Kosmas byl kanovníkem Pražské kapituly. Byl to člověk veselý, jedl vše, co mu kdo dal, ale pokud jde o literaturu, byl dost vybíravý. Měl zálibu v latinských spisech a pohanských bájích. Nejraději četl to, co skrývalo v sobě nějaké zvláštní kouzlo. Kosmas měl rád staré i nové příběhy. Proto si často zval do svého domu chasníky, mnichy, žebráky a naslouchal jejich vypravování a vše si zapisoval. Žil se svou ženou Božetěchou v dobré pohodě, i když se někdy hádali a škorpili. Na jaře 1114 začali Kosmu navštěvovat čtyři lidé. Při jejich návštěvě je Kosmas vždy pohostil a počal naslouchat jejich vypravování. Tyto starce poznal na břehu řeky. Prvý byl pohan zvířecího výrazu, za moru přišel o celou rodinu. Druhý, chromý zajatec, ve válce mu byla uťata ruka. Třetí stařec kdysi proslul jako nevyrovnatelný lučištník, ale na své stáří už jen sotva chodil. A poslední byl otrok, jemuž se podařilo uniknout. Všichni tito lidé byli chuďasi, a proto byli rádi, že za vypravování dostali od Kosmy aspoň trochu jídla. Jednání Kosmase s chuďasi však bylo proti kanovnictví, protože kanovníci měli pohany spíš pronásledovat. Ve stejném domě jako Kosmas žil i magister Bruno. Byl to knihomol, všechen svůj čas trávil opisováním latinských legend, modliteb a Písma. Kosmas a Bruno se nenáviděli. Zesměšňovali jeden druhého: bžKosmas odpověděl až už byla důvěřivost magistrova nesnesitelná: bž Osočuji tě z hnidopišství, pravím, že okusuješ pero jako uzdu. Pravím, že znám kněze, který se jmenuje Šibíř, a že z jeho prstu platí za víc než tvá umazaná hrstička.bś Šibíř byl pražský kněz, mimo básně, vína a světla u krbu se o nic nestaral. Ten také zasahoval do sporů Kosmy a Bruna. Tehdy začala paní Božetěcha postonávat. Kosmas vyhnal všechny starce z domu. Obveseloval svou ženu, snažil se ji uklidnit. Ona však brzy zemřela. Kosmas, Bruno a Šibíř se sešli a usmířili se. Kosmas zatím dopsal svou kroniku Dějiny nejstarší doby. Jeho přátelé dílo zhodnotili kladně. Ještě pak všichni společně vyřešili správnou trať ohledně Sázavského kláštera. Bruno upřímně řekl Kosmovi: bžKosmovi pak pravím, že jsem ho vždycky miloval, a že s pýchou a s nesmírným štěstím jsem naslouchal slovům jeho knihy. Když totiž psal a když si svým hřmotným hlasem přeříkával větu za větou, stával jsem s nastraženým uchem a tiskna si pěst na srdce, naslouchal jsem celé hodiny jeho slovům. Říkám to proto, aby mi byl poskytnut podíl na šťastném díle. Chci je slyšet.