jí dokázal vždy nějak pobavit a rozesmát, nyní však po jeho boku vysloveně trpí, zoufá si, ptá se, proč zrovna jí se tohle muselo stát (ale nemá se komu svěřit); k „nynějšímu“ Septimovi už nic necítí, miluje na něm jen jeho původní já, které zpod jeho šílenství sem tam vysvitne
Sally Setonová: přirozeně krásná, spontánní, otevřená (typ „co na srdci, to na jazyku), živelná a bezprostřední, otevřeně se vysmívá seriózní strojenosti, v Clarisse do jisté doby utvrzuje přesvědčení, že je možné žít a být při tom sama sebou
Peter Walsh: také pochází z podobného prostředí, ale nedokáže se ztotožnit se studeným a povrchním způsobem života tehdejší anglické společnosti, neusadí se proto a místo toho cestuje, čímž se stává pro své známé v Anglii podivínem, tváří v tvář jejich jistotám a pohodlí pochybuje, zda se rozhodl správně; je přecitlivělý občas se dokonce rozpláče jako malé dítě, ale je inteligentní, pohrdá pokrytectvím a odosobněností anglické smetánky
Richard Dalloway: solidní a rozumný, Clarissu má opravdu rád, starostlivě se o ní stará a chce pro ni jen to nejlepší, ale je konvenční a daleko méně živelný a spontánní, než Peter
Hugh Withbread: Další z Clarissiných přátel, další ze zástupců střední vrstvy; také rád prokazuje laskavosti i za cenu přetvářky (ale spíše ze sobeckých důvodů – aby se mohl chlubit svou dobrou pověstí a oblíbeností, mezi starými a vznešenými dámami, Peter o něm říká, že nemá ani srdce, ani mozek, jen výchovu pravého anglického džentlmena

Woolfová se detailně věnuje popisu povah svých postav, jen minimálně si všímá vnějšího prostředí – když, tak jen očima jejích hrdinů, a to z hlediska jejich momentální nálady

Osobní hodnocení:
K tomuto dílu jsem se dostal přes knihu současného spisovatele
Michaela Cunninghama Hodiny, která je románem Paní Dallowayová a vůbec celou spisovatelčinou osobností přímo inspirovaná. Autor neskrývá obdiv k jejímu životu a dílu a jeho kniha (za kterou dostal mimochodem Pullitzerovu cenu) má s Paní Dallowayovou mnoho společných rysů a motivů. V rozhodnutí přečíst si Virginii Woolfovou abych lépe porozuměl její osobnosti mě definitivně utvrdil vynikající film Hodiny, který jsem shlédl nedávno v kině. Samotná paní D. pro mě byla zpočátku zklamáním. Její způsob vyprávění byl dost náročný na pochopení, dlouhá a složitá výstavba vět mnohdy těžce zkoušela mé soustředění. Autorka navíc neváhá rozvíjet větu o spousty různých asociací a přirovnání, které jí zrovna přijdou na mysl. (Mnohdy popisuje složité myšlenkové pochody, které se navíc často opírají o dobové reálie, čímž se stávají pro současného čtenáře o to nesrozumitelnějšími – např. povídkový soubor Smyčcový kvartet)
Chvílemi mi dokonce připadalo, že už trochu odbíhá od skutečnosti – že přeci člověk neustále souvisle nepřemýšlí o nějakém konkrétním problému, že chvílemi roztržitě těká, že existují dlouhé minuty, kdy je v lidské mysli pusto a prázdno. Proto to byla četba zezačátku často nudná, postupně se však začaly objevovat pasáže, které mě zaujaly – a po dočtení zůstal příjemný pocit, že čas nad touto knihou rozhodně nebyl zahozený. Opravdové hodnoty Paní D. jsem ale plně docenil až při 2. pročítání při přípravě tohoto referátu. Mimo jiné jsem zjistil, že tento text výrazně ovlivnil mé vnímání světa. Myslím, že tato knížka opravdu stojí za podrobnější prostudování; prosté její přečtení pro plné pochopení nestačí….