12)
Reklama Josefy Broučkové je dobrým příkladem Fuksovy práce s motivem. Vrací se jako jedna z rekvizit, až v závěrečné kapitole před zabitím Milliho je graficky zdůrazněna a pan Kopfrkingl má dojem, jako by z ní chtělo pár písmenek vyskočit. Pozorný čtenář už si zde narážky na psychiatrickou léčbu v Kateřině ulici musí povšimnout. A když v závěru přichází mnich, aby panu Kopfrkinglovi oznámil, že je Budha, odvádějí ho z bytu tři andělé v bílých pláštích, a odvážejí ho německou sanitkou, spojí se znovu tyto dva leitmotivy. Závěr je však opět zpochybněn: v květnu 1945se pan Kopfrkingl vrací sanitárním vlakem, obrací se do kupé a říká bezrukým a beznohým: „Šťastné lidstvo. Spasil jsem je. Jistě již nikdy nebude na světě pronásledování, nespravedlnost a utrpení, jistě už ne, ani koně…Pánové, teď nastává ten nový řád.“ (str. 137)
Není pochyb o tom, že se pan Kopfrkingl ze svého šílenství nevyléčil. Nevíme ale, zda ho sanitka s německou poznávací značkou vezla do psychiatrické léčebny nebo ke splnění jeho poslání a služby lidstvu v plynových komorách. Autor záměrně nechává konec otevřený a je na čtenáři, aby si na základě historické zkušenosti hledal smysl příběhu. Pan Kopfrkingl se zřejmě vrací z německého koncentračního tábora, kde by jako pacient psychiatrie byl býval likvidován. Fungoval tam zřejmě jako součást aparátu. Při návratu poznává mezi židy, kteří se vracejí, některé známé tváře, chtěl by je pozdravit, nemá tedy žádný pocit viny, naopak, je plný optimismu a ochoty dát se do služeb „nového řádu“. Který nastupuje. Jeho chorobná omezenost a úchylnost může být znovu uplatněna, využita jiným přítelem, který ani nemusí měnit slovní nacisty Williho. „Ale bojovat za štěstí a spravedlnost sta miliónů lidí, odstraňovat nezaměstnanost, bídu a potupu národa, do které byl vržen nepřítelem, očisťovat ho od parazitů a štěnic, vybojovat mu životní prostor.“(str. 78) „Myslit na budoucnost. NA lepší život našich dětí. Na radostnější živou lidstva.“(str. 86) Vždyť „…z boje za vznešené cíle nevzniká peklo pro slušné lidi, nýbrž pro odpůrce. Pro válečné štváče.“(str. 83-84). „Ve jménu šťastného příštího lidstva není žádná oběť pro mne dost velká,“ (str. 137) říká pán Kopfrkingl na jednom z mnoha míst, kde si čtenář uvědomuje, jak velká je příbuznost mezi jazykem politické fráze, jejím romantickým patosem a světem hrdinovým. Groteskní literární deformace reality ji proměňuje v horror, který má obecnější platnost : odkrývá typické znaky deshumanizace v každém totalitárním režimu.