Sbírka antimilitaristické poezie z anarchistického období Šrámkova. Její první vydání vyšlo po cenzurním zásahu jako poslanecká interpelacev roce 1906. Definitivní verze " veršů o vojáčcích ", jako je sbírka v podtitulu nazvána, do níž básník zařadil několik proslulých reflexivních protiválečných básní, které jsou ozdobou české poezie, vyšla o pět let později. Část básní, včetně úvodní Píšou mi psaní, tvoří verše, které, jak básník prohlašuje : " vznikly na okraji určité životní příhody " (např. Poslušně prosím, šavličko, V garnizónním vězení, Tři vojáky, tři bodáky), a jsou tedy jakýmsi lyrickým deníkem autorova vojačení. V druhé skupině básní je stilizován kolektivní pocit mladé generace odmítající vojnu a válku : " nehrajem si na vojáky, střílet nebudeme" ( přiletěli adjutanti ). Satiristické verše se v havlíčkovském duchu vysmívají rakouské militérce za to, jak ničí lidskou důstojnost a zbavuje člověka možnosti svobodného myšlení ( My to vždycky vyhráli, Vštěp si každý do palice aj. ). Závěrečný oddíl tvoří básně, které v klidnějším a melancholičtějším tónu pozdější Šrámkovy poezie jedinečným způsobem vyjádřilz nesmyslnost válek. Monolog matky, které válka odvádí její syny ( Šest já synů porodil ), vzpomínka na padlé, kteří by chtěli vstát a vrátit se domů (1868) a výčitka umírajícího dobytčete (" však koní šetřte, prosím tisíckrát / to dobytče se strašně umí ptát, / proč nesmí žíti víc .. " -Raport) jsou tím nejpůsobivějším vyslovením toho, že největší hodnotou je básníkovi život. Humanistický charakter sbírky je vyjádřen průzračnými obrazy, převážně jednoduchou písňovou fotmou ( řada básní se skutečnš zpívala ) a jednoznačnou symbolikou. .