k Abbásovskému kalifátu. V r. 1055 se chopili moci Seldžuci. Ve 13. století přepadli Írán Mongolové pod vedením Čingischána. Kolem r. 1502 založila domácí dynastie Safájovcü novou Perskou říši. Jejich nejvýznamnějším panovníkem byl Abbás I. Veliký (1587-1629), který z Isfánáhu vybudoval nejkrásnější perské město. Oslabení centrální moci a šíitský útlak způsobily úpadek moci této dynastie. Když za vlády šáha Fatha Alího (1779-1834) přešla Arménie a Ázerbájdžán pod ruskou nadvládu, začala se Británie obávat rozšíření ruského vlivu i do Indie. Spory evropských koloniálních mocností ukončila v r. 1907 smlouva o rozdělení Íránu. Jihovýchod země se dostal do britské a sever do ruské sféry vlivu. Dynastie Pahlaví
V r. 1921 se kozácký velitel Rezá dostal vojenským převratem k moci a uzavřel se sovětským Ruskem smlouvu, ve které se sovětský stát vzdal všech nároků a práv v Íránu. V r. 1923 ho jako Rezu Pahlavího korunovali na šáha. Nový panovník zaváděl rozsáhlou modernizaci, ale zároveň ignoroval demokratické tradice. Když se začal sbližovat s fašistickým Německem, v r. 1941 ho donutila Velká Británie a SSSR, aby odstoupil ve prospěch svého syna Muhammada Rezy Pahlavího. Ještě za 2. světové války, když byl Írán obsazen spojeneckými vojsky, zesílil v zemi vliv USA, které po krátké vládě ministerského předsedy Muhammada Mosaddeka v r. 1953 znovu pomohly šáhovi nastoupit na trůn. V r. 1961 šáh zavedl hospodářské a sociální reformy, podporoval industrializaci země, zvýšení gramotnosti, modernizaci zdravotnictví a zrovnoprávnění žen. Reformy financoval z rostoucích příjmů za ropu. Šíiti se ale postavili proti těmto opatřením, protože je pokládali za porušení muslimských zákonů. Kromě toho vládě vyčítali porušování demokratických zásad a násilné potlačování opoziční síly. V r. 1963 vypukly vládní nepokoje. Islámská revoluce
Politika šáha, který se v r. 1967 nechal korunovat na císaře, narážela v 70. letech na stále větší odpor. V r. 1978 vypukly krvavé studentské nepokoje. Přestože šáh přislíbil svobodné volby, amnestii pro politické vězně a uvolnění cenzury tisku, situace se neuklidnila.

Mullahové - šíitští kněží a ajatolláhové - nejvyšší šíitští hodnostáři vyzývali k demonstracím proti šáhovi. Masový odpor si nakonec vynutil jeho odstoupení a odchod ze země 16. ledna 1979. Skutečný vůdce šíitského hnutí ajatolláh Chomejní, který musel v říjnu 1978 emigrovat do Paříže, se l. ledna 1979 triumfálně vrátil do země. Chomejní postavil do čela revoluční vlády Mehdího Basargána. V celé zemi byly ustanoveny revoluční soudy, které odsoudily a popravily stovky bývalých přívrženců šáha. Levicové skupiny se obávaly přílišné islamizace a návratu středověkých poměrů, a proto protestovaly, ale v r. 1979 byla i přesto vyhlášena Íránská islámská republika. V r. 1981 se stal prezidentem Mohammad Alí Chameneí a předsedou vlády Mir Hosajn Mussávi. V září 1980 vypukla válka mezi Íránem a Irákem, jejíž hlavním důvodem byl kromě rozporu mezi šíity a sunnity boj o hegemonii v Perském zálivu. Válkou byly postiženy i další země, protože bojující strany napadaly v Perském zálivu cisternové lodě jiných zemí. Válka skončila příměřím, které zprostředkovala OSN. Její jednotky dohlížely na dodržování příměří. Válka si vyžádala asi milión lidských životů. Smrt ajatolláha Chomejního v r. 1989 nepřinesla v podstatě žádné změny. Jeho nástupce ajatolláh Rafsandžání pokračoval v "revoluci". V prezidentských volbách r. 1993 byl znovu zvolen prezidnetem státu, ve volbách v květnu 1997 však zvítězil umírněný duchovní Muhammad Chatámí. Nejvyšším duchovním a politickým vůdcem islámské revoluce a íránského lidu je Saíd Alí Chameneí. Ve válce v Perském zálivu za osvobození Kuvajtu v r. 1991 se Írán zachoval v podstatě neutrálně, a když irácké letecké síly hledaly útočiště na íránských letištích, neuspěly. Hospodářství a průmysl
Za šáhovy vlády se Írán stal díky bohatým ropným ložiskům důležitým hospodářským centrem Blízkého a Středního východu. Od r. 1951 je těžba ropy zestátněna. Kromě ropy má Írán bohaté zásoby zemního plynu a železné rudy. Dalšími důležitými průmyslovými odvětvími jsou potravinářský a textilní průmysl. Islámská revoluce a válka s Irákem způsobily velké hospodářské škody a poškodily i politické a zahraničněpolitické vztahy Íránu. Hlavní město: Teherán (6 043 000 obyvatel)
Úřední řeč: perština
Náboženství: muslimské (95%), bahaiské
Státní zřízení: republika
Hlava státu: Muhammad Chatámí
Předseda vlády: Muhammad Chatámí
Měna: riál = 100 dinarů


Území: Írán.