Protějškem Římana jsou matróny, rovnost muže a ženy však paradoxně vyhlásilo křesťanství, protože popřelo jako mužovo tak ženino tělo. Popřením své živočišnosti se stává žena „ztělesněním toho nejzářivějšího triumfu vyvolených, kteří nad hříchem zvítězili“ (str. 102). Spasitel je muž, ale kvůli rovném podílu na spáse lidstva se stává královnou všeho lidského stvoření Panna Marie. Ženě jsou však navracena stará privilegia jen v rámci okrajových sekt. Církev je pomocnicí muže v jeho ovládnutí světa, takže žena je přidružena k muži, slouží-li však pokorně, může se stát i světicí, takže je protikladem Evy, prostřednicí spásy. - Marie není poskvrněna pohlavností, je nedobytnou tvrzí. Je pannou, aby její ženskost zůstala ve své nejčistší podobě, a takto je velebena jako Žena – Matka, je blahořečena za podřízenou úlohu, pokleká před svým synem. Křesťanství takto dokonává porážku ženy. Život závisí jen na bohu, který je pánem vší přírody. Mateřství už nezakládá ženinu moc nad světem. Chce-li žena překonat svoji prvotní špatnost, musí se podle boží vůle podrobit muži – tak může být uctívána. Muž se nyní obrací k postavě Matky s láskou. Ona je ztělesněním Dobra, už není nepřítelkyní, muž uctívá tuto matku, a chce si takto přivlastnit její bohatství. Muž prostřednictvím uznání ženy obdivuje sám sebe, když se vyprošťuje z její náruče, aby se vydal do boje, a tato náruč pro něj zůstává otevřena, aby se mohl navrátit odpočinout si v imanenci, kde spočívá jako v lůně a jako v hrobě. Matka začleňuje smrt do života, kult hrdinných matek, které vydávají své syny na smrt. Společnost hledí si přisvojit velký vliv, který má matka na děti, obklopuje ji mnoha projevy úcty a vytváří kolem ní celé náboženství. Je téměř vulgární hovořit v některých společnostech o „matce“, je to „máma“, „mamka“, „maminka“. Matka je strážkyní morálky a jako služebnice muže povede děti po vytčených cestách. Optimismus společnosti přetváří podobu této něžné vládkyně. Úcta a zákazy spolu s pocitem něžnosti potlačují nepřátelství vůči matce. Přesto zůstává strach z mateřství nadále, a vyjadřuje se v mýtu tchýně. Matku manželky nechrání žádné tabu, takže se jí muž může na všech úrovních svobodně posmívat. Tchýně je viditelným předobrazem zkázy, která čeká ženu, kterou muž miluje, ví však také, že osud, který takto groteskně zobrazuje matka jeho manželky,je také jeho osudem. Krutá podoba mateřství se projevuje také v podobě druhé matky – macechy, ve které přežívá mýtus kruté bohyně.