Norbert Babás Druhé pohlaví

- v úvodu autorka zpočátku zpochybňuje důležitost ženské otázky; teorie věčného ženství; žena je děloha, „každá lidská samičí bytost není nutně ženou; musí se podílet na té tajemné a ohrožené realitě, kterou je ženskost“ (str. 7)
- konceptualismus ustupuje: podle poznatků sociálních a biologických je vlastnost reakcí na určitou situaci, ani recept nominalismu, podle něhož máme být všichni považováni za lidské bytosti, nic neřeší, každá konkrétní lidská bytost je v určité situaci
- mezi muži a ženami prokazatelně existují rozdíly. Co je žena? Pro odpověď je příznačné už samo kladení otázky, neboť muže by nenapadlo definovat zvláštní postavení svého pohlaví. Muž ve francouzštině označuje také člověka, žena se jeví jako zápor, být mužem není nic zvláštního, je to absolutní lidský typ. Samici se určité vlastnosti nedostávají. Muž definuje ženu nikoliv samu o sobě, nýbrž ve vztahu k sobě. Je pohlavní bytostí, protože je pohlavím pro muže, tedy obecně. Je to Druhé. - V dualitě nejprimitivnějších společností dochází k rozdělení, které však není prvotní, je základní kategorií lidského myšlení označit kolektiv a proti němu Druhé, kteří k němu nepatří. Podle Lévi-Strausse je tato vlastnost charakteristická pro přechod od přírodního stavu ke kulturnímu. Základem je nepřátelství vůči jinému vědomí (Hegel), vše ostatní je objekt. Jiná vědomí staví proti němu stejný nárok, čímže se odhaluje reciprocita vztahů. Jak to, že mezi pohlavími tato reciprocita není? „Proč ženy nepopírají svrchovanost mužského rodu?“ (str. 12) Proč se žena podrobuje hledisku Jednoho, které se jako Jedno klade?
- Výsady převládnout nad druhým je možno dosáhnout např. početní převahou. Ale žen je na světě stejně jako mužů. Menšiny jsou utiskovány v důsledku historického dění, disponují něčím, co tomuto stavu předcházelo, ale ženy byly vždycky, a vždycky byly podřízeny muži. Vymknutím se z povahy historického faktu se odlišnost žen jeví jako absolutní. Ve skutečnosti však ani „příroda ani dějinná danost nejsou nezměnitelné“. Ženy nikdy neříkají „my“ - nepovažují se za subjekt. Spojení v jednotu kladením se protikladem stojí v cestě absence prostředků k uskutečnění tohoto faktu. Žijí rozptýleny mezi muži, připoutány k jednotlivým mužům vždy těsněji než k jiným ženám.
- Žena nemůže zlikvidovat muže. Pohlavní odlišnost je biologický fakt, vytvořil se v lůně prapůvodního spolubytí, dvojice je základní jednotka společnosti, oba díly celku jsou nezbytné, žena je však tím Druhým v rámci toho celku.

Biologická potřeba pohlavní touhy a touhy po potomcích nepovznesla ženu sociálně. Muž má nad ženou moc. Hospodářsky představují dvě kasty (výhodnější postavení, vyšší mzdy, více nadějí na úspěch pro muže). Muži obsazují důležitá místa, mají prestiž, udržovanou tradiční výchovou. Pozůstatek minulosti. Odmítnutí spoluúčasti na mužském světě znamená pro ženu ztrátu všech výhod – únik hospodářskému riziku a „metafyzickému riziku svobody“, která vynalézá své cíle. (Klást se jako subjekt je mravní nárok, pokušení uniknout vlastní svobodě je vlastní každému individuu.) Žena nemá ke svému subjektivnímu bytí prostředky, proto se podrobuje muži. - Kde je počátek této situace? Není v konfliktu. Všechna mužská ospravedlnění jsou popřena faktem druhosti ženy. Náboženství odrážejí vůli mužů ovládat ženy. Diskuze o feminismu jsou nestranné v 18. století. S příchodem průmyslové revoluce, kdy práce žen poskytuje jejich požadavkům hospodářskou základnu, se stávají feministické diskuze stranické, jejich odpůrci argumentují proti tomu, že ženy jsou ochotné pracovat, často za nižší mzdu než muži. Ženám je přiznávána „rovnost s rozdílností“. - Argumentace nadřazené kasty stavem, který sama vytvořila. (dobrý černoch, věčná žena)
- Má žena zůstat na nižším stupni navěky? Proti zlepšení jejího postavení hovoří hospodářské zájmy a také to, že mezi utlačovanými se i ten nejmenší z utlačovatelů cítí jako svrchovaný pán, mast na komplex méněcennosti, muži nevědí, co by jim přinesla zítřejší žena. Mužům působí potěšení považovat se za jediný a naprostý subjekt. - Existence společenských diskriminací, které na ženu hluboce působí, až vypadají jako její přirozenost, obtížné analyzovat pro muže. Mužská neplodnost ve věci ženské otázky z ní učinila hádku. Jak tedy klást otázku? A jakým právem? Menší soustředění na požadavky, více objektivity díky posunu v úsilí feminismu
- Hierarchie zájmů: zájem společnosti má být takový, který zajišťuje soukromé blaho jeho občanů. Myšlenka štěstí nemůže být směšována s tímto zájmem: co znamená slovo štěstí, může být v argumentaci zneužito. Uplatnění každého subjektu je v transcendenci, je-li mu přisouzena imanence, nemůže naplnit svou svobodu – existencialismus, transcendence ženy je překračována navždy jiným, svrchovaným vědomím. Cílem není štěstí, ale svoboda ženy.

Osud
- U vyšších obratlovců dochází k uvolnění samčí části vůči reprodukční funkci, žena – menses, dospívání, menopauza – odcizení individuálnímu životu. Nadřazenost muže nad ženou není biologická danost.

- Psychoanalýza – žena je údajně napodobitelkou muže, přesto je třeba nalézt v psychoanalýze vysvětlení, jak se žena vyhýbá své svobodě.
- Historie techniky nevysvětluje podřazenost ženy, dějinným činem uplatnění svobodné existence je možno vysvětlit historicky roli obou pohlaví.

Dějiny
- muž chtěl panovat nad ženou, jak se mu podařilo prosadit svoji vůli?
- Nebezpečí životní transcendence – ženy jsou vyloučeny z válečných výprav. Neštěstím ženy je, že je určena obnovovat čistý život, který ani v jejích očích nemá opodstatnění
- Zemědělské společnosti – mateřství je posvátné. Individualita je biologickým faktem, muži i ženy existují jako skupina, klan, společně pod jedním mana, vlastnící společně jisté území. Zájem na potomcích klanu, kteří budou žít na půdě, společenství, vědomé si své jednoty, chce přežívat i v budoucnosti. U primitivů je deflorace podružným faktem při plození dětí, o kterém nevědí, jak k němu dochází. Matka je však pro zrození dítěte nezbytná, proto hraje prvořadou úlohu. Žena = půda.
- Revoluce ideologická – nastoluje místo mateřské posloupnosti pokrevní příbuzenství, otec je svrchovaný. Čerpá jistotu ohledně své plodivé moci, vůle k moci přesahuje každé poznání. Muž se vymaňuje ženě a dobývá svou vládu nad světem. Poměr k Druhé se stává dramatem, její existence představuje hrozbu, je utlačována, stává se nečistou
- Přes zákonná nařízení musí muž ženu zařadit do společnosti, a tak se žena musí podrobit řádu stanovenému muži.
- Řeší problém, jak udělat z Druhé „zároveň služebnou i družku“(str. 33)
- Osud ženy je spoután se soukromým vlastnictvím, muž nechce statky a děti sdílet se ženou, je vyloučena z následnictví, zabíjení děvčat, výkupné za vraždu je nižší, je-li oběť žena, mnohoženství je omezeno pouze ekonomicky, otec i manžel může se ženou zacházet zcela podle své libovůle, žena oproti tomu musí být naprosto počestná, aby případný bastard nezcizil majetek rodu
- Musí být panna, věnuje se výhradně domácnosti, je brána za nečistou, po smrti manžela se stává manželkou bratra
- Vdova – nemusí následovat manžela do zásvětí, dává se za ženu jeho bratrům – levirát
- Někde má práva –dostává dědictví po otci, věno, je v úctě, incestní sňatky, vychovává děti, může dědit po manželovi, je-li syn nehodný, „privilegované manželky“ (str.

36)
- Egypt – žena je spojenkyní a ochránkyní muže, má stejná práva jako muž, může uzavírat smlouvy (manželka, která se účastní náboženských obřadů), manželské smlouvy, práva k rozvodu , nebyly však společensky rovny mužům (faraón je vždy muž), vyžaduje se věrnost, kterou nemusí dodržovat druhá strana
- Řekové –nežili v mnohoženství, měli hetéry, prostitutky, žena je neplnoprávná, je v moci poručníka, epiklerát – dědička, není-li mužský potomek, se stává manželkou nejstaršího příbuzného v otcovském rodu
- Kde je popíráno soukromé vlastnictví – Sparta, žena se má skoro stejně jako muž
- Řím – u Etrusků posloupnost po matce, po smrti Tarquinia – patriarchální právo, žena je bezmocná otrokyně, neúčastní se veřejných záležitostí, není nikdy občankou, podíl na otcovském dědictví nemůže užívat svobodně, nesrovnalosti mezi tím, že žena patří jak otci, tak manželovi, urovnává domácí soud, otec rodiny vládne neomezeně nad manželkou i dětmi, žena je ve velké vážnosti, řídí otrokyně, vychovává děti, matróna je paní krbu, účastní se náboženských obřadů, je družkou muže, ne otrokyní
- Křesťanství – zrušen rozvod, věno je nezcizitelné
- Germáni – klany s mateřskou posloupností a patriarchální rody, žena je bezmocná ve společnosti, „kde jakákoli způsobilost pramenila z hrubé síly“, má jistá práva, je ve vážnosti, muž si ji kupuje za cenu, která se stává jejím věnem, majetkem; rodina je monogamní, žena je pod poručnictvím, ale je také družkou, ženy jsou kněžkami, věštkyněmi
- středověk – žena nemá žádné osobní právo, má práva jen jako žena svého muže, později přechází poručnictví nad ženou na stát
- feudalismus – žena nemá žádnou politickou způsobilost
- 13. století – kult Panny Marie, dvorská láska, veřejné odmítání cizoložství, ve skutečnosti si žena hledá milence mimo manželství
- ztráta feudálních výhod stavů – ženy mohou plnit peněžní závazky stejně dobře jako muži, ve Francii je dívka rovna muži, vlastní-li léno, také jím vládne, také hraje vojenskou roli, emancipace však existuje pouze mimo manželství, její jmění přechází na manžela, čím bohatší je muž, tím více je mu žena podřízena
- od 16. století je žena, podle římského práva, úplně bezprávná, nejlépe je jí v klášteře
- italská renesance – mocné panovnice, kondotiérky, vzdělané Italky, kurtizány, často jsou nevázané
- kladné a činné naplnění života: královny, světice, vzdělání je však ženám málo dostupné
- 17. století – ženy hrají velkou roli v salónech, věnují se umění, konverzaci, literatuře
- 18. st. – povrchní vzdělání, sňatek nebo klášter, šlechta dovoluje dámám nevázanost: zábava a rozkoš, ale mohou být také skutečně činné. Přítelkyně a inspirátorky spisovatelů, zájem o filosofii, literaturu a vědu, zasahují do politického života, herečky a kurtizány
- v době Revoluce se angažují nejvíce v kultuře, přesto nejsou ženy spisovatelky
- Revoluce – vedena převážně muži, největší nezávislost mají ženy z pracujících tříd, na venkově jsou ženy respektovány, mají autoritu, feministická hnutí žádají zrušení mužských výsad, muži ženám zakážou vstup do politických organizací, je zrušeno právo prvorozeného, povolen rozvod
- Napoleonův zákoník – žena nemá poručnické právo, má menší práva na děti než její manžel, ten také spravuje její jmění; pokračuje debata o feminismu, žena se zařazuje do výroby v továrně, vymyká se z rodinného kruhu, technický vývoj ukáže význam produktivní práce žen, ženy pracují lépe a levněji, v hrozných hygienických a jiných podmínkách; ženy jsou bezbranné , neorganizují se
- pomalu vzniká sociální zákonodárství a nařizují se hygienická opatření pro práci žen
- nízké mzdy – ženy se nedovedly svým vykořisťovatelům bránit
- sladění produktivní práce s mateřstvím – potrat není nikde výslovně povolen, ale až křesťanství přiřklo embryu duši, tresty za zabití dítěte, potraty jsou zločinem proti státu
- jednotlivec se prosazuje proti společnosti, zejména v USA
- poručnické právo žena získá v roce 1917, na přelomu 30. a 40. let 20. století změna postavení vdané ženy, je zrušena povinná poslušnost, avšak rovnost mezi manžely ještě není uskutečněna
- politická práva – ve Francii mají ženy volební právo od r.

1945, Anglie 1918
- celé dějiny žen dělali muži, ženský problém je problémem mužů, ženy vždy získaly jen to, co jim muži byli ochotni poskytnout
- zasahování žen ve smyslu změny ženského údělu bylo ojedinělé. Žena nemá možnost být aktivní, mají jen zápornou svobodu, která jim umožňuje být prostopášnými, vstupují-li do zaměstnání, jsou tam vykořisťovány, žena je příživnice. Vdaná žena má ve společnosti své místo, ale nemá žádné právo. Neprovdaná žena má mnohem více způsobilosti. - Zákon nezakazuje volnou lásku, ale cizoložství je zločin. - Společenská velikost stejně jako náboženství zbavuje ženu pohlavní podřazenosti. - Nepřízeň se projevuje v tom, že neměly nikdy vliv na budování světa, „Skutečné páky světa nebyly nikdy v rukou žen.“ (str. 60)
- „Kdo chce změnit tvářnost světa, musí v něm být předem pevně zakotven.“ (str. 61), ženy jsou však zakotvené jako podrobené, a hrdinky působí jako „podivné zrůdy“.
- nejzáhadnější je neúspěch žen v umění, okolnosti ženského života neumožňují zrod geniálních duchů žen
- ženy chtějí, aby „v celém lidstvu zvítězila transcendence nad imanencí“(str. 62). - rovnost neexistuje, břemeno manželství je pro ženu těžší než pro muže; zotročení mateřstvím sice bylo zmírněno kontrolou porodnosti, ale ženy musí stále pečovat o děti,mají prestiž, ale zároveň mnoho práce, zejména na venkově, kromě péče o domácnost, nemá nikdy čas na sebe, není-li bohatší, je na úrovni tažného zvířete a dřinou rychle schází; živnostnice jsou na tom lépe, a pracují navíc v domě, ale ženy, které pracují mimo dům, těžko ladí dohromady práci a domácnost; navíc má žena v práci méně vyhlídek než muži
- „Současné podmínky ženy řídí a ovládá tvrdošíjné přežívání nejstarších tradic v nové civilizaci“. Názor, že manželství je pro ženu nejčestnější dráha
- pohádka o Popelce vyvolává rozpor mezi schopnostmi ženy a jejím zájmem
- žena je od dětství připravována spíše pro manželství než pro profesní dráhu
- přáním ženy je, aby bylo možno lépe sladit chod rodiny s prací
- ženy žene do náruče mužů“ hospodářské výsady, které jsou v rukou mužů, výhody manželství, užitečnost mužské opory
- jako celek jsou ženy dosud v mužském područí; „žena se nezná a ani nechce být taková, jaká je, ale taková, jakou ji chce vidět muž“ „bytí pro muže“ (str.

67) určuje její konkrétní život

Mýty

- muži měli vždycky v rukou konkrétní moc
- popřít druhé je možno jen jako vědomé druhé, člověk je vytržen z imanence druhými lidmi, cizí svoboda však stojí za neštěstím vědomí
- přátelství a šlechetnost jsou obtížné ctnosti, člověk jimi nachází svou pravdu – překonávání sama sebe v každé chvíli, člověk se vzdává svého bytí, aby na sebe vzal svou existenci, tento zvrat není nikdy ukončen, takže člověk, který není schopen dojít svého naplnění v samotě, je ve vztazích ke svým bližním v neustálém nebezpečí, výsledek jeho snah není nikdy jistý
- člověk touží po klidu, „ o neprůhledné plnosti, v níž b přesto bylo přítomno vědomí. Vtělením tohoto snu je právě žena.“ (str. 69)nabízí možnost uniknout dialektice pána a otroka, máme – li její tělo, zdá se, jako bychom měli ji
- muž se zpočátku necítil ohrožen vzpourou, která by ho mohla proměnit v předmět, žena se jevila jako to nepodstatné, co nepodstatným zůstane
- mýty o stvoření v Genesis: žena byla stvořena z muže, a byla dána muži, aby nebyl sám, takže žena má v muži počátek i cíl
- žena byla stvořena šťastnou náhodou, kdežto přítomnost muže na světě je „nevyhnutelná skutečnost a právo“
- „žena se jeví jako Druhá, ale tím se zároveň jeví jako plnost bytí v protikladu k té existenci, jejíž nicotu v sobě muž zakouší „ (str. 70)
- nebyla však jediným vtělením toho Druhého, občana pohltila Obec nebo Stát
- ve vojenských diktaturách přestává žena být „privilegovaným objektem“, přesto málokterý muž se přesně kryje s vojákem, kterým se rozhodl být. Mýtus ženy žije v každém muži
- předpokladem mýtu je Subjekt, promítající své představy do transcendentního nebe. Ženy sní sny mužů. Oslava mužů: Herkules, Prométheus, tak é stylizované obrazy muže v jeho vztahu k ženě: otec, svůdce, žárlivec, jsou výtvorem mužů, ne mýty, ale pouhá klišé. Žena je výlučně určena svým vztahem k muži, jednostranné vytváření sexuálních mýtů, žena je sex, nikdy však muž nebyl pro ženu pohlavní a tělesný
- představa světa je výtvor mužů – je pro ně absolutní pravdou
- mýtus ženy je založen na dvojsmyslnosti, protože se na ni nehledí pozitivně, ale negativně jaká se jeví muži. Její dvojsmyslnost je dvojsmyslností života, pokud se definuje vztahem k Druhému. Muž v ženě hledá tu Druhou jako Přírodu a jako bytost sobě podobnou, Příroda v něm vyvolává dvojaké city, žena se jeví jako spojenkyně a jako nepřítelkyně, jako temnotný chaos, představy o ženě jako Matce, Manželce i Ideji se v spolu mísí, jindy se stavějí proti sobě a každá z nich má dvojí tvář. - Od počátku patriarchátu dostal život v očích muže dvojí podobu – duch a tělo. Plodnost ženy je pasivní vlastnost, pouze mužský pohyb je opravdu tvůrčí. Žena: Moře, země, voda, muž: slunce, oheň. Úloha ženy je nezbytná, muž se dál klaní bohyním plodnosti. Vitalistický romantismus: plodnost země je podivuhodnější než rozumem ovládaná činnost muže, muž sní o novém splynutí s mateřskými temnotami. Obvykle se však muž bouří proti své tělesné podmíněnosti, připadá si jako svržený bůh, chce být ideou a nalézá se v těle, tělesná nahodilost je nahodilost celého jeho bytí, a také ho odsuzuje k smrti.

Muž se bojí smrti, a bojí se i vznikání, chce zapřít svůj živočišný původ. Rození je poskvrnou pro ženu, musí se očistit. Být počat a zplozen je prokletí muže, je to ohlášení smrti. Ve většině lidových představ je smrt žena.
- Žena – matka je temná, je chaos a nicota, noc, děsí muže pohlcením – rubem plodnosti. Smrt je však také zrozením, nejvyšší nadějí člověka je nové vynoření zemřelého boha. Člověk se může naučit milovat svou smrt. Zemřít je podle Nietzscheho stát se znovu pravdivým. Žena odsuzuje muže ke konečnosti, ale také mu umožňuje překročit jeho vlastní meze. - Vzbuzuje v muži zděšení, ode dne získání schopnosti oplození se stává nečistou. Přísná tabu pro období menstruace, stejná jako pro pohlavně nakažené muže. (str. 78) V matriarchálním společnostech má menstruace dvojí význam – krev je ničivá, ale také chrání, ale patriarchát přisuzuje krvi jedině neblahé účinky. Pověry o kažení jídla. Nutnost ukrývat menstruační krev, nese mana, takže ohrožuje samu ženu. Krvácení je podezřelé, je důsledkem obcování první ženy s hadem. „Krev vyjadřuje onu hrůzu, kterou cítí muž před ženinou plodností.“ (80) Zákaz pohlavního styku se ženou v období menstruace, protože ženský princip je v té době nejsilnější a mohl by zvítězit nad mužským. Muž by se měl setkat obávanou esencí matky,snaží se od sebe tyto dvě podoby ženství odloučit. Muž se brání ženě, která je „temným pramenem světa a mate kalným organickým děním“. (81) Ovšem také zaručuje spojení společnosti oddělené od bohů a vesmíru s těmito bytostmi. Žena zaručuje úrodnost polí, rozumí hlasu větru a stromů, je prorokyní. Chtonié, eleusínská mystéria. Opačný smysl než smysl slunečních kultů, jsou jejich doplňkem, posvátné šílení, prostituce, výbuchy erotismu, žena je prostředkem, jak muž překračuje sám sebe. Objímá-li muž ženu, snaží se „utonout v nekonečném tajemství těla“, ale jeho normální pohlavnost matku od Manželky odlišuje. Muž se prostřednictvím ženy stává vládcem celé přírody. Mít ženu znamená přemoci ji. Žena je kořistí a majetkem muže. - Mýtus panenství: v primitivních společnostech, kde se uctívá žena, a nabývá vrchu strach, se sluší, aby žena byla zbavena panenství před svatební nocí. Představa, že v pochvě je had, který by manžela uštknul, panenská krev má strašnou sílu, panenství zbaví kamarádi, matka a sestry, muži dívku znásilní nebo ji nabídnou cizinci, nebo je to kouzelník, kněz nebo vůdce kmene. Řím: symbolické posazení na kamenný Priapův falus. Nebo ji zbaví muž panenství veřejně prstem omotaným kusem plátna a to pak rozděluje přihlížejícím.

Panenská krev se stává příznivým symbolem, zakrvácené prádlo se ukazuje příbuzným. Muž chce dostat ženu v jejím nedotčeném bohatství. Nevinnost je zárukou, že se majetek muže nedostane do rukou cizího dítěte. Když muž považuje ženu za osobní majetek, vyžaduje panenství bezprostředně, chce to, co nikdo nikdy nepoužil. Předmět, kterého už lidé použili, se stal nástrojem, jeho pouto s přírodou je zrušeno a spolu s tím i jeho tajemství. Muž chce ženu proniknout svým duchem, oživit ji, stvořit. Zbavením panenství muž učiní z ženy „nedvojsmyslně pasivní objekt“ (84). Erotický půvab panenství platí jedině ve spojení s mládím, přezrálé panny jsou nechutné pro muže. V jejich těle sídlí prokletí, není objektem pro žádný subjekt. Pokud není panenství zasvěceno bohu, věří se, že je ve spojení s nečistou mocí. Staré ženy, které unikly muži, jsou čarodějnice, protože žena má patřit druhému, a není-li muže, pak je ďáblova. - Manželka se může jevit jako žádoucí kořist, je muži vším, v jeho náruči proměňuje se ve všechna zvířata, květiny i ptáky, je mořem pro námořníka, horou pro alpinistu, tato přirovnání vyjadřují příbuznost mezi ženou a živly, ovládnutí ženy není ukojení pudu, ale podrobení si přírody. To se neděje jen pohlavním splynutím (i s chlapci), fixace na skálu, kočku, moc nad smyslovým vesmírem. Odpor je pasivní a nepředvídatelný, je to odpírání, které je třeba překonat, kořistí k dobytí. Žena je horou jako je hora ženou.
- Žena však není jen doplněním muže, musí být zdravá, mladá a krásná, musí mít nehybné a pasivní vlastnosti předmětu. Mužská krása je síla, hybnost a pružnost, projev transcendence. Souměrnost je u ženy ctěna jen tam, kde patří státu, nikoliv jednotlivci (Sparta, fašistické Německo). Žena jako mužův majetek musí být přítomna ve své faktické nahodilosti, nesmí poukazovat na ostatní svět, musí slibovat jen sebe samu. Musí u sebe zastavit touhu muže. Hotentotská Venuše s tlustými hýžděmi, nejméně inervovanou částí těla, stejně orientálci, „nesmyslná přebujelost tvarů, která nemá žádný jiný smysl než ten, že existuje“.(88) Zvyky a móda zbavují ženu transcendence, stažená chodidla, nalakované nehty, vysoké podpatky, korzety, široké klobouky s květinami, krinolíny zvyšují nemohoucnost ženy. Pak se příliš tučná nebo příliš štíhlá žena v nepohodlném oděvu, navyklá na blahobyt jeví muži jako věc. Zdobení dovršuje přeměnu ženy v modlu, přibližuje ženu k přírodě, ale uchovává ji ve strnulosti umělých výtvorů.

„Ve zkrášlené ženě je příroda, ale uvězněná a vymodelovaná lidskou vůlí podle přání muže.“ (89) Muž si ženu vysnil nehybnou, hledá na její tváři dokonalost ideje. Žena je physis, ale také antiphysis. - První zrada ženy, zrada života, užíváním muž ničí její nejvzácnější půvaby, žena ztrácí erotickou přitažlivost. Stará, nemocná, ošklivá žena vzbuzuje hrůzu. Mužská sešlost – normální muž nevidí druhé muže jako těla, svébytná a cizí těla vyvolávají jen pocit solidarity. Na ženském těle, které je určeno pro něho, zakouší muž citelně zkázu, jíž tělo podléhá. Znovu se objevuje zneklidňující postava Matky, půvaby Manželky vyprchaly. - Nebezpečí Manželky: muž v ní probouzí podezřelé síly plodnosti. Mnohá tabu chránící muže před nebezpečnými silami ženského pohlaví. Falus je pozemský, v jeho kultu není žádný prvek hrůzy. Před sňatkem mohou být pohlavní hry něčím samozřejmým, jakmile se však žena provdá, „podílí se již na obávané podstatě matky a soulož se stala posvátným aktem“. Zákazy, zajišťování plodivých sil. Spojení se ženou oslabuje mužský princip, i poluce je poskvrnou, a zejména masturbace je strašlivá, uniká mana. Organismus muže předpokládá organismus ženy, a chová k ní ambivalentní city. Ty promítá do svého pohlaví, ve kterém se setkává se životem, přírodou, pasivitou. - podle Shopenhauera opozice pohlaví – mozek vyjadřuje dualitu člověka. Subjekt – muž klade svět mimo sebe a sebe ustavuje jeho svrchovaným pánem. Jeho tělo je do tohoto světa zapojeno, plození tělo přesahuje, ale také vytyčuje jeho hranice. Aktivita a existence pohlaví popírají pyšnou jedinečnost subjektu. Pohlaví je směšné, protože je neovladatelné, ale při normální souloži se chce muž projevit jak majitel. - tělo ženy však zůstává nepoznamenáno, žena „přežije objetí muže a tím mu uniká“. (94) Žena je zrádná, je určena muži obecně a nikoliv jedinému, nutí muže k imanenci, „literatura popisuje tu chmurnou vášeň vědomí, jež se stalo tělem“. (94) Ani muž není utišen, a touží po jedné určité ženě, k níž je vázán tajuplným poutem, magickým. „Skutek je magický, vyzařuje-li z nějaké pasivity“, ve společnostech, které bojují o nadvládu, se na ženu pohlíží jako na čarodějku. Ta spřádá svá kouzla stranou společnosti, a tedy v opozici vůči ní. Muž se stává tělem zotročeným žádostí. Přivlastnění není možné bez toho, aby se muž stal tou Druhou a odcizil se tak sám sobě, a tak se také zaslíbil smrti. - To, co muž v ženě miluje a nenávidí, je strnulý obraz jejího živočišného osudu. Matka je ztělesněním pravdy, že ode dne, kdy se narodil, je odsouzen k smrti -tělesné drama. Postoje vůči tomuto dramatu se různí podle toho, jak muž celkově přistupuje k životu.

Muslim, který v duchu válečnického ideálu zasvěcen smrti, se nemá na zemi čeho obávat, a může dosyta užívat rozkoš, kterou mu působí žena, na kterou však, podle tradice, nehledí jako na osobu, neobává se tedy její tělesnosti, a stejně je tomu u většiny národů středozemské oblasti. Podle optimistické tradice starého Řecka je nižší podřízeno vyššímu a je mu touto podřízeností užitečné. Muž překonal svou tělesnost tím, že se oddal státu, a žena má pro něj pouze podružný význam. Dvojakost erotické zkušenosti je tu však přesto, jak soudíme podle obřadů, mytologie a literatury. Děsivý prestiž vrací ženě až křesťanství. Rozervanost nešťastného vědomí. Křesťan žije život oddělený od ducha. Tělo je nepřítelem duše na základě tělesnosti. Je zrozen nejen proto, aby zemřel, ale také, aby byl zatracen. Veškerá jeho přirozená existence je prokleta. Žena, zůstávajíc stále tou Druhou, je pro muže tělem, a naopak, a toto tělo, jež je pro křesťana nepřítel, se neliší od ženy. Je ztělesněním Ďábla. Křesťanští autoři jen rozdmychávají pocity ošklivosti, jež má žena vzbuzovat. Ženinou hanebností je od středověku tělo (nechutnost, oplzlé). Nenávist k tělu přetrvává, v literatuře je častým obrazem „jinoch, kterého první soulož rozruší až k zvracení“ (str. 100). Hrůza z ženy, předsudky týkající se pohlavních orgánů a sexu, včetně masturbace. „Před zlými vlivy erotismu chrání zákonné manželství a odhodlání zplodit potomstvo.“ (str. 100) Muž nejzřejměji zakouší pasivitu vlastního těla. - Pramenem hrůzy je fakt, že ženě není přese všechna přivlastnění odňata alterita, zachovala si mnoho z těch mocných sil, jimiž vládla v primitivních společnostech. Proto musí být pod kontrolou kněží, musí se zvláštním způsobem očišťovat, je obklopena mnohými tabu. Její kouzlo se proměňuje, přistoupí-li k ní muž prostřednictvím svátosti, jinak je mu nebezpečná, není člověkem. Muž má ženu rád, náleží-li mu, a má z ní strach, pokud je tou druhou, chce ji však dobýt a pozvednout k důstojnosti člověka. - Patriarchální řád – ochočení ženy, muž je představitelem násilí, které je uplatňováno vůči ženě. Žena je naopak tím, kdo se stará o pořádek obce. Manželstvím je žena připoutána k manželovi, kterým tak jejím prostřednictvím vládne nad ženskými silami přírody. Žena dostává duši, neboť muž nemůže být závislý na bytosti, která nepřijde do ráje jako on. Čím více muž usiluje o svou individualitu, tím více shledává tuto individualitu i ve své družce. Orientálec, kterého jeho osud netrápí, se spokojuje s potěšením ze své samičky, ale Řek, jehož manželka, uvězněná v gyneceu, mu neposkytuje potěchu z toho, že je uznáván stejně nadanou bytostí, svou lásku věnuje mužům nebo hetérám, které jejich nezávislost staví jemu na roveň.

Protějškem Římana jsou matróny, rovnost muže a ženy však paradoxně vyhlásilo křesťanství, protože popřelo jako mužovo tak ženino tělo. Popřením své živočišnosti se stává žena „ztělesněním toho nejzářivějšího triumfu vyvolených, kteří nad hříchem zvítězili“ (str. 102). Spasitel je muž, ale kvůli rovném podílu na spáse lidstva se stává královnou všeho lidského stvoření Panna Marie. Ženě jsou však navracena stará privilegia jen v rámci okrajových sekt. Církev je pomocnicí muže v jeho ovládnutí světa, takže žena je přidružena k muži, slouží-li však pokorně, může se stát i světicí, takže je protikladem Evy, prostřednicí spásy. - Marie není poskvrněna pohlavností, je nedobytnou tvrzí. Je pannou, aby její ženskost zůstala ve své nejčistší podobě, a takto je velebena jako Žena – Matka, je blahořečena za podřízenou úlohu, pokleká před svým synem. Křesťanství takto dokonává porážku ženy. Život závisí jen na bohu, který je pánem vší přírody. Mateřství už nezakládá ženinu moc nad světem. Chce-li žena překonat svoji prvotní špatnost, musí se podle boží vůle podrobit muži – tak může být uctívána. Muž se nyní obrací k postavě Matky s láskou. Ona je ztělesněním Dobra, už není nepřítelkyní, muž uctívá tuto matku, a chce si takto přivlastnit její bohatství. Muž prostřednictvím uznání ženy obdivuje sám sebe, když se vyprošťuje z její náruče, aby se vydal do boje, a tato náruč pro něj zůstává otevřena, aby se mohl navrátit odpočinout si v imanenci, kde spočívá jako v lůně a jako v hrobě. Matka začleňuje smrt do života, kult hrdinných matek, které vydávají své syny na smrt. Společnost hledí si přisvojit velký vliv, který má matka na děti, obklopuje ji mnoha projevy úcty a vytváří kolem ní celé náboženství. Je téměř vulgární hovořit v některých společnostech o „matce“, je to „máma“, „mamka“, „maminka“. Matka je strážkyní morálky a jako služebnice muže povede děti po vytčených cestách. Optimismus společnosti přetváří podobu této něžné vládkyně. Úcta a zákazy spolu s pocitem něžnosti potlačují nepřátelství vůči matce. Přesto zůstává strach z mateřství nadále, a vyjadřuje se v mýtu tchýně. Matku manželky nechrání žádné tabu, takže se jí muž může na všech úrovních svobodně posmívat. Tchýně je viditelným předobrazem zkázy, která čeká ženu, kterou muž miluje, ví však také, že osud, který takto groteskně zobrazuje matka jeho manželky,je také jeho osudem. Krutá podoba mateřství se projevuje také v podobě druhé matky – macechy, ve které přežívá mýtus kruté bohyně.

Ve službách muže však stojí zástup bílých čarodějek: babičky, dobré ženy, obětavé služebné, ošetřovatelky, zázračné milenky, které odevzdávají tajemství přírody – on se stává znovu dítětem, protože nemůže zápasit s její všemohoucností. I v tomto odevzdání však ví, že je jejich pánem – přítelkyň z dětství, sester, budoucích matek. Také manželka může být brána bez zděšení jako matka, je-li „nadána svátostí a podrobena“(107).
- Dobrá manželka – reprezentuje svého muže – jeho společenské postavení, bohatství, mravní hodnoty a sílu. Muž „ se kochá tím, že ženu ovládá“ (108), dává jí tvar, vychovává ji, i když, nebo nejraději právě tehdy, kdy klade odpor – tím je vzácnější, čím je neproniknutelnější, skrývá-li tajemství. Žena pečuje o děti a domov, a dává muži pocit zakotvenosti – jeho existence, roztroušená po světě, se večer nachází doma opět v imanenci, ona „zajišťuje kontinuitu jeho dnů“. (109) A přivádí domů celý svět – květiny, oheň, slunce, vodu i zemi. Kouzlo ženy není od příchodu křesťanství pouze smyslové, „žena je duší domu, rodiny“(110), která navazuje na duši národa – stává se symbolem nejen matky živitelky, ale jemnějších forem – města jsou nazývána pannami, matkami, země jsou ztvárňovány jako ženy. Ženy nesou mystické mana země. Je zároveň mystickým dvojníkem muže – jeho Psýché. Krajina i lidé „jsou neustále plni přítomnosti nepostižitelného ženství“ (111). Vše, co muž „klade proti sobě jako podstatné Druhé“(111), má podobu ženy, jako smyslům dostupné druhosti. „Žena je Duše a Idea, a je také prostřednicí mezi nimi“ (112). Její tělo přestává být pouhým tělem, je oslaveno. Neprůhlednost ženské podstaty se zprůhledňuje, žena vábí muže k výšinám, jako Panna Marie, která je „pramenem života“, zachraňuje a léčí, je prostřednicí mezi Bohem a životem a mezi lidstvem a Bohem. Je „něžnou slitovnicí“(113), která oroduje za lidstvo. Je držitelkou mužova tajemství, připomíná mu jeho skutečný původ. Její existence je „eminentně poetická“ (114), protože muž do ní projikuje vše, čím sám se neodvažuje být. Je vtělením nejzvláštnější přítomnosti toho, po čem muž touží, a nemůže dosáhnout. Protože je podstatou jeho poetické činnosti, tuto činnost také inspiruje, Múzy jsou ženy. Žena ho upomíná ve jménu jiných hodnot, Moudrosti vyšší než je jeho vlastní, „intuice“, a to i ve věcech obchodních a v politických záležitostech. Je také mírou hodnot – její pohled zvenčí může uznat jeho hodnoty spíš než soud jemu podobných. Muži se navzájem nepozorují. Rytíř v turnaji zápasí pro svou dámu, žena vytváří specifickou reputaci muže.

Proto boháč zahrne svými dary chudou popelku – co by jiného dělal se svým bohatstvím? Čím obtížnější úkoly muž klade na sebe, tím spíše je nakloněn nezávislosti ženy, která se jeho nadvládě podvoluje svobodně. Tento boj je hrou pro muže, ale „žena v něm dává v sázku celý svůj život“ (117). „Hrdinství a poezie jsou určitou formou svádění, a žena, která se dá svést, vzdává tím vlastně hrdinství a poezii svůj hold“ (118). - Kyo žádá May, aby ho milovala takového, jaký je, ne jak tomu mnohdy je, jako zbožněný obraz. Po ženě se chce, aby byla mimo muže vším, co on v sobě nemůže postihnout, protože jeho nitrem je nicota, k dosažení sebe sama se musí promítnout do nějakého předmětu. Žena je vždy to Druhé, v němž se subjekt přesahuje, aniž by byl omezován, a aniž by toto Druhé tím Druhým přestalo být. - Je vždy dvojí – úspěchem muže i jeho pádem: Život i Smrt, Světlo i Tma. Nezbytnost ženy je v možnosti muže promítnout do ní svou transcendenci, existuje-li sama pro sebe, je neblahá. - Protože žena je „falešné Nekonečno“ (120), protože její magické kouzlo se porobou rozplynulo, namísto aby nabylo jiné podoby, není už „nespoutanou kořistí“ (121). Manželka je hodná opovržení nebo je v příliš velké úctě, není však už přitažlivá, je všední. Manželství se stává pastí také pro muže – žena, která byla něžná a krásná, se mění v matrónu a nakonec ve vyschlou stařenu. V manželství je přítomná mystifikace už od počátku – erotismus, který má být vzpourou okamžiku proti času, má být manželstvím smířen se společností, s řádem – cizoložství může zmizet jen tehdy, zmizí-li manželství. „Účelem manželství je učinit muže v jistém smyslu imunním proti vlastní ženě: ale ostatní ženy si v jeho očích uchovávají svou závratnou přitažlivost; proto se k nim obrací. „ (121) Žena jde v tomto muži vstříc. Její svoboda je předstírat ve dne služebnou roli, v noci však uniká „v kůži sirény nebo na koštěti“ (121), někdy se svým manželem, spíše však před svým pánem tuto proměnu skrývá. Nevěra je jedinou podobou, kterou na sebe může vzít ženina svoboda – lží a cizoložstvím může prokázat, že nikomu nepatří, proto je také tak často podezírána, je už předem podezřelá, musí prokazovat svou nevinnost. Žena je nestálé povahy od přirozenosti. Požadavky muže vůči ženě jsou dvojaké – přeje si mít služku a zároveň ženu, která mu nebude patřit. Ten druhý požadavek je tajný, je špatný, protože jde proti morálce, je špatný jako je ta Druhá. Muž se však doufá srozumět s tímto Zlem. V noci vyzývá ženu k hříchu, který ve dne pranýřuje a žena, která je ve tmě ložnice také hříšná, vystupuje ve dne vášnivě proti hříchu.

Nevěra muže je v současné společnosti trestána jen mírně, pokud vůbec, pochybení ženy se však stává jejím návratem k Démonu, který „rozpoutá v lůně společnosti nekontrolovatelné a zlé mocnosti“. (123) Pohana, smíšená se strachem, padá i na muže, který svou ženu neohlídal, takže je zneuctěn, společnost ho trestá zneuctěním, a ženu trestá sama – mučením, které je navrácením hříšné ženy Přírodě prostřednictvím posvátné orgie. - Nebezpečné vlastnosti ženy dávají jejímu vztahu k dobrodružně založenému muži charakter boje. Jeho pokus zmocnit se ženy není úspěšný. Svobodná žena je často svobodná i proti vůli muže. Žena jako mužům bližní je stejně nebezpečná jako původní Příroda. Každá žena se mění v nepřítele – tak platí muž za to, že sám sobě přiřkl s falešnou samozřejmostí jedinou hodnotu. - Mýtus ženy má od středověku podobu manicheismu – vedle ženy světice existuje zavržená žena. Muž může milovat buď jednu nebo druhou, častěji však obě, čímž nachází v ženě všechno. Záhadnost ženy je žádoucí, žena má být nepřístupná, má být navíc chybující, pokud to zvýší její tajemnost. Postava prostitutky bude zneklidňovat puritána, ale muž, jemuž tělesnost není odporná, bude nevěstku milovat pro její nezávislost a nezkrocenost. - Každý muž má v zálibě právě jistý mýtus ženy, a důvody těchto sklonů může odhalit psychoanalýza. Sublimace pudové touhy vytváří úctu –syn si matku idealizuje k čistému obrazu. Ženskou podobu mohou získat i muži – v pederastii. Žena představuje cel svět významů, a i ten muž, který byl velmi zklamán, nechce tento svět opustit. Žena je vším, po čem muž touží, a také tím, co mu brání v dosažení cíle. Muž se v ženě hledá celý a ona je vším, je ale vším ve světě toho Druhého. Není nikdy tím, čím by měla být, je „věčným rozčarováním … , které se nikdy nedokáže smířit s celostí všeho, co žije“ (131)
- Úloha mýtu ženy ve všedním životě a jeho vliv na chování jednotlivců. Druhy mýtů: statický mýtus, vyzdvihující transcendentní, absolutně pravdivou Ideu – v našem případě Věčné Ženství, které jediné je pevně určené, a je-li jednání žen s tímto ideálem v rozporu, jsou to ženy, kdo jsou v neprávu. Ženy se projevují v mnoha různých podobách, všechny mýty tvrdí, že ji zahrnují celou, ačkoliv jsou vzájemně neslučitelné, a idea Ženství obsahuje množství nesrovnalostí, před nimiž stojí muži v údivu – dvojakost ženy: Aspasie, markýza de Pompadour – kurtizány obírají muže o majetek a podporují umělce. Určení společenských typů prostřednictvím protikladů – dvojakost je podstatnou vlastností Věčného Ženství. Nelze mísit mýtus s pojetím významu – význam je imanentní objektu, mýtus jako transcendentní Idea je vědomím nepostižitelný.

Přestože je žena zakořeněna v přírodě zřejměji než muž, je zaujatostí dělat z ní pouhé ztělesnění Přírody. Nejzakořeněnějším mýtem je mýtus o ženské „záhadnosti“. Umožňuje muži jeho subjektivní neschopnost porozumění převrátit v objektivní vlastnost nepřístupnosti. Je také základem pro ustavení „negativního poměru“ (135), kdy člověk stojí před živou záhadou sám, se svými sny i obavami, což může být lákavější než opravdový vztah k lidské bytosti. Tato „výhodná iluze“ (135) spočívá na skutečné tajuplnosti ženy, ale tato záhadnost je vzájemná – ani ženě není přístupná mužská rozkoš, ale mužské kategorie nahlížení světa byly stanoveny jako absolutní, bez uznání vzájemnosti na kterémkoliv poli. Je-li žena záhadná pro muže, je záhadná celkově. Jejím tajemstvím je nejen její tělo a subjektivně osamocené vědomí, ale také neschopnost se vyslovit v přítomnosti - co znamená její řeč – nemlčení – skryté pod závoji a náznaky? Kdo je ona? Odpověď na tuto otázku neexistuje – ten, kdo existuje, je právě tím, co dělá. Čirá subjektivita není ničím. Ženská záhadnost je hospodářského řádu – žena je pojímána ve své imanenci jako vazalka. Privilegované postavení muže mu umožňuje jeho cit aktivně projevovat. S jakými pocity žena přijímá mužovo dobrodiní? A s jakými pocity on ji obdarovává? Pro ženu je sňatek vždy výhodný v mnoha směrech – muž získává výhodu jen tehdy, miluje-li ženu, kterou si bere, a ze jeho chování je možno odvodit míru jeho náklonnosti. U ženy takováto míra neexistuje –nejpravdivější výpovědí je její citová pasivita. Množství žen nemá možnost transcendovat, jejich úvahy o tom, čím by mohly být, je přivádějí k otázce, čím jsou. Záhadnost ženy ukrývá jedině její prázdnotu – její skrytá podstata neexistuje. Žena ovšem může, stejně jako všichni, kdo jsou závislí na svém pánu, svou objektivní podobu skrývat. Od dívčích let je učena, jak má mužům lhát, jak své skutečné pocity ukrývat, jak klamat muže a podvádět ho. Ale ženská záhadnost, obsažená v mýtu, je mnohem hlubší a je „zahrnuta v mytologii Druhého“ (138) – absolutní záhadnost vědomí, které je záhadou pro sebe – takový však nikdy není pán. Kladná skutečnost záhady je pouhá iluze – chceme-li ji zachytit, mizí. - Mýtus je vždy vysvětlen tím, čemu má sloužit – mýtus ženy je produktem přepychu, neboť tam, kde je vztah žit, má málo možnosti být ustaven jako ideál. I tento přepych je veden určitým zájmem – patriarchální společnost sleduje v mýtu své vlastní ospravedlnění, kolektivní příkaz se pomocí mýtu dostává do každého vědomí. V mýtu je uspokojena „touha po laciné věčnosti“ (139).

„Mýtus je jedna z pastí falešné objektivity, do níž se nechá chytit i vážný duch. I tady jde opět o to, nahradit prožitou zkušenost a jí požadovaný a svobodný úsudek strnulou modlou.“ (139) Kolektivní a řízené sny, klišé, jsou proti skutečnosti chudé, skutečnost je mnohem bohatší a zázračnější. Zavržení mýtu není ochuzením vztahů mezi mužem a ženou, je jen požadavkem pravdivosti vztahů. Dvojakost v postoji dnešních mužů, kteří uznávají, že žena je jim do jisté míry podobná, přesto však nadále trvají na její nepodstatnosti, vyvolává u ženy „bolestnou rozpolcenost“(140), nevyrovnanost, kolísání mezi jedním a druhým údělem. Osobní úspěchy ženy jsou v rozporu s jejím ženstvím, ž není objektem. Nová forma erotismu zobrazuje ženu jako společenskou bytost a zároveň jako tělesnou kořist. Až muži přijmou situaci, která se vytváří – naplnění ženy jako svébytného jedince a zároveň jako nositelku ženského údělu – bude žena moci žít bez rozpolcenosti. DÍVKA
- S ukončením pohlavního vývoje se budoucnost dívky, prozatím, přes mrzačení a šikanu, sebe sama chápající jako transcendující bytost a o své budoucí pasivitě pouze snící, stává konkrétní skutečností. Její mládí očekává Muže. Ačkoliv dospívající mladík také sní o ženě, nestává se mu ona jeho jediným údělem. Je přesvědčena o jeho nadřazenosti, založené hospodářsky i společensky. V muži se dívce jeví to Druhé, stejně jako se ona jeví jemu, jen on je pro ni podstatnější. Dospívání se projevuje na její tělesné stavbě, tělo se díky menstruačnímu cyklu stává překážkou mezi ní a světem, je bolavým břemenem, kterým se pak stává i cely svět. Dívka téměř nezná postoj bojové výzvy, přestože soupeří s ostatními ženami – její snaha vyniknout musí být rezervovaná. Pro muže je násilí „autentický důkaz lnutí k sobě samému“ (146), chlapec se, na rozdíl od dívky, může kdykoliv vzbouřit proti dané skutečnosti. Jeho přijímání této skutečnosti je jejím stvrzením, žena přijímá řád věcí jako daný. Nedůvěra ve vlastní tělo znamená ztrátu důvěry v sebe. - Erotické impulzy muže nemají pro něj zahanbující charakter jako pro dívku.Jsou znamením jeho transcendence. Tělo dívky je přítěž. Užírá ji úzkost z toho, že je ženou, její biologická ženskost je handicapem. Komplex méněcennosti, založený tímto fyzickým handicapem, ji zatěžuje i po intelektuální stránce.

Nejčastější příčinou jeto, že od svého okolí není zdaleka tak podporována jako její bratři, a navíc má být ještě ženou – plnit specifické povinnosti, kterých je její bratr ušetřen, dále má velkou míru společenských povinností, její matka ji peskuje, její vycházky jsou sledovány daleko pečlivěji, než to, co dělá její bratr, jemuž je v jeho vlnu přiznávána značná svoboda. Její podnikavost nikdo nepodporuje. Když si ženy vyjdou samy, hned na ně muži dorážejí, což jim zkazí každou radost. Sebekontrola zabíjí u ženy spontánnost. - Kořenem pasivity žen, lenosti a plachosti je to, že dospívající dívka nemá žádnou odpovědnost za svou budoucnost. Hodnota dívky není v tom, jak naplňuje svou lidskou hodnotu, ale v tom, jak odpovídá snům mužů, nakolik je „neschopná, malicherná, pasivní, poddajná“ (151). Pro ženu v dospívání je nejtěžší otázkou vzdát se svého subjektivního, podstatného bytí, a v souladu s požadavky společnosti a vlastní erotickou touhou se stát nepodstatnou. Je nejistá a rozkolísaná. Reaguje různě, obvykle se však se svou situací smíří, začíná být ješitná na své tělo. Její bytí se stává dvojím, souhlasí s tím, aby se stala kořistí – její erotická transcendence je založena na nerozlišenosti subjektu a objektu, je objektem pro muže, chce jím být i pro sebe. Narcismus se těsně prolíná s její tužbou po ženském osudu. Vede si tajný deník, kterému svěřuje své sny. Magie je jí přirozená. Její snění může být až chorobné. Naplnění existencí v jiném vědomí hledá dívka často u svých přítelkyň – jako absolutní objekt touhy na rozdíl od muže, který je subjektem, který je tužbou hnán k objektu, který se od něj liší. Později se zamiluje do své profesorky, která hraje roli muže – je zaměstnána, ale není vdaná. U žen také může snadněji přejít ke konkrétnímu erotismu než s mužem, který je možnou hrozbou násilí. Přesto však láska k druhé dívce bývá jen přechodným stavem, protože se stane najednou až příliš blízkou – muži jsou vzdálenější a proto božštější. - Muž dívku „oslňuje a přitom jí nahání strach“ (161), tak odloučí mužskost, která ji děsí, od té, kterou zbožňuje. Zbožňovat může herce, hrdiny, vždy však nedostupné hrdiny, volí muže, kterému nemusí dát své tělo, a ačkoliv předstírá lítost, že s ním nemůže mít vztah, ve skutečnosti je bezpečnější. Přes subjektivní zkušenost s bolestí z odloučení, bušením srdce jde o předstírání, vše je jen naplano, nejde v o „pohlavní otázku“, ale o „lásku výmyslu, nikoli srdce“ (163). Narcismus ženy ústí v masochismus – chce se pokořit před mužem, který je toho hoden. Jindy dívka, která neví, co si má počít se svou samostatností, ráda podléhá rozumnému muži. - Ale přechod od ideální lásky k pohlavní lásce není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát z filmů nebo literatury. Žena se vyhýbá setkání s objektem své touhy ze strachu ze zklamání a po celý život hledá nedostupný ideál.

Je v konfliktu mezi svým narcismem a svým předurčením. Pyšná na to, že vzbuzuje touhu muže je pokořená vědomím, že má být lapena. Je iniciativní, čímž odhaluje svou pasivitu. Ještě nechce být ženou a už nechce být dítětem – „je v postoji neustálého odmítání“ (169). Jedním z projevů tohoto odmítání je smích – dívka se nechá objímat svým ctitelem, aby se mu vzápětí vysmála. Smích dívky je svatokrádeží na světě dospělých, vzdor se projevuje i různými stravovacími mániemi. Dívka se dotýká všeho, co je nečisté, aby překonala odpor k tělesnosti. Mrzačí se, čímž „se otužuje proti každé možné zkoušce“ (171). Chlapec se bouří proti světu ve světě, prosazuje se, ale dívce je toto prosazování se odepřeno. Pro dívku je násilí na sobě samé spíše divadlem, pozoruje své utrpení. Trpí kleptomanií, fascinuje ji riziko spojené s krádeží.