Jean Baptiste Poquelin Moliere Tartuffe

Jednoho lednového dne roku 1622 se narodil pařížskému měšťanovi Poquelinovi syn. Prvorozený syn dostal jméno Jean-Baptiste, a protože měl to štěstí, že se narodil do dobře situované rodiny, bylo rozhodnuto, že mu bude umožněno patřičné vzdělání. V deseti letech mu umřela maminka, tatínek se znovu oženil a celá rodina se přestěhovala do rozlehlého měšťanského domu. V době jeho mládí měl na malého Jeana-Baptista značný vliv jeho dědeček, který ho často vodil na divadelní představení, což se nelíbilo otci Poqulinovi, protože, stejně jako církev, považoval divadla za nepočestná a zavrženíhodná. Již v deseti letech (1632) je poslán do přísné jezuitské koleje Collége de Clermont, kde studoval až do roku 1639 latinu, historii, zeměpis, matematiku a teologii. Přišel zde do styku i s divadlem, žáci totiž předehrávali úryvky z Plauta a Terentia ( z nich později čerpal inspiraci, pro svojí vlastní tvorbu) a zde se také setkal s literaturou navazující na tradice humanismu a renesance, jejíž kořeny tkvěly v znovuobjevení antiky – rodící se klasicismus ( racionalismus). Dále studoval dva roky právo, a když dosáhl titulu licenciáta, vrátil se k rodinnému řemeslu a stal se královským čalouníkem. U dvora je svědkem krutých represí vůči mladým šlechticům, obviněných ze spiknutí proti králi a kardinálovi. Tato zkušenost ho přiměla opustit společenskou dráhu a věnovat se divadlu. Roku 1644 založil tzv. Skvělé divadlo, kde poprvé vystupuje jako Moliére, nejspíš s ohledem na svou váženou rodinu. V té době se stal ředitelem souboru. Po dvou letech se soubor rozpadl a Moliére se dostal do vězení pro dlužníky, ze kterého se díky přátelům dostal. Od roku 1646 jezdil, hrál, režíroval a řediteloval kočovné divadelní skupině. Pohybovali se po jihofrancouzském venkově a v okolí Lyonu. Toto období mu přineslo mnoho cenných divadelních zkušeností a z tohoto období pochází více než třicet her. Roku 1658 se Moliére vrací do Paříže a jeho soubor předvádí králi Ludvíkovi XIV. Corneillovu tragédii Nicomedes, po které Moliére zdvořile požádá panovníka o svolení k sehrání frašky Zamilovaný doktor, která byla inspirována italskou komedií dell´arte a která se nedochovala. Panovníkovi se moc líbila a Moliérova skupina obdržela povolení hrát v paláci Petit Bourbon. Tím Moliére dobyl Paříž, neboť jeho frašky a posléze i první komedie – Směšné préciozky, Sganarel, Škola pro muže, Škola pro ženy - byly jednoznačně úspěšné.

Mezi jeho další díla patřily další světoznámé komedie - Zdravý nemocný, Don Juan, Misantrop, Lakomec, Učené ženy, Měšťák šlechticem. 12. Května 1664 uvedl na versailleských slavnostech poprvé svoji odvážnou satirickou proticírkevní hru Tartuffe, kterou teď, o 130 let později, zná každý milovník divadla na celém světě. Hra měla podtitul Hra o pokrytci neboli Svatoušek. Sám král dal svolení k nastudování hry, jenomže tvrdě podcenil vliv církve, která v té době prostřednictvím svých věřících oveček ovládala veřejný život v celé Francii, a když se dozvěděla, jak má být v Moliérově hře zesměšněna, vytáhla do boje. Zatahala za pár provázků a král byl nucen hru prozatím zakázat. Církevní kruhy jásaly a noviny haněly Moliéra jak mohly. Záhy byl proklet církví. Když 17. února 1673, po představení proslulého Zdravého nemocného umírá na chrlení krve, k jeho loži nesmí přijít ani kněz a Moliére musí odejít ze světa, kterému tolik dal, jako nevěřící. Po sobě zde zanechává, navzdory církevnímu zavržení, dílo, které je pýchou francouzské kultury a divadelního světa vůbec. Objevil pravdivou podstatu lidských charakterů, které žijí v nejrůznějším prostředí. Moliérovo dílo je živým odkazem dramatického klasicismu dnešním dnům.
Děj Tartuffa se odehrává domě Orgonově v Paříži v druhé polovině 17. století. Pan Orgon v kostele pozná a velmi si oblíbí napohled zbožného žebráka Tartuffa, kterého vezme k sobě bydlet. Tartuffe si omotá Orgona kolem prstu svými naoko vzletnými řečmi o bohu tak, že to až hezké není. Marně se celá rodina snaží Orgonovi vysvětlit, jaký je Tartuffe pokrytec a lhář. Orgon je slepý a hluchý. Fanaticky věří všemu, co mu Tartuffe napovídá. Vše vyvrcholí Orgonovým (?) rozhodnutím provdat svoji jedinou dceru Marianu za Tartuffa. Je mu úplně jedno, že ji již přislíbil Valérovi, který ji miluje. Mariana k Valérovi, co si budeme povídat, není také chladná, ale protože má k svému otci úctu, a ten je v otázce ženitby neoblomný, svolí se svojí svatbou s obtloustlým, nadulým, červeným…no prostě se slizkým a odporným Tartuffem. Marianina služebná Dorina je rozhodnutím své paní spravedlivě rozhořčena a přivede k ní Valéra, aby se vše vyřešilo. Po počáteční hádce si milenci padnou do náručí a přiznají si, že se milují. S pomocí Doriny vymyslí plán, jak vystrnadit Tartuffa z domu a ukázat otci jeho pravou podobu. V třetím dějství se celá hra velmi zkomplikuje a vrtne se nečekaným směre. Dorina poví Marianině bratrovi, co si zase Orgon (?) vymyslel a ten ve své mladičké nerozvážnosti chce na Tartuffa vrhnout a zle mu vyčinit.

V té době vstupuje do hry Elmíra, žena Orgonova a snaží se Tartuffovi rozmluvit vdavky s Marianou. Tartuffe jí však padne k nohám a nestoudně jí vyzná lásku. Elmíra se nenechá kupodivu vyvést z míry a Tartuffovi se zle vysměje. Celou tuto scénu sleduje z úkrytu Damis, kterému již míra trpělivosti přeteče a vtrhne na scénu. Křičí, že všechno poví otci a Tartuffa se konečně všichni zbaví. Elmíra se ho snaží trochu usměrnit, jenže Damis se nedá. V tuto chvíli přichází na scénu Orgon, který když uslyší svého syna obviňovat „chudáčka a pana svatého“ Tartuffka ničemu nevěří a Damise vyhodí z domu. Aby si Tartuffa udobřil přepíše na něj celý svůj dům. Elmíra by nebyla Elmírou, kdyby nevěděla, jak z toho ven. Přemluvila Orgona, aby se schoval pod stůl a poslouchal. Nechala si zavolat Tartuffa, a když se dostavil, začala ho svádět. Tartuffe si chvíli hrál na dotčeného z předchozího odmítnutí, ale čím dál více se rozpaloval. Za chvíli již chtěl, ten náš pan svatý – nedotčený, po Elmíře důkaz lásky. To už bylo dost i na Orgona pod stolem. Vyletěl, jako když ho píchne vosa, a Tartuffa vyhodil z domu. Jenomže zapomněl, že dům přepsal na Tartuffa, a že tedy by měl spíše Tartuffe vyhodil jeho. Navíc se ještě před časem Tartuffovi svěřil, že přechovává kazetu s listinami od svého, králem stíhaného, přítele. Tartuffe si pospíšil ke králi žalovat. Král , protože byl moudrý, poznal, co je Tartuffe zač, a nechal ho zatknout a Orgonovi vrátil dům. A co ta kazeta s listinami?
„Vždyť dobrý panovník rád na zlé zapomíná
A umí odpustit, kde byla jaká vina.“
A tak tedy vše dopadlo šťastně. Mariana si vzala Valéra a možná, že spolu žili až do smrti. Vlastní názor: Upřímně si myslím, že církvi v té době stačilo opravdu málo. Ve hře se přeci neočerňovala církev ale hanebnost jednoho jedince, který církev použil jako svůj štít. Hru jsem četla v překladu F. Vrby a velmi se mi líbila, protože měla zajímavý propletený děj a byla psána srozumitelně – oči jenom pluly po řádcích.

Použitá literatura: Moliére – Tartuffe.