Dokonce se zastává přetvářky – když je v zájmu dobra a chce člověka potěšit.
Tytéž pochybnosti prožívá ale i Peter – také stále Clarissu určitým způsobem miluje a obdivuje, ale zároveň jí pro její povrchnost, omezenost a snad trochu i pokrytectví opovrhuje. Přesto si ale není jistý, jestli jeho způsob života je o mnoho hodnotnější.
Na Clarisse mu imponuje její ohleduplnost, vznešenost, snaha lidem pomoci a dělat jim radost a vůbec – jakási její vnitřní energie, a nepostihnutelné kouzlo osobnosti.
Z celého díla vyzařuje, nakolik je psychika a uvažování hlavní hrdinky determinováno prostředím do kterého se narodila, a ve kterém vyrostla. Dobře je to vidět například na jejím boji se žárlivostí. Skrytě svému manželovi závidí pozvání na oběd lady Brutonové, kterou hluboce obdivuje pro její noblesu, schopnost jednat vždy korektně, ale hlavně asi jistotu týkající se správnosti stylu jejího života. Clarissa k závisti rozhodně přistupuje jako k něčemu nízkému a ubohému a snaží se ji v sobě za každou cenu potlačit což vlastně poukazuje i na její pokrytectví a neschopnost přiznat si své city a snažit se je pochopit. Velká část románu se odehrává i ve vzpomínkách paní D. – často jsou rozsáhle líčeny různé epizody z mládí, na které Clarissa s velkou nostalgií vzpomíná. Mládí je pro ní doba, kdy všechno bylo krásné, čisté a ryzí, ale kdy hlavně měla všechno před sebou, kdy ještě byla svobodná a měla možnost volby, kdy jí celý svět ležel u nohou. Nyní však prožívá krizi středního věku; stále se přesvědčuje, že její život ještě nekončí, že ještě lze mít nějaké plány, že ještě je pro co žít…
Výraznou roli ve vzpomínkách hraje její milovaná přítelkyně Sally, jejíž svobodomyslnost, nekonvenčnost a šarm, díky němuž jí vše procházelo, Clarissu okouzlovaly – a představovaly další faktor, který v ní umocňoval její boj. Zároveň jsou skrze Sally lehce nastíněny Clarissiny lesbické sklony, které si však hrdinka nikdy s určitostí neuvědomí.
Clarissin den končí monstrózním večírkem, na kterém se sejde mnoho zástupců oné proklínané a zároveň obdivované anglické meziválečné smetánky. Velmi zdlouhavě, až úmorně (patrně za účelem větší naléhavosti) zde Woolfová popisuje takřka „orgie konvenčnosti“, donekonečna omílá zaběhnutá klišé a prázdné zdvořilostní fráze, očima Petera Walshe kritizuje všechnu tu povrchnost a neupřímnost. Překvapivým a pro Clarissu takřka zdrcujícím je i příchod Sally po boku jakéhosi postaršího seriózního lorda – přímo ztělesnění toho, čemu se Sally v mládí velmi nevybíravě vysmívala.