Virginia Woolfová Paní Dallowayová (Mrs Dalloway)

Velmi bohatá tvorba – povídky, romány, literární kritiky, feministické úvahy a některé autobiografické spisy.
Přestože se jí jako autorce dostávalo otevřeného uznání, trpěla těžkými depresemi (od 13 let; smrt matky, později i otce a 2 sourozenců), které měla v genech (toto postižení se projevovalo už u jejích předků). Psychózy měly velký vliv na její obrazotvornost, citlivost pro detaily a ty nejjemnější záchvěvy nálad a pocitů. Nakonec ji však (společně s WW2, která zničila její milovaný Londýn) dohnaly k sebevraždě utopením (neustálý strach ze zhoršení, hlasy, blouznění…). Byla zakladatelkou a členkou spolku nekonvenčních umělců, kritiků a spisovatelů, tzv. skupiny Bloomsbury (zde také čerpala inspiraci). S manželem založila vydavatelství, The Hogarth Press kde vydávali knihy spisovatelů a básníků, z nichž se mnozí později proslavili (Eliot, Forster)

Virginia Woolfová používala (podobně jako např. James Joyce) modernistickou techniku „proudu vědomí“. Nesleduje ale jen jednu mysl, nýbrž přeskakuje z jedné do druhé. Někdy se také její próza nazývá impresionistickou na základě jejího úsilí o postižení nejjemnějších záchvěvů světla i vzduchu, proměnlivosti smyslových vjemů a dojmů, nejintimnějších hnutí lidské duše. Proto oslabovala děj a vytvářela lyrické nálady. Své psaní velmi silně prožívala a hodně o něm přemýšlela, což dokazují i citace z jejích Deníků: „…Dokážu zachytit pravdivou skutečnost? Anebo píši eseje o sobě samé? Ať si na tuto otázku odpovím jakkoli, vzrušení zůstává…“ Nebo: „Přemýšlím zuřivě o čtení a psaní. Nemám čas rozepisovat se o svých plánech. Mohla bych toho mnoho napovídat o Paní Dallowayové a o svém objevu: jak za každou postavou vykopávám nádhernou jeskyni. Myslím, že dostanu přesně to, co chci: lidství, humor hloubku.

Jde o to, aby ty jeskyně měly spojitost a každá se v pravé chvíli vynořila na světlo…“

Dílo:
- bojovala proti méněcennému postavení ženy v tehdejší společnosti
- ostře kritizovala viktoriánskou dobu a aktivně se podílela na feministickém hnutí
- věnuje se hlavně konfliktům v rodinách, společenských třídách i národech.
Po WW1 nové téma: rozpad starého světa a hodnot (nejvýrazněji se to projevuje právě v jejím vrcholném románu Paní Dallowayová)
- V raném období – milostné romány, později se už začínají projevovat prvky modernismu (povídkový soubor Smyčcový kvartet; romány Jákobův pokoj, 1922; Paní Dallowayová, 1925, česky až 1975 – vůbec všechna díla VW u nás byla vydávána s velkým odstupem; některá – jako např. autobiografický Vlastní deník – nebyla vydána dodnes). - K majáku (vyrovnání s traumatem ze smrti matky), Orlando (originální – život jednoho hrdiny, jehož stárnutí se po třicítce zpomalí, a on postupně prožívá všechny historické epochy – od Alžbětinské Anglie až po současnost. Historie splývá s fikcí – v průběhu děje se dokonce hrdina přemění v ženu…), Mezi akty, Vlny…

Paní Dallowayová:
Román popisuje jeden den v životě zdánlivě obyčejné a nezajímavé
ženy z anglické „vyšší střední vrstvy“. Odehrává se v Londýně 5 let po WW1. Clarissa Dallowayová (t.č. padesátiletá) připravuje jeden z jejích mnoha večírků, díky kterým je velmi oblíbená. Okolo poledne jí nečekaně navštíví dlouholetý přítel Peter Walsh. Její manžel je zatím na obědě u zámožné lady Brutonové (které pomáhá psát dopis do Timesů). Paralelně s jejím příběhem se odehrává příběh Septima Warren Smithe, který je těžce duševně poznamenán první světovou válkou (v níž mu zemřel jeho blízký přítel). Společně se svou manželkou Lucrezií (která ho milovala, ale nyní těžce zápasí s jeho „šílenstvím“) sedí v parku, poté navštíví jakéhosi renomovaného doktora a vrátí se domů. Tolik veškerý děj – ale jak již bylo řečeno, děj je tu zcela bezvýznamný, tvoří jen základní kostru, na kterou se nabalují spousty myšlenek, pocitů, nálad či různých „záchvěvů života“. Ale nepodstatný tu není jen děj, ale i čas (nebo spíše plynulý tok času). Jednotliví hrdinové ho vnímají velmi subjektivně – ale realitu vždy připomene nějaký spojující prvek (nejčastěji je to odbíjení Big Benu).
V románu je rozvíjeno a podrobně rozebíráno mnoho motivů: Hned na začátku se objeví Clarissin obdiv a úcta k významným osobnostem – to když ji na cestě do květinářství mine auto s anglickou královnou. Následují úvahy o slávě a důležitosti v kontrastu s bezvýznamností a obyčejností a také o smrti. Poté, co okolo poledne Clarissu (po šesti letech v Indii) navštíví Peter Walsh, se znovu obnovuje a obnažuje její letitý vnitřní spor. Kdysi totiž tohoto přecitlivělého dobrodruha odmítla a vzala si místo něj rozumného a dobře zaopatřeného Richarda Dallowaye což jí dodnes užírá – zápasí s tím, jestli to byla dobrá nebo špatná volba, ale není schopná si definitivně odpovědět. Tento její konflikt přerůstá až v úvahy a pochybnosti, jestli její život a konání má nějakou hodnotu, či jestli je to jenom laciná přetvářka. Opět není schopná zaujmout konkrétní stanovisko. Hned obhajuje jednu stranu, hned zase druhou.

Dokonce se zastává přetvářky – když je v zájmu dobra a chce člověka potěšit.
Tytéž pochybnosti prožívá ale i Peter – také stále Clarissu určitým způsobem miluje a obdivuje, ale zároveň jí pro její povrchnost, omezenost a snad trochu i pokrytectví opovrhuje. Přesto si ale není jistý, jestli jeho způsob života je o mnoho hodnotnější.
Na Clarisse mu imponuje její ohleduplnost, vznešenost, snaha lidem pomoci a dělat jim radost a vůbec – jakási její vnitřní energie, a nepostihnutelné kouzlo osobnosti.
Z celého díla vyzařuje, nakolik je psychika a uvažování hlavní hrdinky determinováno prostředím do kterého se narodila, a ve kterém vyrostla. Dobře je to vidět například na jejím boji se žárlivostí. Skrytě svému manželovi závidí pozvání na oběd lady Brutonové, kterou hluboce obdivuje pro její noblesu, schopnost jednat vždy korektně, ale hlavně asi jistotu týkající se správnosti stylu jejího života. Clarissa k závisti rozhodně přistupuje jako k něčemu nízkému a ubohému a snaží se ji v sobě za každou cenu potlačit což vlastně poukazuje i na její pokrytectví a neschopnost přiznat si své city a snažit se je pochopit. Velká část románu se odehrává i ve vzpomínkách paní D. – často jsou rozsáhle líčeny různé epizody z mládí, na které Clarissa s velkou nostalgií vzpomíná. Mládí je pro ní doba, kdy všechno bylo krásné, čisté a ryzí, ale kdy hlavně měla všechno před sebou, kdy ještě byla svobodná a měla možnost volby, kdy jí celý svět ležel u nohou. Nyní však prožívá krizi středního věku; stále se přesvědčuje, že její život ještě nekončí, že ještě lze mít nějaké plány, že ještě je pro co žít…
Výraznou roli ve vzpomínkách hraje její milovaná přítelkyně Sally, jejíž svobodomyslnost, nekonvenčnost a šarm, díky němuž jí vše procházelo, Clarissu okouzlovaly – a představovaly další faktor, který v ní umocňoval její boj. Zároveň jsou skrze Sally lehce nastíněny Clarissiny lesbické sklony, které si však hrdinka nikdy s určitostí neuvědomí.
Clarissin den končí monstrózním večírkem, na kterém se sejde mnoho zástupců oné proklínané a zároveň obdivované anglické meziválečné smetánky. Velmi zdlouhavě, až úmorně (patrně za účelem větší naléhavosti) zde Woolfová popisuje takřka „orgie konvenčnosti“, donekonečna omílá zaběhnutá klišé a prázdné zdvořilostní fráze, očima Petera Walshe kritizuje všechnu tu povrchnost a neupřímnost. Překvapivým a pro Clarissu takřka zdrcujícím je i příchod Sally po boku jakéhosi postaršího seriózního lorda – přímo ztělesnění toho, čemu se Sally v mládí velmi nevybíravě vysmívala.

Pro Clarissu je to zhroucení ideálu nezávislosti a svobody, ve který celý život věřila, i když už nebyla schopná (a možná ani nechtěla) nějak ho realizovat – a který pro ní právě Sally symbolizovala.
Souběžně s tím probíhá život Septima, který se odehrává ještě více uzavřen uvnitř mysli, a to z toho důvodu, že Septimus si po těžkém psychickém traumatu vytvořil jakýsi vlastní svět odtržený od reality tak jak ji vnímali „normální“ lidé. Postupně extrémně narůstá jeho vnímavost a citlivost i na ty nejnepatrnější detaily; mnohé si také sám vytvoří či dotvoří ve své přebujelé fantazii. Každý záchvěv skutečnosti (ať už je to závan větru v koruně stromu, poletování vlaštovek, či jen sotva postřehnutelná změna osvětlení) mu narůstá do mamutích rozměrů, často ho děsí, nebo naopak rozveseluje, což dává výrazně najevo, a tím se právě pro okolní svět (který nezná jeho vnitřní pochody) stává zvláštním. Jakýkoliv lidský zásah zvenčí do jeho světa ho ale ve většině případů velmi irituje – což je zvláště pro jeho manželku a doktora, který ho má „léčit“ velký problém. Septimus vidí ale také omezenost a konzervativnost Anglické vyšší střední vrstvy, neochotu měnit staré zvyklosti a přístupy. Nenávidí všechny „solidní a důvěryhodné“ muže, kteří mají „opravdový zájem na jeho uzdravení“. Částečně také proto, že on se nechce uzdravit, on se nepovažuje za nemocného. Právě naopak Septimus věří, že on sám, samojediný ze všech lidí byl vyvolen, aby poznal smysl a význam světa, který „musí být nakonec sdělen“… Zároveň má ze všech těchto lidí téměř panický strach, bojí se, že by ho léčbou mohli nějak omezit (či mu dokonce znemožnit) jeho poslání, ale také, že by ho mohli odtrhnout od jeho manželky, kterou přese všechno stále miluje – sice ho občas vyrušuje z jeho vizí, je mu však oporou a ačkoli mu už pramálo rozumí, snaží se mu ve všem vyhovět. Tento strach ho nakonec dožene k sebevraždě – a to, když (zrovna po vzácné příjemné chvilce vzájemného porozumění se svou manželkou) přichází onen solidní doktor aby ho odvezl do sanatoria. Septimus zpanikaří a skočí z okna…
Clarissa Septima sice vůbec nezná, je s ním však spjata ještě těsněji než s Richardem Dallowayem nebo Peterem Walshem. Clarissina úzkost, samota a strach ze smrti se v jistém smyslu odrážejí i v Septimově šílenství. Septimus vidí hrůzu života, Clarissa jeho radost, vzájemně se doplňují, jsou dvěma aspekty jedné osobnosti.

A vůbec každá postava z tohoto románu je jistým aspektem jedné osobnosti – Virginie Woolfové. Jak to vystihl autor doslovu Martin Hilský: „Stejně jako paní Dallowayová i Virginia Woolfová chodila okouzleně po Londýně, byla stejně intuitivní, stejně citlivá a vnímavá, dokonce i fyzicky se sobě podobají. Trpí jako ona depresemi a stísněností, také miluje krásu a květiny. Stejně jako ona byla i Virginia Woolfová oblíbenou hostitelkou, také ona pocházela z vyšší střední třídy.

Pronikavý intelekt Virginie paní Dallowayová nemá, ale touto vlastností je obdařen Peter Walsh. A Septimus Smith, který je v knize druhým já Clarissy, je zároveň druhým ,šíleným já’ Virginie.“

Zajímavé také je, jak VW využívá různých symbolů: Neustále připomínané a všemi postavami románu vnímané obíjení Big Benu připomíná ubíhající hodiny života; pomocí květin zase dokresluje povahové rysy postav, společensky je zařazuje a hodnotí. (Názorné je to například na Sallyiném přístupu ke květinám – stříhá jim jen květy, které nechává plout na hladině mísy s vodou. To výstižně charakterizuje Sallyinu lehkovážnost a živelnost. Nebo růže v Clarissině pokoji mají cenu zlatých šperků a vyjadřují, co Clarissa získala svým sňatkem - přepych, pohodlí, společenské postavení, jistotu i starostlivou pozornost pana Dallowaye. A přece v té chvíli přímo hmatatelně pociťuje svou osamělost..)

Ke specifikům jejího vypravěčského stylu patří i to, že nikdy ani na okamžik nehodnotí ani neuvažuje z hlediska vypravěče – vždy jen „přeskočí“ z mysli jedné postavy do postavy druhé. Sama Woolfová o tom říká: „Je to analýza příčetnosti, šílenství a sebevraždy. Svět viděný současně očima duševně zdravých a šílených. Myslím, že je to můj nejlepší román.“
Zároveň pro ni byla každá řádka tohoto díla téměř mučením: „Tuším, že tato kniha bude ďábelsky svízelná. Má tak podivný, tak mistrný půdorys. Musím si rvát duši z těla, abych měla z čeho budovat. (…) Přesto bych na tom chtěla psát, překotně, vášnivě…“

Postavy:
Carissa Dallowayová: 50-tiletá žena z anglické vyšší střední vrstvy, omezená jen na určitý způsob myšlení, řeší těžké životní dilema, není si jista sama sebou, ale přesto má ráda život, přítomný okamžik, červen, Londýn, ale snad vůbec nejraději má růže, ráda dělá lidem radost, je nerozhodná, také je citlivá na různé změny nálad (stejně jako Septimus, či Peter) – čímž se do ní opět částečně vtěluje autorčina osobnost
Septimus Warren Smith: pohybuje se na hranici šílenství, nenávidí solidnost a zaběhnutý zkostnatělý pohled na svět; zdá se mu neuvěřitelné, že ostatní lidé nejsou schopni vidět to co on, a snaží se jim své „objevy“ přiblížit – podává je ale vytržené z kontextu, zmateně a překotně a okolí je proto nemá šanci pochopit – a ani se o to valně nesnaží, skrze Smithe popisuje Woolfová svoje stavy při záchvatech
Lucrezia W. Smithová: manželka Septima, kdysi ho velmi milovala, prožívali spolu divokou a živelnou mladistvou lásku; S.

jí dokázal vždy nějak pobavit a rozesmát, nyní však po jeho boku vysloveně trpí, zoufá si, ptá se, proč zrovna jí se tohle muselo stát (ale nemá se komu svěřit); k „nynějšímu“ Septimovi už nic necítí, miluje na něm jen jeho původní já, které zpod jeho šílenství sem tam vysvitne
Sally Setonová: přirozeně krásná, spontánní, otevřená (typ „co na srdci, to na jazyku), živelná a bezprostřední, otevřeně se vysmívá seriózní strojenosti, v Clarisse do jisté doby utvrzuje přesvědčení, že je možné žít a být při tom sama sebou
Peter Walsh: také pochází z podobného prostředí, ale nedokáže se ztotožnit se studeným a povrchním způsobem života tehdejší anglické společnosti, neusadí se proto a místo toho cestuje, čímž se stává pro své známé v Anglii podivínem, tváří v tvář jejich jistotám a pohodlí pochybuje, zda se rozhodl správně; je přecitlivělý občas se dokonce rozpláče jako malé dítě, ale je inteligentní, pohrdá pokrytectvím a odosobněností anglické smetánky
Richard Dalloway: solidní a rozumný, Clarissu má opravdu rád, starostlivě se o ní stará a chce pro ni jen to nejlepší, ale je konvenční a daleko méně živelný a spontánní, než Peter
Hugh Withbread: Další z Clarissiných přátel, další ze zástupců střední vrstvy; také rád prokazuje laskavosti i za cenu přetvářky (ale spíše ze sobeckých důvodů – aby se mohl chlubit svou dobrou pověstí a oblíbeností, mezi starými a vznešenými dámami, Peter o něm říká, že nemá ani srdce, ani mozek, jen výchovu pravého anglického džentlmena

Woolfová se detailně věnuje popisu povah svých postav, jen minimálně si všímá vnějšího prostředí – když, tak jen očima jejích hrdinů, a to z hlediska jejich momentální nálady

Osobní hodnocení:
K tomuto dílu jsem se dostal přes knihu současného spisovatele
Michaela Cunninghama Hodiny, která je románem Paní Dallowayová a vůbec celou spisovatelčinou osobností přímo inspirovaná. Autor neskrývá obdiv k jejímu životu a dílu a jeho kniha (za kterou dostal mimochodem Pullitzerovu cenu) má s Paní Dallowayovou mnoho společných rysů a motivů. V rozhodnutí přečíst si Virginii Woolfovou abych lépe porozuměl její osobnosti mě definitivně utvrdil vynikající film Hodiny, který jsem shlédl nedávno v kině. Samotná paní D. pro mě byla zpočátku zklamáním. Její způsob vyprávění byl dost náročný na pochopení, dlouhá a složitá výstavba vět mnohdy těžce zkoušela mé soustředění. Autorka navíc neváhá rozvíjet větu o spousty různých asociací a přirovnání, které jí zrovna přijdou na mysl. (Mnohdy popisuje složité myšlenkové pochody, které se navíc často opírají o dobové reálie, čímž se stávají pro současného čtenáře o to nesrozumitelnějšími – např. povídkový soubor Smyčcový kvartet)
Chvílemi mi dokonce připadalo, že už trochu odbíhá od skutečnosti – že přeci člověk neustále souvisle nepřemýšlí o nějakém konkrétním problému, že chvílemi roztržitě těká, že existují dlouhé minuty, kdy je v lidské mysli pusto a prázdno. Proto to byla četba zezačátku často nudná, postupně se však začaly objevovat pasáže, které mě zaujaly – a po dočtení zůstal příjemný pocit, že čas nad touto knihou rozhodně nebyl zahozený. Opravdové hodnoty Paní D. jsem ale plně docenil až při 2. pročítání při přípravě tohoto referátu. Mimo jiné jsem zjistil, že tento text výrazně ovlivnil mé vnímání světa. Myslím, že tato knížka opravdu stojí za podrobnější prostudování; prosté její přečtení pro plné pochopení nestačí….

Zdroje:

Doslovy ke knihám Paní Dallowayová, Orlando -