O autorovi :

Zasloužilý umělec Ladislav Fuks se narodil 24.9.1923 v Praze. V letech 1945-1949 studoval na filozofické fakultě Karlovi university filosofii, psychologii a dějiny umění. Po doktorátu působil na Státní památkové zprávě a v roce 1959 přešel do Národní galerie. Publikoval v té době časopisecky řadu populárně naučných článků a tehdy také vznikla jeho umělecko-historická práce o zámku Kynžvart.(1958). O pár let později, roku 1963, vychází v nakladatelství Čs. Spisovatel Fuksova prvotina – román Pan Theodor Mundstock. Tato kniha, přeložená od té doby do více jak 21 zemí světa, zahájila velice plodnou a úspěšnou dráhu spisovatele. Hned v dalším roce 1964 byl vydán cyklus povídek Mí černovlasí bratři(zpracováno jako televizní inscenace) a po té, následovaly knihy: román Variace pro temnou strunu(1966), novela Spalovač mrtvol(1967), sbírka povídek Smrt morčete(1969) a román Myši Natalie Mooshabrové(1969), román Příběh kriminálního rady(1971), novela Oslovení z tmy(1972), novela Nebožtíci na bále(1972), novela Návrat z žitného pole(1974), novela Pasáček z doliny(1977), novela Křišťálový pantoflíče(1978) a novela Obraz Martina Blaskowitze(1980). Později napsal ještě dílo Vévodkyně a kuchařka. Zemřel 19.8.1994 ve svém bytě v Praze. Když zemřel, jeden kritik napsal: „ Zastavilo se srdce velkého vypravěče, unavené jak prožitím tolika tragédií zvláště židovské ho národa, které ve svých knihách popsal, tak nelibostí malých, kteří mu nemohli odpustit jeho velikost.“ Myslím že měl pravdu (František Cinger)

Obsah díla :

Jednou při procházce sdělí Karel Kopfrkingl své ženě, že děti už dospívají a že by bylo potřeba najmout agenta, aby se zlepšil jejich vedlejší příjem. Najme si tedy agenta (žida), obchodního cestujícího s cukrovinkami, aby sháněl budoucí abonenty do jeho krematoria. „Co abyste těmto milým lidem, kteří pracují s cukrovinkami, kromě zboží své sladké firmy nabídl ještě něco?..... Když jim nabídnete sladkosti, sáhl byste ještě jednou do aktovky a vyňal přihlášky do krematoria. ...... Utrpení je zlo, které máme odstraňovat nebo alespoň zmírňovat, zkracovat ........ Pánbůh, to však zařídil dobře. Dobře, když řekl člověku, pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš." Podle Kopfrkingla, je krematorium velmi bohulibá věc. "Vždyť ono pomáhá Pánubohu tu přeměnu v prach uspíšit. V zemi se člověk stane prachem za dvacet let a přitom celá kostra se nerozpadne.

V krematoriu to trvá i s kostrou teď, když zavedli místo koksu plyn, pouhých pětasedmdesát minut." Agent nakonec souhlasil a Kopfrkingl mu ze své dobré vůle dává celou polovinu provize. Zanedlouho po schůzce s agentem navštěvuje rodinu Willi. Diskutovali spolu o válce. Podle Kopfrkingla má být na světě mír, spravedlnost a štěstí. "To však z nebe nespadne," řekl Willi, "o to se musí bojovat. Přání a řeči jsou k ničemu, jen činy. A ty mohu vykonávat jen stoprocentní lidé." Pak řekl:
"V jejich rukou leží spravedlivé uspořádání Evropy, v rukou méněcenných slabochů ne. Podívej Rakousko, jeho připojení k říši je první krok. Hitler je geniální politik, který zbavuje stomiliónový národ jeho strastí, bídy, nezaměstnanosti, zajišťuje mu spravedlibé postavení ve světě ..." Willi na sebe prozradil členství v SdP ".. staň se členem. Bez Hitllera bychom byli na dně." Pan Kopfrkingl hleděl dost rozpačitě na Williho a vůbec se mu (ani jeho paní) nelíbilo, co právě slyšeli. Jejich děti chodili do českých škol, doma mluvili pouze česky. "Nikdy jsme u nás německy nemluvili," přisvědčil pan Kopfrkingl, "mám také samé české knihy .. naše německá krev, vždyť je to kapka." ".. člověk se svědomím a srdcem cítí i tu kapku." odpoví mu na to Willi, který dále obhajuje Hitlera a obviní svého přítele, že nevidí celek a zaměřuje se pouze na jedince. Od Kopfrkinglových šel Willi do německého Casina za Boehrmannem; "Je to vedoucí pracovník SdP a jede do Berlína k poradě s ministrem Goeblssem," řekl dost suše, "tahle republika stojí naší spáse v cestě."
Poměry v Československu se změnily. Odstoupila dosavadní vláda a v čelo nastoupil jednooký generál, pak vyhlásil mobilizaci. A myšlenky pana Kopfrkingla začínají stále více zžírat Williho slova o boji za mír a že za něj mohou bojovat pouze stoprocentní jedinci. O Štědrém dni navštívil Willi opět rodinu Kopfrkinglových. A opět se začal s panem Kopfrkinglem přít o dobovou situaci. Líčí mu, jak je republika ztracená, že Hitlerova vláda v čechách už je nezpochybnitelná, konec republiky je neodvratný, a že nám nikdo nemůže pomoci, že Němci nastolí v Evropě. Poté Willi stále dokola namlouval panu Kopfrkinglovi, že je jedním z nich a že jeho německá krev je nezpochybnitelná. Po návštěvě šel opět do německého Casina, což byl nejluxusnější podnik v Praze se všemi myslitelnými službami. Při slavnostním štědrovečerním přípitku si pan Kopfrkingl jen omočil rty. "Jen symbolicky,"řekl," jsem abstinent. Ale zato jsem čistá germánská duše. Ano to mi dnes řekl Willi. Předurčený, vyvolený." Po tomto proslovu jeho Lakmé očividně zesmutněla. Týden na to-15. března- vtrhla do země říšská branná moc.

Vůdce přijel do Prahy, říšská vlajka zavlála nad Pražským hradem,...." Za necelý měsíc se panu Kopfrkinglovi už jako členovi NSDAP konečně dostalo cti, že byl pozván do Casina, kde prozradil na své spolupracovníky nepřátelství k říši. Řeč padne i na rodinné zvyky, na to, že matka Lakmé dělala ryby na židovský způsob. V tom Karl Kopfrkingl strnul. Teprve teď si uvědomil, že i v jeho rodině jsou Židé, že jeho děti v sobě mají židovskou krev. Pan Kopfrkingl stále touží po vyšší funkci, ale je mu sděleno, že se ženou -poloviční židovkou- by to bylo nepřijatelné. Pan Kopfrkingl tedy navrhne, že by se nechal rozvést. ".. děti jely na svatodušní svátky k tetě do Slatiňan a my jsme sami" řekl pan Kopfrkingl své drahé. Udělali si tedy pěkný večer -dobrou večeři, před kterou byla Lakmé vybídnuta, aby si oblékla své nejhezčí šaty. Při večeři probíhala příjemná konverzace: "Máme, nejčistší, život před sebou. Máme, nadoblačná, otevřený svět. Je nám otevřeno nebe, nebe na kterém za celých těch devatenáct let, co jsme spolu, nepřelétl jediný mráček. ... Ale v koupelně, všiml jsem si, máme rozbitý ventilátor, ... Já jsem tam zatím dal provaz se smyčkou, aby šel ventilátor otevřít ze židle." Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl: "Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu." Vzal židli a šli,.. Protože bylo v koupelně dost horko, vyzval svou drahou, aby pustila ventilátor. Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: "Co abych tě, drahá, oběsil?" Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to. Poté zašel na kriminálku a nahlásil sebevraždu své ženy. Za několik dní, v sobotu odpoledne, šel pan Kopfrkingl s Milim na návštěvu krematoria, když tam nikdo nebyl. Hoch byl velmi zvědavý a vyptával se na každou maličkost, na kterou mu táta velmi ochotně odpověděl. Prohlíželi si i několik rakví. Mezi nimi byla i jedna, která "je zatlučená, protože se už nebude otvírat." Byl v ní příslušník SS, který "Co, Mili, aby sis lehl k němu? A s nepříliš veselým úsměvem vzal železnou tyč, která ležela v koutě u výklenku se záclonou, povalil chlapce na kolena, rozkročil se nad ním a utloukl ho tyčí. Pak dal tělo k esesákovi a sám pro sebe si řekl: "Smrt sbližuje, v lidském popelu není rozdíl."
Za čtyři dni potom odešel pan Kopfrkingl na německou kriminálku a ohlásil, že pohřešuje šestnáctiletého synka. Po několika dalších dnech stál pan Kopfrkingl před nejvyšším pražským vedením, dostal mercedesku a byla mu nabídnuta nová práce. ".. Nabízí se vám pocta.

Mohl byste být odborným šéfem, taková plynová žároviště pro budoucnost,..."

Charakteristika postav :

Karel Kopfrkingl
 nekuřák a abstinent, který si ze slušnosti maximálně omočí rty
 velmi citlivý člověk, který často označuje své blízké přídavným jménem
 manžel Lakmé, nechá si od ní říkat Romane - sám jí říká, že je to proto: protože jsem romantik a mám rád krásu, drahá.  pracovník krematoria, později člen a spolupracovník NSDAP
 velký obhájce žehu
 ke krematoriu má podobný vztah jako ke své ženě: Sedmnáct let jsem s Lakmé a vzrušuje mě stejně jako první den
 v obýváku mu visí cedulka s rozpisem časů jednotlivých obřadů a kremací, tzv. jízdní řád smrti.  Čte zásadně žlutou knížku o Tibetu, nebo Zákon o kremaci, který má svázaný v deskách
Lakmé
 žena Karla Kopfrkingla
 takto jí říká její muž, vlastním jménem se jmenuje Marie
 židovka
Zina
 doma jí říkali Zinuško
 šestnáctiletá (na začátku knihy) dcera manželů Kopfrkinglových
Mili
 občanským jménem Milivoj
 čtrnáctiletý (na začátku knihy) syn manželů Kopfrkinglových
 příliš zženštělý „mýšenec“
Willi Reineke
 se svou ženou jsou přáteli Kopfrkinglových
 Člen NSDAP, který dělá nábor nových lidí
 Fanatický nacista, představující si židy jako velice starý národ trpící sklerózou. + další postavy jako je pan Strauss, Rubinstein (agenti shánějící abonenty pro žeh), nový pracovník krematoria pan Dvořák, doktor Bettelheim (soused, specialista na pohlavní choroby)

Zvláštní směr reality a fantasomagorie, se kterou se setkáváme v prvních dvou Fuksových románech, je vystupňována ve „spalovači mrtvol“ ve formu groteskního horroru. Příběh, v němž se trochu přihlouplý a falešně romantizující přihlouplý otec rodiny, zaměstnanec krematoria od spolupráce s Němci a kariérismu dostává až k vraždě vlastní rodiny, která by židovskou krví mohla zabránit jeho postupu, a připravuje se na práci u plynových komor, dostává dimenzi právě v konstatování, že Fuksův pohled do zvrácených stránek lidské povahy není jen uměleckou fantazií, ale že skutečnost dvacátého století často překonala hrůzy ve „Spalovači mrtvol“ dovedeno do krajnosti. Hranice mezi normalitou a nenormálností, mezi realitou a horrorem je důstojně eliminována. Vylíčení zcela reálných momentů hrdinova života a typicky lidských vlastností, předsudků a pohnutek jednání(např. vztah hrdiny k židovským přátelům na jedné straně a k němcům a kolaborantům na straně druhé, diktovaný závistí, prospěchářstvím a kariérismem) je promíšeno motivy nejlevnější romantické literatury.

Již v úvodních kapitolách, kde by ještě mohlo jít o obyčejný příběh trochu omezeného a podivínského člověka, který si svou malost vynahrazuje romantizováním, je v podtextu přítomna atmosféra zvrácenosti a hrůzy, která se neustále zhušťuje, až nakonec nabývá převahy.
Fuks dosahuje tohoto účinku svým velmi originálním způsobem práce s jazykem, obrazem i kompozicí díla. Nadneseně romantický slovník pana Kopfrkingla se zastaralým slovníkem románů pro služky zdůrazňuje a zesměšňuje rozpětí mezi hrdinovými vzletnými proklamacemi a ubohostí jeho života a charakteru. “ Něžná “ řekl pan Kopfrkingl své krásné černovlasé ženě na prahu pavilonu dravců a lehký přadjarní větřík mu provál vlasy, „Tak jsme zase zde. Zde na tom drahém, požehnaném místě, kde jsme se před sedmnácti lety seznámili. Jestlipak si, Lakné, ještě vzpomínáš, před kým to bylo?“ A když Lakné přikývla, usmál se něžně do hlubin pavilonu a řekl: “Ano, před támhletím leopardem…“(str. 7)
Výrazy jako sličná, čarokrásná, nebeská, nadoblačná necharakterizují jenom řeč hrdinovu, ale pronikají značnou měrou i do řeči autorské všude tam, kde má být zdůrazněna panoptikální atmosféra, prosycená nasládlou stupiditou. Tato atmosféra je navozena několika základními leitmotivy, z nichž mnohé se objevují již v první kapitole. Jo to především motiv smrti a neznačné Kopfrkinglovy duševní úchylnosti, nekrofilie. Mladičká ružolící dívka v černých šatech, starší žena s brýlemi, manželskýpár s hloupě adresivní ženou v klobouku s perem, se veací ve vsšech klíčových scénách – v panoptiku, při boxu v klubu hitlerjugend v Praze, na rozhledně, na hřbitově – vždycky ve spojení s náznakem vraždy a čtenář jejich objevení neustále více spojuje s hitchcockovskou atmosférou horroru. Motiv knihy o Tibetu je už v první kapitole uveden do souvislosti s hrdinovou duševní chorobou. „Mám doma jednu takovou nádhernou knihu ve žlutém plátně, je to kniha o Tibetu, o tibetských klášteřích, o jejich nejvyšším vládci dalajlámovi, o jejich úchvatné víře, čte se v ní jako v bibli.Utrpení je zlo, které máme odstraňovat nebo alespoň zmírňovat, zkracovat, ale toto zlo pášou lidé, protože je obklopuje zeď, pro kterou nevidí světlo. Pánbůh to však zařídil dobře. Dobře, když řekl člověku, pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš. “
…Takové krematorium, pane Strauss, je vlastně velmi bohulibá věc. Vždyť ono pomáhá pánubohu tu přeměnu v člověka v prach uspíšit.(str. 11)
„Ale je tu pro žeh důvod další. Podívejte, pane Strauss, kdyby se lidé nenechávali spalovat ale pohřbívat do země, nač by pece potom byly?…“ (str. 12)
„Ta naše žlutá kniha o Tibetu je úžasná“ pan Kopfrkingl pohlédl na strom, kde na skobě visela cedulka,‘Závěsy a story opravuje Josefa Broučková, Praha-Hloubětín, kateřinská 7‘ a dodal: „ Ani nevím, že v Hloubětíně je Kateřinská. Vím jen, že Kateřinská je v Praze II.“ (str.

12)
Reklama Josefy Broučkové je dobrým příkladem Fuksovy práce s motivem. Vrací se jako jedna z rekvizit, až v závěrečné kapitole před zabitím Milliho je graficky zdůrazněna a pan Kopfrkingl má dojem, jako by z ní chtělo pár písmenek vyskočit. Pozorný čtenář už si zde narážky na psychiatrickou léčbu v Kateřině ulici musí povšimnout. A když v závěru přichází mnich, aby panu Kopfrkinglovi oznámil, že je Budha, odvádějí ho z bytu tři andělé v bílých pláštích, a odvážejí ho německou sanitkou, spojí se znovu tyto dva leitmotivy. Závěr je však opět zpochybněn: v květnu 1945se pan Kopfrkingl vrací sanitárním vlakem, obrací se do kupé a říká bezrukým a beznohým: „Šťastné lidstvo. Spasil jsem je. Jistě již nikdy nebude na světě pronásledování, nespravedlnost a utrpení, jistě už ne, ani koně…Pánové, teď nastává ten nový řád.“ (str. 137)
Není pochyb o tom, že se pan Kopfrkingl ze svého šílenství nevyléčil. Nevíme ale, zda ho sanitka s německou poznávací značkou vezla do psychiatrické léčebny nebo ke splnění jeho poslání a služby lidstvu v plynových komorách. Autor záměrně nechává konec otevřený a je na čtenáři, aby si na základě historické zkušenosti hledal smysl příběhu. Pan Kopfrkingl se zřejmě vrací z německého koncentračního tábora, kde by jako pacient psychiatrie byl býval likvidován. Fungoval tam zřejmě jako součást aparátu. Při návratu poznává mezi židy, kteří se vracejí, některé známé tváře, chtěl by je pozdravit, nemá tedy žádný pocit viny, naopak, je plný optimismu a ochoty dát se do služeb „nového řádu“. Který nastupuje. Jeho chorobná omezenost a úchylnost může být znovu uplatněna, využita jiným přítelem, který ani nemusí měnit slovní nacisty Williho. „Ale bojovat za štěstí a spravedlnost sta miliónů lidí, odstraňovat nezaměstnanost, bídu a potupu národa, do které byl vržen nepřítelem, očisťovat ho od parazitů a štěnic, vybojovat mu životní prostor.“(str. 78) „Myslit na budoucnost. NA lepší život našich dětí. Na radostnější živou lidstva.“(str. 86) Vždyť „…z boje za vznešené cíle nevzniká peklo pro slušné lidi, nýbrž pro odpůrce. Pro válečné štváče.“(str. 83-84). „Ve jménu šťastného příštího lidstva není žádná oběť pro mne dost velká,“ (str. 137) říká pán Kopfrkingl na jednom z mnoha míst, kde si čtenář uvědomuje, jak velká je příbuznost mezi jazykem politické fráze, jejím romantickým patosem a světem hrdinovým. Groteskní literární deformace reality ji proměňuje v horror, který má obecnější platnost : odkrývá typické znaky deshumanizace v každém totalitárním režimu.

(Helena Kosková)

Světová próza zná styl Fuksova vyprávění jako magický realismus, v domácích poměrech a s tehdejší zkušeností tak ale nemohl být označen. Přesto ukazuje Fuksovo umění usilující o vystižení mnohovýznamového jednání postav, o fantazijní obrazy vyvolávající nejrůznější historické i osobní souvislosti. Spolu s Panem Theodorem Mundstokem a budoucí Vévodkyní a kuchařkou jde o umělecký vrchol Fuksova slovesného projevu. (František Cinger)

Závěr

Novela Spalovač mrtvol, čtvrtá kniha zasloužilého umělce Ladislava Fukse(narozeného roku 1923 v Praze), poprvé vydaná v roce 1967, pod stejným názvem a u nás také zfilmovaná.(1968, Režie Juraj Herz, nezapomenutelný výkon podal herec Rudolf Hrušínský v roli pana Kopfrkingla). Přeložena do mnoha jazyků po celém světě, patří svým nezvyklým pojetím tématu a jeho virtuózním ztvárněním k ojedinělým prózám naší současné literatury a k nejvyzrálejším dílům svého tvůrce. Tento groteskně laděný příběh se zvláštním panoptikálním ovzduším, využívající ve velké míře stylizace, zobrazuje jedno z nejběžnějších témat naší poválečné literatury, období předokupační a okupační. Ústřední postava, zaměstnanec pražského krematoria, pan Kopfrkingl je měšťák se zautomatizovaným způsobem života, podivín zatížený svým povoláním, mající poněkud nevšední záliby a způsoby. Tento, jak se zdá, neškodný podivín se během krátké doby změní ve stoupence fašistické ideologie a vraha, zrádce, udavače a vraha. Na jeho konkrétním zpodobení, díky dokonale promyšlené kompozice a mistrovskému využití všech zvolených tvárných prostředků, vybudoval Ladislav Fuks úchvatný a zároveň děsivý obraz oné doby i typu měšťáka, který se díky své přizpůsobivosti dá zmanipulovat až ke zločinům. I tedy myslím, že Spalovač mrtvol je velice kvalitní kniha. Přinejmenším její odkaz je velmi užitečný. Celá upozorňuje na lidi bez svého pevného názoru a odhaluje slabiny denního stereotypu, který člověka užírá. Svým dějem a myšlenkou bude mít tento román co říci i za mnoho let.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Ladislav Fuks Spalovač mrtvol