Nevěděla, co si počít, začala se pro Karla chovat podivně (měla náhlé záchvaty, jindy nejedla) – Karel si to pokládal jako duševní nemoc, ale když si věčně stěžovala na Tostes, rozhodl se, že se odstěhují jinam. Do Yonville.
Tam si opět zařídila krásný byt, ale nejvíce se těšila společnosti jistého písaře Leona, se kterým měla spoustu společných názorů. Její manžel byl naopak vyhledáván lékárníkem Homaisem, který měl na tu dobu velmi pokrokové názory. Narodila se jí dcerka, což pro ni bylo zklamáním, protože chtěla chlapečka, který by se snadněji „prokousával světem“. Dala jí jméno Berta, jako jméno, které zaslechla na plese. Malou holčičku ihned dala ke kojné, aby se mohla zotavit po porodu.
S Leonem chodila na procházky, sedávala s ním v parku, manžel byl stále zaměstnán svou prací. Jednoho dne se ale Leon rozhodl, že to nemá smysl a chtěl pokračovat ve studiích na univerzitě a proto z města odjel, Kateřina se cítila velmi nešťastně, stejně jako poté, co neobdržela přihlášku na ples.
Často ji navštěvoval obchodník Lheureux, který se choval velmi mile a prodával jí různé domácí doplňky i tretky. Ráda se takovými maličkostmi rozptylovala, manžel jí dal plnou moc k zacházení s jejich majetkem. O svoji dceru se příliš nestarala. Jednoho dne potkala u lékárníka statkáře Rudolfa Boulangera, se kterým se brzy spřátelila a po nějaké době zamilovala. Statkář cítil to samé, viděl v ní něco jiného, než jeho předchozí milenky. Řekl si, že ji dostane. Jednoho dne ji doprovázel na hospodářské výstavě, kde ji vyznal svoji lásku. Ona se nebránila. Když potkal Karla, navrhl mu, aby Ema jezdila na koni, že by to jejímu zdravotnímu stavu prospělo. Karel s nadšením přijal, koně si půjčila od Rudolfa. Vyjížďka pro ni ale znamenala životní zvrat. Smilnila s ním v lesíku. Ale necítila vinu – byla šťastná, že má milence. Její zdravotní stav se neuvěřitelně zlepšil, Karel byl šťastný, i když se jí čím dál tím více hnusil. Měla volný prostor, protože její manžel byl docela zaměstnaný. Sama často vstávala brzy ráno, aby běžela do jeho domu, který připomínal zámek. Nezáleželo jí na tom, jestli jí někdo uvidí, ale musela být opatrnější. Život s Rudolfem jí připadal velmi šťastný, uvažovali o tom, že spolu utečou. Vše naplánovali, den se blížil, Ema si nechala u obchodníka objednat kufr a cestovní plášť, který jí měl být tajně předán. Jenže Rudolf den před odjezdem obrátil. Poslala Emě pouze dopis, ve kterém ji vysvětloval, že by to nebylo rozumné. Její zdravotní stav se opět zhoršil. Manžel byl z toho velmi nešťastný, snášel její rozmary. Dala se na úpěnlivé modlení, jindy se pečlivě starala o sirotky. Chovala se velmi nepřirozeně k její osobě.