V nejtěžší době svého života, v atmosféře strachu i smutku před transportem, vytváří Karel Poláček své vrchoné dílo, knihu milovanou a radostnou, obraz plný jasu a vzpomínek na krásu šťastného mládí. Vydání se už nedožil. Za dětským vypravěčem Péťou Bajzou tušíme už od počátku samotného autora, což posiluje vyprávění v první osobě. Vděčným zdrojem humoru je klukovský jazyk, rozkošně mísící vznešená slova knižní se slovníkem uličnické hantýrky : "Já jsem pravil: Rampepurdo, ty bídnice, modli se, tvoje poslední hodina udeřila, jelikož tě musím zamordovat !" Místy v tom je i chlapecká mazanost : "Já jsem už tak hodný, že mluvým pravopisně a pořád říkám nýbrž a tudíž. "
Usmíváme se lehce karikované atmosféře rodiny skromného, šetrného obchodníčka závislého na lidech : " My jsme obchodníci, a pročež musíme být zdvořilí na všechny strany," zaznamenává si Péťa," já však nemusím být tak uctivý, protože jsem ještě malý a nemám z toho rozum." K rodině patří kromě otce a maminky i bratr Ladislav, malá Mančinka a mladé uřehtané "šídlo", služka Kristýna - pro Péťu Rampepurda. V promyšleném výběru ožívá několik městských figurek, třeba lakotný a nepřející strýček Vařena, dotěrný starý mrávokárce pan Fajst či řezník Štverák, který "si musí namlouvat v jednom kuse Andulu, co slouží u důchodních", pročež mu mohou psi Pajda as Amorem krást buřty. Ale hlavní zájem patří jistě partě pěti kamárádů, kteří se sice věčně pošťuchují a škorpí, ale "vynaleznou" společně spoustu nezbedností a rošťáren. Bejval Antonín, Péťův nejmilejší přítel, pan Éda Kemplink, co velí vojnám s "nejzlejšími" Ješiňáky, falešnými Dražáky a kamenáři Habrováky. Pobožný Jirsák Čeněk, co se všemu "příšerně šklebí" a "dokáže hřešit proti všem svatým přikázáním", i statečný Zilvar z chudobince, který zachrání tonoucího Vénu. S nimi poržijeme řadu vděčných historek, např. s koupáním u Klobouka, s žebráním vkleče na poutnících vambeřického procesí či s ochočováním vos pomocí ohně. .