Muslim, který v duchu válečnického ideálu zasvěcen smrti, se nemá na zemi čeho obávat, a může dosyta užívat rozkoš, kterou mu působí žena, na kterou však, podle tradice, nehledí jako na osobu, neobává se tedy její tělesnosti, a stejně je tomu u většiny národů středozemské oblasti. Podle optimistické tradice starého Řecka je nižší podřízeno vyššímu a je mu touto podřízeností užitečné. Muž překonal svou tělesnost tím, že se oddal státu, a žena má pro něj pouze podružný význam. Dvojakost erotické zkušenosti je tu však přesto, jak soudíme podle obřadů, mytologie a literatury. Děsivý prestiž vrací ženě až křesťanství. Rozervanost nešťastného vědomí. Křesťan žije život oddělený od ducha. Tělo je nepřítelem duše na základě tělesnosti. Je zrozen nejen proto, aby zemřel, ale také, aby byl zatracen. Veškerá jeho přirozená existence je prokleta. Žena, zůstávajíc stále tou Druhou, je pro muže tělem, a naopak, a toto tělo, jež je pro křesťana nepřítel, se neliší od ženy. Je ztělesněním Ďábla. Křesťanští autoři jen rozdmychávají pocity ošklivosti, jež má žena vzbuzovat. Ženinou hanebností je od středověku tělo (nechutnost, oplzlé). Nenávist k tělu přetrvává, v literatuře je častým obrazem „jinoch, kterého první soulož rozruší až k zvracení“ (str. 100). Hrůza z ženy, předsudky týkající se pohlavních orgánů a sexu, včetně masturbace. „Před zlými vlivy erotismu chrání zákonné manželství a odhodlání zplodit potomstvo.“ (str. 100) Muž nejzřejměji zakouší pasivitu vlastního těla. - Pramenem hrůzy je fakt, že ženě není přese všechna přivlastnění odňata alterita, zachovala si mnoho z těch mocných sil, jimiž vládla v primitivních společnostech. Proto musí být pod kontrolou kněží, musí se zvláštním způsobem očišťovat, je obklopena mnohými tabu. Její kouzlo se proměňuje, přistoupí-li k ní muž prostřednictvím svátosti, jinak je mu nebezpečná, není člověkem. Muž má ženu rád, náleží-li mu, a má z ní strach, pokud je tou druhou, chce ji však dobýt a pozvednout k důstojnosti člověka. - Patriarchální řád – ochočení ženy, muž je představitelem násilí, které je uplatňováno vůči ženě. Žena je naopak tím, kdo se stará o pořádek obce. Manželstvím je žena připoutána k manželovi, kterým tak jejím prostřednictvím vládne nad ženskými silami přírody. Žena dostává duši, neboť muž nemůže být závislý na bytosti, která nepřijde do ráje jako on. Čím více muž usiluje o svou individualitu, tím více shledává tuto individualitu i ve své družce. Orientálec, kterého jeho osud netrápí, se spokojuje s potěšením ze své samičky, ale Řek, jehož manželka, uvězněná v gyneceu, mu neposkytuje potěchu z toho, že je uznáván stejně nadanou bytostí, svou lásku věnuje mužům nebo hetérám, které jejich nezávislost staví jemu na roveň.