Pro Clarissu je to zhroucení ideálu nezávislosti a svobody, ve který celý život věřila, i když už nebyla schopná (a možná ani nechtěla) nějak ho realizovat – a který pro ní právě Sally symbolizovala.
Souběžně s tím probíhá život Septima, který se odehrává ještě více uzavřen uvnitř mysli, a to z toho důvodu, že Septimus si po těžkém psychickém traumatu vytvořil jakýsi vlastní svět odtržený od reality tak jak ji vnímali „normální“ lidé. Postupně extrémně narůstá jeho vnímavost a citlivost i na ty nejnepatrnější detaily; mnohé si také sám vytvoří či dotvoří ve své přebujelé fantazii. Každý záchvěv skutečnosti (ať už je to závan větru v koruně stromu, poletování vlaštovek, či jen sotva postřehnutelná změna osvětlení) mu narůstá do mamutích rozměrů, často ho děsí, nebo naopak rozveseluje, což dává výrazně najevo, a tím se právě pro okolní svět (který nezná jeho vnitřní pochody) stává zvláštním. Jakýkoliv lidský zásah zvenčí do jeho světa ho ale ve většině případů velmi irituje – což je zvláště pro jeho manželku a doktora, který ho má „léčit“ velký problém. Septimus vidí ale také omezenost a konzervativnost Anglické vyšší střední vrstvy, neochotu měnit staré zvyklosti a přístupy. Nenávidí všechny „solidní a důvěryhodné“ muže, kteří mají „opravdový zájem na jeho uzdravení“. Částečně také proto, že on se nechce uzdravit, on se nepovažuje za nemocného. Právě naopak Septimus věří, že on sám, samojediný ze všech lidí byl vyvolen, aby poznal smysl a význam světa, který „musí být nakonec sdělen“… Zároveň má ze všech těchto lidí téměř panický strach, bojí se, že by ho léčbou mohli nějak omezit (či mu dokonce znemožnit) jeho poslání, ale také, že by ho mohli odtrhnout od jeho manželky, kterou přese všechno stále miluje – sice ho občas vyrušuje z jeho vizí, je mu však oporou a ačkoli mu už pramálo rozumí, snaží se mu ve všem vyhovět. Tento strach ho nakonec dožene k sebevraždě – a to, když (zrovna po vzácné příjemné chvilce vzájemného porozumění se svou manželkou) přichází onen solidní doktor aby ho odvezl do sanatoria. Septimus zpanikaří a skočí z okna…
Clarissa Septima sice vůbec nezná, je s ním však spjata ještě těsněji než s Richardem Dallowayem nebo Peterem Walshem. Clarissina úzkost, samota a strach ze smrti se v jistém smyslu odrážejí i v Septimově šílenství. Septimus vidí hrůzu života, Clarissa jeho radost, vzájemně se doplňují, jsou dvěma aspekty jedné osobnosti.

A vůbec každá postava z tohoto románu je jistým aspektem jedné osobnosti – Virginie Woolfové. Jak to vystihl autor doslovu Martin Hilský: „Stejně jako paní Dallowayová i Virginia Woolfová chodila okouzleně po Londýně, byla stejně intuitivní, stejně citlivá a vnímavá, dokonce i fyzicky se sobě podobají. Trpí jako ona depresemi a stísněností, také miluje krásu a květiny. Stejně jako ona byla i Virginia Woolfová oblíbenou hostitelkou, také ona pocházela z vyšší střední třídy.