Hlavné postavy: Pavel Bäumer - rozprávač Albert Kropp – spomedzi všetkých mu to najviac pálilo, bol slobodníkom Müller – sníval o vojnovej maturite a počas bubnovej paľby šprtal fyzikálne poučky Leer – nosil plnofúz a mal rád dievčatá Stanislav Katczinsky – štyridsaťročný, hlava ich skupiny, húževnatý, mazaný, mal čuch pre problémy, dobré jedlo a ulievarne Tjaden – chudý zámočník, najväčší žrút z celej roty Haie Westhus – kopáč rašeliny Deterding – sedliak, ktorý myslí na svoju usadlosť a ženuFrantišek Kemmerich – patril k nim, ale zomiera na začiatkuKantorek – ich triedny profesor, bol veľmi prísny a považoval bojovať vo vojne za česťHimmelstoss – bývalý poštár, šikanoval celé ich družstvoToto dielo zachytáva dianie na západnom fronte vo Francúzsku počas 1. svetovej vojny..

Tato kniha nemá být ani obžalobou, ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům.(5)Všetko sa začína tým, ako skupinka spolu s Bämerom dostala zvýšený príjem potravín a cigariet, len preto, že zo stopäťdesiatich vojakov zostalo iba osemdesiat - a potravín bolo pre všetkých . Poriadne sa najedli, prišla im aj pošta. Spomenuli si na svojho priateľa – Franza Kemmericha, ktorý ležal v nemocnici v Saint-Josephu.Vydali sa za ním. Amputovali mu nohu, bol bledý, umieral. Všetci mu napriek tomu rozprávali ako sa bude mať potom dobre, keď vyjde z nemocnice preč. Müller poškuľoval po jeho topánkach, ale Kemmerich mu ich nechcel dať, nakoniec odišli. Spomínali na svoj desaťtýždňový výcvik, ako ich Himmelstoss šikanoval, ale oni sa nedali. Pavel Bäumer išiel znovu za Kemmerichom, ktorý zistil, že mu amputovali nohu, topánky ponechal Müllerovi.

S Kemmerichom to bolo zlé, umrel, keď Bäumer zháňal pomoc. Bäumer bol z toho smutný, Müllerovi dal topánky.Ich skupina dostala posily, veľa z nich sú mladí chlapci. Skupinka sa rozvalila na slnečnej strane barakov a spomínali na výcvik s Himmelstosom. Zrazu pribehol Tjaden a vykoktal, že Himmelstoss je na ceste na frontu. Tjaden ho nemal obvzlášť rád, tak sa rozhodli spraviť mu napriek. Keď vychádzal z krčmy, hodili mu na hlavu plachtu a zbili ho. Odchádzali s pocitom zadosťučinenia.Na druhý deň išli na frontu opravovať zákopy. „V okamžiku, kdy zahvízdají první granáty, kdy se vzduch trhá salvami, je v našich žilách, v našich rukou, v našich očích přikrčené čekání, číhání, silnější bdění, prazvláštní pružnost smyslů. Tělo je rázem v plné pohotovosti.“(37) Dostali sa do granátovej paľby, prechádzali cez lesík. Zarážali do zeme železné kolíky a na ne ostnatý drát. Pri paľbe dodávali mladím odvahu a rady.

Museli postupovať ďalej a jediná cesta bola cez cintorín. Unikali pred granátmi, keď Bäumer vykríkol, že útočia plynom, všetci si nasadili masky. Musel pomôcť mladému rekrutovi, lebo len tak stál. Bolo zabitých päť a zranených osem vojakov. Odniesli zranených k autám a vrátili sa.Na druhý deň partia vojakov oddychovala a rozprávali sa o živote po vojne. „Bude to vůbec těžké s námi se všemi. Jestlipak si s tím doma aspoň občas lámou hlavu? Dva roky střílení a házení ručních granátů, to přece nejde potom najednou svléct jako ponožku.“(57) Za chvíľu za nimi prišiel Himmelstoss. Bol k nim prevelený, ale ešte stále sa cítil byť nadradeným. Začal sa hádať s Tjadenom a nakoniec odišiel a sťažoval sa naňho na vojenskom súde. Z Himmelstossa si robil aj Kropp srandu, tak dostal deň v base, Tjaden tri dni stredného väzenia, Himmelstoss je pokarhaný za to, čo spravil Tjadenovi. Bämer a Katczinsky išli ukradnúť hus do neďalekého plukovníckeho chlievu. Bäumera napadla doga, ale hus ikoristili, upiekli ju a spolu s Tjadenom a Kroppom ju zjedli v kuríne v ktorom boli zatvorení. Začalo sa hovoriť o novej ofenzíve, všetci vojaci išli na frontu. Musia čakať a pomedzi to Bäumer rozmýšľa. „Stejná náhoda rozhoduje o tom, zda mě něco trefí, či zůstanu naživu. V betonovém krytu mohu být rozmačkán a v otevřeném terénu mohu bez jedinkého zranění přečkat deset hodin bubnové palby. Každý voják zůstává naživu jen díky tisíci náhodám.

A každý voják veří a důveřuje náhodě.“(65) Vojaci sú hladní, bojujú s potkanmi. Niekoľko dní a nocí sú ostreľovaní, niektorí z nich šalejú. Nakoniec prichádza povel na útok. „Krčíme se za každým koutem, za každým kusem zátarasu, a házíme příchozím pod nohy otýpky explozí, než mizíme. Práskání ručních granátů vlévá prudkou sílu do našich paží, nohou, běžíme přikrčeni jako kočky, zaplaveni vlnou, jež nás nese a dělá z nás surovce, zákeřné hrdlořezy, vrahy, pro mě za mě třebas ďábly, jsme zaplaveni vlnou, která umočňuje naši sílu v strach a vztek a v dravou touhu žít, jež nám hledá a vybojuje záchranu. Kdyby tvůj otec přichádzel tam s těmi odnaproti, neváhal bys hodit mu granát proti hrudi.“ (73) Ich útok zaskočil nepriateľa a im sa podarilo ukoristiť plachovky corned-beefu, maslo, biely chlieb a koňak. Večer nastalo ticho, Bäumer rozmýšlal o minulosti, pozoroval dianie vonku. Zasa začala bubmovať paľba, dodával odvahu mladím, zbadal Himmelstossa ako simuloval zranenie, tak ho poslal bojovať. Haie Westhusa zasiahol granát a roztrhlo mu chrbát. Robilo sa sčítanie druhej roty a z osemdesiatich mužov zostalo len tridsaťdva.Vrátili sa do tábora, Himmelstoss uzavrel s Tjadenom mier. Ich rota potrebuje dostať posily, aby ich bolo aspoň sto.

Nikto sa nezamýšľal nad včerajškom. „Chceme žít – za každou cenu; proto se nemůžeme zatěžovat pocity, které snad jsou dekorativní pro mír, ale zde jsou falešné a nemístné. Kemmerich je mrtvý, Haie Westhus umírá, a tělem Hanse Kramera budou mít o soudném dni zatraceně práce, jak sesbírat to, co se pod přímým zásahem rozprsklo; Martens už nemá nohy, Meyer je mrtvý, Marx je mrtvý, Beyer je mrtvý, Hämmerling je mrtvý, sto dvacet rozstřílených mužů někde leží, je to zatracené, ale co je nám do toho, my žijeme.“(88) Jedného dňa uvideli tri dievčatá a večer k nim tajne prišli. Opili Tjadena, aby mal každý jednu. Užili si s nimi a keď sa vracali, videli Tjadena ako sa ponáhľa k domu. Na druhý deň zavolali Bäumera do kancelárie – dostal sedemnásť dní dovolenky, z toho tri dni na cestu. Rozlúčil sa so všetkými a vydal sa na cestu domov. Rorpoznával svoje mesto, prišiel domov. Privítala ho sestra Erna a jeho veľmi chorá maminka. Boli chudobní, ale aj napriek tomu mu pripravili zemiakové placky, brusinky a keksy. Vrátil sa do izby, ale cítil sa nesvoj.

„Pomalu vdechuju, pomalu vydechuju a říkám si: Jsi doma, jsi doma. Ale jsem nesvůj, nemohu se do toho ještě vpravit. Tu je moje matka, tu je moje sestra, tu je má sbírka motýlů, tu je mahagonový klavír – ale já tu ještě nejsem. Závoj a krok je mezi tím vším a mnou.“ (100) Išiel von, stretával známych ľudí, každý chcel, aby rozprával o vojne, ale Pavel nemal chuť. Ani doma sa necítil dobre, tak išiel pozrieť Mittelstaedta do kasární. Stretol tam aj Kantorka, ktorý mu pripomenul školu. Bäumer sa nahneval. „Domobranče Kantorkum před dvěma lety jste nám hlásal brannost tak dlouhu, až jsme odpochodovali na okresní velitelství; šel tam také Josef Behm, který vlastně na vojnu nechtěl. Padl o tři měsíce dřív, než by musel narukovat. Nebýt vás, ty tři měsíce by počkal.“(108) Spoločne spomínali, ako im Kantorek robil prednášky, Mittelstaedt mu dal výcvik. Bäumer išiel za Kemmerichovou matkou, aby jej povedal o jeho smrti. Musel jej klamať, že zomrel hneď a bez bolestí, aj keď chcela vedieť pravdu. Pavel Bäumer bol posledný deň doma, jeho matka sedela v noci celý deň pri jeho posteli. Poslal ju do postele a utešoval ju, ale jemu samému nebolo dobre. „Koušu do polštáře, křečovitě svírám pěsti kolem železních tyčí postele.

Nikdy jsem sem neměl jezdit. Byl jsem lhostejný tam venku a často bez naděje; teď už to nikdy nebudu umět. Byl jsem voják, nyní nemám nic víc než bolest o sebe, o svou matku, o všechno, co je tak bezútěšné a bez konce.“(114)Bäumer sa vrátil do barakov na trasovisku, ale nikoho tu nepoznal a s nikým sa nechcel spriateliť. V tábore sú ruskí zajatci, ktorí vymeninili všetky svoje veci za jedlo. Bäumer má pri nich stráž. „Vidím jejich temné tváře. Vousy jim vlají ve větru. Nic o nich nevím, než že to jsou zajatci, a právě to je pro mne tak otřesné. Jejich osud je bezejmenný a bez viny; kdybych o nich věděl víc, jak se jmenují, jak žijí, nač čekají, co je tíží, místo otřesu by se mě zmocnil soucit. Teď však v nich cítím jen utrpení živého tvora, hroznou melancholii života a krutost člověka.“(118) Rozdelil sa s nim o cigarety, dal sa sniektorými do reči, jeden Rus začal hrať na husle.V nedeľu nemá voľno, tak za ním prišiel jeho otec a sestra. Jeho matka bola v nemocnici, mala rakovinu a peniaze na operáciu neboli. Bäumer sa ich snažil trochu rozveseliť, odprevadil ich na stanicu, nechali mu zemiaková placky s marmeládou od mamy.Po niekoľko dňovej ceste prišli znovu na front, našiel svojich priateľov a podelil sa s nimi o placky.

Začal sa robiť veľký poriadok, dostali nové unifirmy a to len preto, že ich prišiel pozrieť cisár. Keď odišiel, museli všetko vrátiť. Rozprávali sa o nezmyselnosti vojny, potom sa Bäumer prihlásil na prieskumnu hliadku ako ďaleko sú nepriateľské zákopy obsadené. Bola tma a spustila sa paľba, tak sa musel kryť v zákope. Dovnútra padol aj nepriateľský vojak, tak ho dobodal ,ale nezabil. Pomaly umieral, chroptil a Bäumer mal výčitky svedomia a snažil sa mu pomôcť, rozprával sa s ním. „Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem? Kdybychom zahodili zbraně a stejnokroje, mohls být mým bratem právě tak jako Katza a Albert. Vezmi si ode mne dvacet let, kamaráde, a vstaň, vezmi si víc, neboť už nevím, co si s nimi počít.“(136) Keď sa paľba utíšila, Katcza a Albert ho vyslobodili a utešovali ho.Partia ôsmych chlapov – Bäumer, Katcza, Albert, Müller, Tjaden, Leer, Deterding chytili dobrú službu – strážili dedinu, ktorá bola ostreľovaná. Mali na starosti sklad potravín. Išli na obhliadku dediny, dovliekli si tam hodvábnu posteľ, plyšové kreslá, zohnali si cigára. Upiekli si aj malé prasiatko spolu so zemiakovými plackami, lenže dym ich prezradil a začali ich ostreľovať. Ale utiekli a najedli sa. Po týždni sa mali vrátiť, tak si nabrali jedla, cigariet a zobrali si aj posteľ a kreslá.

Dostali za úlohu evakuovať ďalšiu dedinu, lenže tam na nich zaútočili Francúzi. Postrelili Alberta do nohy a Bäumera do ruky a nohy. Spoločne utekali cez močiar, Bäumer niesol Alberta na chrbte. Došli k poľnej nemocnici, kde ich operovali, Bäumer sa nechcel dať uspať, tak iba ticho trpel. Podplatili lekára cigárami, aby mali s Albertom vedľa seba lôžka vo vlaku. Vo vlaku ich obsluhovali mladé sestričky, najprv sa pred nimi hanbili, potom sa už chovali normálne. Albert mal horúčku, tak ho chceli vysadiť na ďalšej stanici. Bäumer chcel zostať k nim, tak tiež simuloval horúčku. Dostali sa do katolíckej nemocnice, kde sú spolu na izbe. Ráno ich zobudilo raňajšie modlenie mníšok pri otvorených dverách, ale boli nútené uich zavrieť. Potom došiel nemocničný inšpektor, vinu na seba zvalil Josef Hamacher, lebo mal papiere, že trpí striedavým zbavením zmyslov. Na izbe ich bolo osem, keď Franz Wächter krvácal, zvonili na sestričku, ktorá však prišla až nakoniec. Prebalila mu obväzy, ale Franz bol ráno bledší. Ráno ho zobrali preč, Hamacher im vysvetlil, že ide do úmrtnej izby. Poobede bol na Wächterovom lôžku niekto iný. Malému Petrovi sa tiež darilo horšie, prišla za ním sestra a spolu s ním zobrala aj jeho košeľu. Peter sa bránil, že nechce ísť do úmrtnej izby a sľuboval, že sa vráti.

Albertovi sa nedarilo dobre, amputovali mu celú nohu. Peter sa po niekoľkých dňoch vrátil späť. Bäumer sa mohol ísť po niekoľkých dňoch poprechádzať, ale cítil na sebe Albertov závistlivý pohľad. Poprechádzal sa po nemocnici a videl všetky hrôzy vojny a premýšľal o nej. „Jsem mladý, je mi dvacet let; ale ze života neznám než zoufalství, smrt, strach a spojitost nejnesmyslnější povrchnosti s propastí utrpení. Vidím, že národy jsou hnány proti sobě a že se mlčky, zaostale, pošetile, poslušně, nevinně zabíjejí.Vidím, že nejchytřejší mozky světa vynakládají zbraně a slova, aby to všechno bylo ještě rafinovanější a trvalo to ještě déle.“(158) Starešinou ich izby bol Lewandowski, v nemocnici už ležal desať mesiacov s ťažkým priestrelom brucha. Prišla za ním jeho žena aj s dieťaťom. Všetci ostatní zabavili sestričky, strážili dieťa, aby sa Lewandowski a jeho žena mohli venonať sebe. Cšetci boli šťastní, že sa im to podarilo, jeho žena ich ponúkla všetkým. Bäumer chodí na rehabilitáciu a po nejakej dobe sa už musí vrátiť k pluku. Rozlúčil sa s Albertom a išiel.Každý deň niekto umieral. Deterdinga zatkli, keď sa snažil utiecť smerom na Nemecko po tom, čo uvidel rozkvitnutú čerešňu. Bergera postrelili do panvovej kosti, keď išiel po psa a ďaľšieho do lýtka, keď išli poňho.

Müllera zabila osvetlovacia raketa, jeho topánky nosil Bäumer. Nemecko prehrávalo, vojaci boli hladní, vyčerpaní. Všetci rozmýšľali o vojne. „Granáty, mraky bojových plynů, tankové flotily – rozdupání, rozleptání, smrt. Úplavice, chřipka, tyfus – dávení, uhoření, smrt. Zákop, špitál, hromadný hrob – víc možností není.“(168) Pri jednom útoku zahynul veliteľ ich roty – Bertinck. Ale napriek tomu ich zachránil, keď postrelil dvoch mužov nesúcich plameňomet. „Toto léto 1918 je nejkrvavější a nejtěžší. Dny stojí nepochopitelně jako andělé zlatí a modří nad ringem skázy. Každý ví, že válku prohráváme. Mnoho se o tom nemluví, ustupujeme, nebudeme s to útočit po této velké ofenzivě, už nemáme lidi, nemáme munici. Ale tažení pokračuje – umíraní pokračuje.“(169) Nepriatelia mali omnoho viac výhod. „Na jedno německé letadlo připadá nejméně pět anglických a amerických. Na jednoho hladového unaveného německého vojáka v zákopu připadá pět silných, svěžích odnaproti. Na jeden německý komisárek připadá tam naproti padesát plechovek masových konzerv.

Nejsme poraženi, neboť jako vojáci jsme lepší a zkušenější; jsme prostě rozdrceni, odšoupnutí přesilou.“(170) Katcza bol ranený, Bäumer mu pomáhal, niesol ho na chrbte, ale keď došiel do poľnej nemocnice, už bol mŕtvy.Bola jeseň, Bäumer bol posledný, ktorý prežil a začalo sa medzi vojakmi šepkať o mieri. Bäumer rozmýšľal o živote potom. „Kdybychom se vrátili domů v roku šestnáctém, rozpoutali bychom z bolesti a síly našich prožitků vichřici. Vrátíme-li se nyní, vrátíme se unavení, rozpadlí, vyhořelí, z kořenů vyvrácení a bez naděje. Už se nedokážeme vpravit do života. Vyznat se v životě.“(174) Bäumer sa pozoroval prírodu a bol kľudný. V októbri 1918 skončila vojna. „Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, boly vidět, že se nemohl dlouho trápit – výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec.“(175)