Když autoři realistických povídek, novel, románů
a dramat neznali východisko z krize buržoazní společnosti, stávali se pouze kronikáři a kritiky, přičemž jejich dílo bylo jednou obžalobou, jindy výsměchem. Nedokázali postavit před lidstvo pozitivní společenský ideál, i když po něm nejednou až mučivě toužili.
Plný rozvoj nastal v druhé polovině 19. století. Kritický realismus, forma vyostřeného realismu, vznikl na základě vyhrocené sociální situace (revoluce v evropských zemích roku 1848, stávky, vykořisťování dělnické síly, ať dospělé či dětské). Společnost se začala diferencovat dle majetkových poměrů, přičemž vznikla velká sociální propast, která měla za následek vznik mnoha konfliktů. Spisovatelé samozřejmě nebyli ušetřeni vlivů těchto událostí, a proto, jak už to tak bývá, se v jejich dílech začaly tyto skutečnosti projevovat. Zaujímali kritický vztah k soudobé společnosti. Ve svých dílech záměrně zobrazovali střízlivou skutečnost plnou sociálních konfliktů, sledovali člověka i s jeho vztahy k okolí, analyzovali poměry ve společnosti a poukazovali na determinaci lidské psychiky prostředím, kde dotyčný žil. Právě tyto hodnoty obsažené v dílech vedly k realističtějšímu pohledu na svět.
V Evropě realismus vrcholí v dílech ruských tvůrců. Rozvoj realistické tvorby je význačný pro jména N. V. Gogol, I. A. Gončarov, I. S Turgeněv, F. M. Dostojevskij, L. N. Tolstoj
a A. P. Čechov. Každý z nich má nepopiratelné zásluhy na originálním obrazu života ruské společnosti v různých stupních vývoje v průběhu 19. a počátku 20. století. Autorův život
Tento ruský spisovatel pocházel z rodiny lékaře. V domě vládla těžká atmosféra, která poznamenala dětství budoucího spisovatele. Dostojevskij studoval na soukromém gymnáziu v Moskvě a spolu se svým starším bratrem Michajlem na vysoké vojenské technické škole v Petrohradě. Po skončení studia (1843) pracoval v projekčním oddělení ministerstva obrany, od roku 1844 se však plně začal věnovat literatuře. Debutoval překladem Balzacova románu Evženie Grandetová (1844). Ve své první vlastní próze Bídní lidé (1845) na postavě Makara Devuškina ukazuje, že ani v chudobě, při nízké intelektuální a kulturní úrovni „lidské srdce neumírá“. Proto má každý člověk právo na štěstí. Toto dílo patří k výrazným pracím naturalistické školy.
V té době byl Dostojevskij spjatý s ideami Bělinského utopistického socialismu.