Na počátku 1990 na svém každoročním shromáždění Michiganské Episcopální Diecéze, bylo hlasování o tom, zda „Ježíš je Kristus - jediné jméno dané pod nebem, kterým můžeme být spaseni...“ Tato rezoluce, která pouze citovala Bibli, byla nazvána rozvratnou, vedoucí k nejednotnosti, a ponižující lidi, jejichž „víra v Boha je právě tak silná jako naše, i když je definovaná jinak.“ byla schválena a hlasováním prošla náhradní rezoluce, která zavazovala členy Episcopální církve, aby vyhlašovali „Dobrou Novinu“, která může být akceptována kterýmkoliv náboženstvím - a tím, pochopitelně zůstává bez jakékoliv spásné síly. Všimněte si nástupu ekumenické apostástní církve, nevěsty Antikrista! „Pozitivní Křesťanství“ je nepřítelem kříže! Tato pravda uráží ty, kteří ji slyšet nechtějí. A přesto, říci něco méně, znamená zahrávat si s věčnou budoucností duší! Ekumenický slib „jednoty“ je velmi atraktivní, ale popírá Krista a připravuje cestu pro Antikrista a jeho celosvětové náboženství. Právě „sjednocení“ bude tou cestou ke zkáze.
Teď není už ve světě síly, schopné zastavit explozi ekumenického hnutí, které chce obejmout všechna náboženství. Nejvíce respektovaný americký psycholog poukazuje nadšeně na „veliké kamarádství mezi špičkovými vůdci snad všech náboženských skupin v USA.“ (James Dobson, „Focus on the Family“ January 1987). Skupina křesťanských teologů volá po „skončení naléhání na superioritu a finalitu Krista a Křesťanství, směrem k uznání nezávislé platnosti jiných směrů.“ Ospravedlňují tuto herezi tím, že prý „hospodářská politická a obzvláště nukleární liberalizace - příliš veliký kus práce pro jeden národ, kulturu nebo náboženství.“ (John Hick & Paul F. Knitter: „The Myth of Christian Uniqueness: Toward a Pluralistic Theology of Religions, 1988). Je to opravdu jen náhodný zběh událostí, že jak politická, tak i náboženská jednota se dostává dohromady v tuto dobu? Čas je zralý. Dokonce i otevřená agrese do Kuwajtu v srpnu 1990, se stala základem pro novou naději světa: Konec vojenských konfliktů. Martin Fitzwater, mluvčí Bílého Domu prohlásil: „Válečný proces už vykonává nový plán pro mír.“
Volání po Džihádu (Svaté válce) Saddama Husseina, zeslabil arabskou solidaritu, ale pozdvihl otázky o samotném konceptu Jihádu. Takové otázky mohou dát v dnešních dnech podnět pro Muslimy, aby se přestali vidět jako oddělený svět ode všech ostatních, ale jako část pluralistické mezinárodní obce, která se učí žít, respektovat a spolupracovat. Nikdy před tím neexistující solidarita členů Spojených Národů (zahrnujíce i některé Arabské Státy), které se postavily proti agresi Sadáma Husseina dala vzniknout optimistické naději, že konečně OSN začíná plnit svůj účel. Udržet celosvětový mír se pojednou ukázalo být dosažitelnou možností, a to způsobilo že političtí vůdci se spojili s náboženským světem ve volání po „Novém Světovém Řádu.“
Po tom, co se to prodiskutovalo soukromě mezi presidentem Georgem Bushem a jeho štábem, téma „nového světového řádu“ vyšlo poprvé otevřeně na veřejnost.