Raskolnikov dlouho otálel s přiznáním svého činu, tísněn strachem z neznáma , spíše než vinou. Až silné pobídnutí prostitutky Soni, do které se zamiloval a ke všemu se ji jako první přiznal, jej podnítilo k činu. Šel na komisařství a udal se. Byl odsouzen k 8 letům vyhnanství na Sibiři. Soňa tam odjela s ním. Pulcherija Alexandrovna mezitím umřela, sestra Duňa se provdala za Razumichina. Raskolnikovi pomohla Sonina láska dostat se ze životní skepse, přesto však nikdy nepocítil výčitky svědomí nad zločinem, který spáchal.




Citát
Smysl díla v sobě zachycují nejlépe slova hlavního hrdiny: „Já člověka nezabil, já princip ubil.“ Těmito slovy vyjadřuje svůj postoj ke spáchané vraždě. Vyjadřuje, že se zprostil všeobecně uznávaných zásad a rozdělil společnost na ty, co jsou pouze ovečkami ve stádu
a na ty, co jsou jejich pastýři.
„Konečně, někteří (zejména psychologové) připustili možnost dokonce toho, že se skutečně do sáčku ani nepodíval, a proto také nevěděl, co v něm bylo, a nevěda toho, zanesl jej tak prostě pod kámen, ale hned z toho také uzavírali, že sám zločin nemohl ani jinak býti spáchán než z jakéhosi dočasného pomatení smyslů, takřka za chorobné monomanie vraždit a loupit, vlastně bez vzdálenějších cílů a výpočtů ve vlastní prospěch, vlastně jen pro vraždu a loupež samu.“ Dalším charakteristickým rysem je právě tato autorova mnohomluvnost. V tomto úryvku autor nepřímo přiznává, že vražda byla spáchána ve stavu pomatení smyslů. Styl a jazyk
Tento bod je velice komplikovaný, neboť kniha, kterou jsem měl tu možnost číst, je překladem a samozřejmě při překladu mohlo vzniknout nezaviněním pár nepřesností, ba co víc, slova použitá autorem mají většinou mnoho významů a pak závisí na překladateli, pro který z nich se rozhodne. Tento fakt může dílo ochudit o originální autorův slovník či skrytý význam slov, tedy vede k částečnému nepochopení celého vzkazu spisovatele čtenáři. Dostojevskij se věnuje obzvlášť jedné postavě, kterým je Rodion Romanovyč Raskolnikov, ale ne jako hlavní postavě. Tady se projevuje Dostojevského mistrovství v pronikání
do hlubin lidské duše. Zkoumá každé její zákoutí, její rozpoložení v těch nejrozmanitějnějších situacích a ostatní věci jdou bokem. V díle se neustále potkáváme s novými a novými postavami, které však autor při prvním kontaktu zevrubně rozebere, což nám napomáhá vytvořit si představu o nich. Tato představa samozřejmě nemusí být finální. Někdo by mohl namítnout, že toto může román dosti zprůhlednit, zjednodušit, a co víc pohřbít dějové napětí.