Hlavní postavou této knihy je Františka, velmi hezká dívka. Chlapci se kolem ní točili, ale její matka neměla ráda zálety. Do Františky se zamiloval Jan z Polany. Tajně se scházeli a chtěli se vzít. Jan byl dřevorubce a jednou ho zabil strom. Františka zjistila, že čeká dítě, ale matce nechtěla nic říct. Rozhodla se, že si nechá dítě vzít, ale bylo už pozdě. Narodil se jí syn Metoděj. V té době byla velká pohanost mít dítě za svobodna. Františka šla sloužit a chlapec si hrával u hajných. Protože Františka byla pěkná, zalíbila se vdovci Podešvovi. Sedlák bydlel v horách a měl jednoho již ženatého syna. Františčina matka i příbuzní ji přemlouvali, aby si vdovce vzala, že se bude mít dobře ona i chlapec. Ještě před svatbou se ukázalo, že to Františka nebude mít lehké. Na Podešvově statku bydlela děvečka Rozina. Povídalo se, že s ní má sedlák poměr. Rozina se snažila ze všech sil překazit svatbu. Po svatbě byla Františka více služkou než selkou a malému Metodějovi bylo velmi křivděno. Ani jeden z nich neslyšel vlídné slovo, Františka jen hrubé nadávky a urážky, Metoděj byl navíc bit. To všechno nejen od sedláka, ale i od Roziny. Metoděj nakonec z domu utíkal a vracel se potají, někdy a až za týden. Jednou, v době tuhé zimy, se nevracel, byl silný mráz a mrholilo. Františka měla o Metoděje velký strach, sedlák však řekl, že by bylo lépe, kdyby někde zmrzl. To Františku velmi rozčílilo a šla Metoděje hledat. Našla jej úplně promrzlého zahrabaného v seně. Když se od Metoděje zvedala, uviděla ve dveřích postavu sedláka a děvečky. Myslela si, že to jsou jen stíny, hodila po nich lampou, vyběhla ven a zavřela závoru. Nebyly to však stíny, ale lidé. Seno ve stodole se od hořící lampy vznítilo a sedlák s Rozinou uhořeli. .