Gustave Flaubert Paní Bovaryová (Madame Bovary)

Gustave Flaubert
Francouzský realistický spisovatel a dramatik, syn lékaře. Narodil se r. 1821, zemřel 1880, měl padoucnici – kvůli ní nedokončil ani právnická studia, žil pouze samotářsky, podnikl několik cest po Evropě. Za vydávání seriálu Paní Bovaryová v čacopise byl obžalován za ohrožení veřejné mravnosti, protože to na tu dobu bylo velmi odvážné dílo. - „Paní Bovaryová“
Kniha: Gustave Flaubert – Paní Bovaryová
- Levné knihy KMa, Praha 2002
postavy: Ema Bovaryová, roz. Rouaoltová
Karel Bovary ml., lékař, její manžel
vdova Dubucová, první manželka Karla
Homais, lékárník ve městě Youville
Rudolf Boulanger – Emin milenec, statkář
Leon, písař, Emin milenec
Lheureux, překupník

Příběh začíná v jakési škole, kde popisují příchod zakřiknutého nováčka Karla, který je synem Karla Bovaryho, bývalého chirurga, který si vzal svoji manželku s nemalým věnem které ale svým neuváženým hospodařením promrhal. Svého syna ale velmi milovaly. On sám byl chytrý, stal se z něj. lékař. Matka ho chtěla dobře oženit, našla mu bohatou vdovu, paní Dubucovou, která nebyla příliš pohledná a převzala vládu nad domácností, starala se o Karlovo účty. Jedné noci pro Karla přijel posel, aby se dostavil k panu Rouaultovi, který si zlomil nohu. Karel neváhal. Starý vdovec měl dceru Emu, která byla o něco mladší, jak Karel, ale velmi krásná. Karel často navštěvoval jejich statek, zpočátku kvůli léčení starého pána, ale uvědomoval si, že se mi Ema líbí.
Jeho manželka zanedlouho zemřela, pan Rouault ho utěšoval a Karla napadlo, že by si mohl vzít slečnu Emu. I starý pán o tom přemýšlel a neshledal na tom nic špatného. Po určité době smutku si ji opravdu vzal a odvezl si ji k sobě do Tostes, kde měl praxi. Ona se na nový život velmi těšila. Dříve nějaký čas žila v klášteře, kde ráda četla romantické povídky, což bylo v rozporu s řádem. Na nový život se těšila, zařizovala domácnost a starala se o manžela. Jenže tento život ji po nějaké době začal nesmírně nudit. Vytržením jí mělo být pozvání na ples k markýzi d´Andervilliers. Byl to pro ni neobyčejný zážitek. Zalíbil se jí život markýzi i tanec s neznámým vikomtem. Jen nerada se vracela domů. Na cestě se porouchala bryčka a její manžel našel na cestě pouzdro na doutníky, které nepochybně patřilo vikomtovi. Ráda toto pouzdro doma vytahovala a obdivovala se mu. Od té doby byla velmi smutná, doufala, že přijde pozvání i příští rok, ale nedočkala se.

Nevěděla, co si počít, začala se pro Karla chovat podivně (měla náhlé záchvaty, jindy nejedla) – Karel si to pokládal jako duševní nemoc, ale když si věčně stěžovala na Tostes, rozhodl se, že se odstěhují jinam. Do Yonville.
Tam si opět zařídila krásný byt, ale nejvíce se těšila společnosti jistého písaře Leona, se kterým měla spoustu společných názorů. Její manžel byl naopak vyhledáván lékárníkem Homaisem, který měl na tu dobu velmi pokrokové názory. Narodila se jí dcerka, což pro ni bylo zklamáním, protože chtěla chlapečka, který by se snadněji „prokousával světem“. Dala jí jméno Berta, jako jméno, které zaslechla na plese. Malou holčičku ihned dala ke kojné, aby se mohla zotavit po porodu.
S Leonem chodila na procházky, sedávala s ním v parku, manžel byl stále zaměstnán svou prací. Jednoho dne se ale Leon rozhodl, že to nemá smysl a chtěl pokračovat ve studiích na univerzitě a proto z města odjel, Kateřina se cítila velmi nešťastně, stejně jako poté, co neobdržela přihlášku na ples.
Často ji navštěvoval obchodník Lheureux, který se choval velmi mile a prodával jí různé domácí doplňky i tretky. Ráda se takovými maličkostmi rozptylovala, manžel jí dal plnou moc k zacházení s jejich majetkem. O svoji dceru se příliš nestarala. Jednoho dne potkala u lékárníka statkáře Rudolfa Boulangera, se kterým se brzy spřátelila a po nějaké době zamilovala. Statkář cítil to samé, viděl v ní něco jiného, než jeho předchozí milenky. Řekl si, že ji dostane. Jednoho dne ji doprovázel na hospodářské výstavě, kde ji vyznal svoji lásku. Ona se nebránila. Když potkal Karla, navrhl mu, aby Ema jezdila na koni, že by to jejímu zdravotnímu stavu prospělo. Karel s nadšením přijal, koně si půjčila od Rudolfa. Vyjížďka pro ni ale znamenala životní zvrat. Smilnila s ním v lesíku. Ale necítila vinu – byla šťastná, že má milence. Její zdravotní stav se neuvěřitelně zlepšil, Karel byl šťastný, i když se jí čím dál tím více hnusil. Měla volný prostor, protože její manžel byl docela zaměstnaný. Sama často vstávala brzy ráno, aby běžela do jeho domu, který připomínal zámek. Nezáleželo jí na tom, jestli jí někdo uvidí, ale musela být opatrnější. Život s Rudolfem jí připadal velmi šťastný, uvažovali o tom, že spolu utečou. Vše naplánovali, den se blížil, Ema si nechala u obchodníka objednat kufr a cestovní plášť, který jí měl být tajně předán. Jenže Rudolf den před odjezdem obrátil. Poslala Emě pouze dopis, ve kterém ji vysvětloval, že by to nebylo rozumné. Její zdravotní stav se opět zhoršil. Manžel byl z toho velmi nešťastný, snášel její rozmary. Dala se na úpěnlivé modlení, jindy se pečlivě starala o sirotky. Chovala se velmi nepřirozeně k její osobě.

N chvíli začala Karla opět milovat, když měl provést velmi nebezpečnou ale jinak užitečnou operaci koní nohy. Operace se nepovedla a ona na něm opět viděla jen chyby.
Lékárník Homais jim pro rozptýlení nabídl cestu do nedalekého města, kde měl vystoupit jeden slavný operní pěvec. Bylo to příjemné, Ema sledovala představení jedním dechem a nemohla se ho nabažit. Po přestávce přišel manžel, který jí oznámil, že potkal Leona a že ji přijde navštívit do lóže. Nemohla uvěřit, od té doby představení nesledovala, cítila vzrušení ze shledání. Leon jí nabídl, aby zůstala ještě den, aby mohla shlédnout další představení a Karel souhlasil, byť sám odjel domů, ale udělal by vše, aby jeho žena byla šťastná. Leon se nyní stal jejím milencem. A opět přišla vlna štěstí, jen musela vymyslet, jak se „legálně“ s Leonem stýkat. Prostředkem měla být hra na piano. Začala hrát svému manželovi, ale zdůrazňovala, že by bylo lepší, kdyby chodila k někomu do hodin. Manžel s jejím názorem souhlasil, ale uvědomoval si, že je to v jejich nelehké finanční situaci celkem nákladné. Ona ale byla tvrdohlavá a řekla, že jí to prospěje v jejím zdravotním stavu. Karla jednoduše využila, protože on si pro ni přál jen to nejlepší. A tak každý čtvrtek Ema vyjížděla z Yonvillu do nedalekého města, sešla se s Leonem a najali si pokoj v hotelu, kde nerušeně strávili celý den. Ema později tento pokoj začala označovat jako „náš dům“. Manželovi poté ukázala stvrzení o zaplacení kurzů hry na piano. Jenomže takový život byl nákladný a proto začala podepisovat u Lheureuxe jednu směnku za druhou. Samozřejmě, že některé položky byly před manželem tajné. Myslela si, že se to nějak vyřeší. Nevyřešilo. Přišel za ní Lheureux, že postoupil směnky a že jí tedy hrozí exkurze. Nevěděla, co má dělat. Manžel pořád nic netušil, nemohla se mu svěřit. Obesílala tedy některé své známé, ale setkala se jen se zápornými ohlasy. Řekla to Leonovi, ten jí slíbil, že do druhého dne sežene 3 000 tolarů z celkového potřebného množství 8 000. Věřila mu. Šla domů, ale dostala oznámení o exekuci do 24 hodin, přičemž Karel pořád nic nevěděl. Když odjížděla od Leona, potkala na cestě slepého žebráka, který ji otravoval a dala mu tedy 5 frankovou minci, což byly její poslední peníze, ale neudělala to ze srdečnosti, spíše ze snahy cítit se povýšeně. Druhý den ráno se z intuice vydala za Rudolfem, ale ani ten jí nepomohl, spíše se cítil uražený, že za ním přišla ve chvíli, kdy potřebovala peníze. Zhrzená tedy šla k lékárníkovi Homaisovi, který právě večeřel.

Jeho synovcem a zároveň sluhou, který ji tajně miloval, byla uvedena do laboratoře pod záminkou, že potřebuje jed na krysy – jenže si vzala ona sama. Vrátila se domů, kde ji netrpělivě čekal manžel, ne snad proto, aby ji vynadal, ale protože se o ní pořád bál. Viděl, v jakém je stavu, ale netušil, že se otrávila. Dal jí do postele, kde pomalu umírala. Přišel i místní kněz Bournisien, který jí dal poslední pomazání. Zemřela a Karel velmi trpěl nad její ztrátou. Dal jí vystrojit pohřeb, nehledě na to, jak drahá měla rakev být. Přijela jeho matka, která u něj po pohřbu bydlela, ale nesouhlasila s jeho novým zhýralým životem a rozhodla se odjet. Měla s ní jet i Berta, ale Karel se na poslední chvíli rozhodl, že se o ní bude starat sám. Ale nevedlo se mu o moc lépe, musel prodávat majetek, aby splatil dluhy. Našel dopisy od Leona, ale nechtěl hloubat více do problému, nedokazovaly totiž nic. Jenže pak našel dopisy a dárečky od Leona a bylo mu vše jasné.
Zemřel na lavičce, v ruce pramen Eminých vlasů, objevila ho dcera. Ta pak byla dána na výchovu k babičce, ale ta za rok umřela. Dostala se tedy k příbuzným, kteří byli chudí, takže se musela ne živobytí vydělávat v prádelně.

Vrcholné dílo francouzského realismu podává obraz ženy, která neustále hledá nějaké rozptýlení, nechce žít v denním stereotypu. Její manžel naopak tento stereotyp pravděpodobně vyhledává, rád žije v jistotě. Ona ho podvádí s milencem, ale on nic netuší, protože je stále hodně zaměstnaný Ona neuváženě riskuje při podepisování sněme, což ji také dovede ke smrti. Sama je náladová a neví, co vlastně chce, sama sebe se ptá, co by pro ni bylo nejlepší. Když podvede svého manžela, necítí žádnou vinu, dokonce se neskrývá, když jde za milencem. Je nerozvážná, často sní o své budoucnosti.
Kněz zde představuje vyhraněného katolíka,který si stojí za svou vírou, jeho protějškem je Homais, který vítá pokrokové objevy a nebojí se experimentů. Kněz zde zpochybňuje Voltairova díla: pokládá je za kacířská.
Autor vypráví er-formou v minulém čase, někdy dramatizuje (když např. prolíná milostné vyznání Rudolfa a proslov na Hospodářské výstavě). popisuje soudobou společnost (dílo se odehrává v 19. století ve franc. městečku), dílo údajně vzniklo pod vlivem skutečných událostí. Dílo je věnováno Sénardovi, advokátovi, který ho obhajoval ve sporu o mravnost Paní Bovaryové.