Přestože je žena zakořeněna v přírodě zřejměji než muž, je zaujatostí dělat z ní pouhé ztělesnění Přírody. Nejzakořeněnějším mýtem je mýtus o ženské „záhadnosti“. Umožňuje muži jeho subjektivní neschopnost porozumění převrátit v objektivní vlastnost nepřístupnosti. Je také základem pro ustavení „negativního poměru“ (135), kdy člověk stojí před živou záhadou sám, se svými sny i obavami, což může být lákavější než opravdový vztah k lidské bytosti. Tato „výhodná iluze“ (135) spočívá na skutečné tajuplnosti ženy, ale tato záhadnost je vzájemná – ani ženě není přístupná mužská rozkoš, ale mužské kategorie nahlížení světa byly stanoveny jako absolutní, bez uznání vzájemnosti na kterémkoliv poli. Je-li žena záhadná pro muže, je záhadná celkově. Jejím tajemstvím je nejen její tělo a subjektivně osamocené vědomí, ale také neschopnost se vyslovit v přítomnosti - co znamená její řeč – nemlčení – skryté pod závoji a náznaky? Kdo je ona? Odpověď na tuto otázku neexistuje – ten, kdo existuje, je právě tím, co dělá. Čirá subjektivita není ničím. Ženská záhadnost je hospodářského řádu – žena je pojímána ve své imanenci jako vazalka. Privilegované postavení muže mu umožňuje jeho cit aktivně projevovat. S jakými pocity žena přijímá mužovo dobrodiní? A s jakými pocity on ji obdarovává? Pro ženu je sňatek vždy výhodný v mnoha směrech – muž získává výhodu jen tehdy, miluje-li ženu, kterou si bere, a ze jeho chování je možno odvodit míru jeho náklonnosti. U ženy takováto míra neexistuje –nejpravdivější výpovědí je její citová pasivita. Množství žen nemá možnost transcendovat, jejich úvahy o tom, čím by mohly být, je přivádějí k otázce, čím jsou. Záhadnost ženy ukrývá jedině její prázdnotu – její skrytá podstata neexistuje. Žena ovšem může, stejně jako všichni, kdo jsou závislí na svém pánu, svou objektivní podobu skrývat. Od dívčích let je učena, jak má mužům lhát, jak své skutečné pocity ukrývat, jak klamat muže a podvádět ho. Ale ženská záhadnost, obsažená v mýtu, je mnohem hlubší a je „zahrnuta v mytologii Druhého“ (138) – absolutní záhadnost vědomí, které je záhadou pro sebe – takový však nikdy není pán. Kladná skutečnost záhady je pouhá iluze – chceme-li ji zachytit, mizí. - Mýtus je vždy vysvětlen tím, čemu má sloužit – mýtus ženy je produktem přepychu, neboť tam, kde je vztah žit, má málo možnosti být ustaven jako ideál. I tento přepych je veden určitým zájmem – patriarchální společnost sleduje v mýtu své vlastní ospravedlnění, kolektivní příkaz se pomocí mýtu dostává do každého vědomí. V mýtu je uspokojena „touha po laciné věčnosti“ (139).