Anna Kareninová je dílem Lva Nikolajeviče Tolstého, které vznikalo pod jeho rukama v letech 1873 až 1877. Je bráno jako psychologický román.Anna Kareninová přijíždí do Moskvy za svým bratrem, proutníkem Stěpanem Oblonským, kterému se pod rukama rozpadá manželství díky nevěře s francouzskou vychovatelkou, aby si promluvila s jeho ženou Darjou. Nakonec se vše začalo obracet k lepšímu a jedinou vadou byla Annina návštěva jistého plesu, kde si všimla podezřelého zájmu plukovníka Alexeje Vronského. Ten, nehledě na přítomnost jeho téměř snoubenky Kitty, neměl celý večer oči pro žádnou jinou. Anna si výčitky svědomí nepřipouštěla- vždyť zítra odcestuje a pak se jistě vše urovná…Jaké však bylo její překvapení, když u vlaku spatřila Alexeje, který beze studu předpovídal jejich společnou budoucnost! Nehodlala se jen tak vzdát svého těžce vybudovaného postavení ve společnosti a syna Serjoži. Ale věci se už nedaly zastavit, sama musela uznat, že touží po jeho přítomnosti a vyhledává ji.

A pak se jednou stalo něco, co už holt nešlo vzít zpět…Kitty mezitím poznala svůj omyl v odmítnutí Konstantina Dmitrijeviče Levina, starého počestného přítele Stěpana, který se jí stydlivě dvořil a bohužel odešel jen s hlubokým pocitem ponížení a zármutku zpět na své venkovské hospodářství. Kitty odjela s rodiči do Německa do lázní, kde se setkala s jistou Váreňkou, vrcholem ctnosti, která jí pomohla vyrovnat se se svým životem. Byla tedy připravená na další setkání s „Kosťou.“ On však měl svou hlavu a ona musela počkat. Po tom, co ji letmo zahlédl, si uvědomil, že ji přes to, že se cítí být uražen a zdrcen, stále miluje. Až o pár neděl později se u Dolly po obědě odhodlal znovu položit otázku, která ho již jednou stála hodně: požádal ji o ruku a ona souhlasila. Anna se tou dobou dostala do řečí a vyvrcholilo to její účastí na dostizích, kde se Alexej mírně zranil a ona před zraky všech dostala hysterický záchvat. I její muž přestal pochybovat, navíc mu sama vyjevila pravdu- byla těhotná. S Alexejem. Karenin si velmi dobře uvědomoval svou roli, byl prostě navíc, ale nechtěl se tak snadno vzdát. Navrhl těm dvěma nešťastníkům svou pomoc, která by však znamenala jejich doživotní odloučení.

Při porodu se ale něco stalo, Anna málem zemřela a Karenin jí vše odpustil a začal mít rád i malou holčičku Anny. Byl za to jen obviněn z pokrytectví, lži a Anna ho, přes mírný pocit, že on je ten ušlechtilý a dobrý, začínala nenávidět. A dovršila to útěkem sebe, Vronského a jejich dcerky Anny do Itálie a Kareninovi nezbylo než se obrátit k bohu a k jasnovidcům. Levin si vzal Kitty s nedůvěrou jemu vlastní a malicherné pletky se tomu nevyhnuly. Začali spolu bydlet v jeho hospodářství a zažili i smrt Levinova nezdařilého bratra Nikolaje. A hned na to Kitty otěhotněla. Zážitky z očekávání se míhaly s událostmi na lovu, se žárlivostí na Kitty a zároveň s ochládávajícím vztahem Anny a Vronského. Anna byla popudlivá, dělala scény, neustále mluvila o lásce a oddanosti a Alexej začínal ztrácet nervy. A rozvod stále nepřicházel… Když Kitty rodila, byl Levin zcela bez sebe, jinak se to prostě nazvat nedá. Neměl pojem o čase, cítil jen strach a vžíval se do ženina utrpení, které bylo v podobě jejího křiku zalezlé v každém koutě budovy. Po narození syna Dmitrijeviče si konečně oddechl a začal tápat po otázkách víry a původu všeho. Anna a Vronský žili v přepychu, ale jakoby se vzájemnými dary pokoušeli dostat se k sobě blíž, žili spolu, ale jakoby si byli cizí.

Alexej chodil často ven, Anna si zvala různé návštěvy. Cestovali po celé Evropě a Vronskij začal malovat. Navíc se spory staly součástí dne. Anna pocítila nepříjemnost svého tíživého postavení a chtěla vidět syna. Rozvod jí manžel zatím nepovolil a takto se tedy s Alexejem vracela zpět do Ruska. Po návratu do Petrohradu se v ulicích nesměla znemožněná Anna ani ukázat, ale Vronskij řádil dál, začal navštěvovat staré přátele z pluku a podle ní i lehké ženy. Když Vronskij opustil domov kvůli návštěvě své matky, vynořila se zpoza rohu Anna a obořila se na něj se svými výtkami, s pocitem prázdnoty a nicoty, s myšlenkou na nepřicházející rozvod a strach o jejich dítě, s myšlenkou, zda by rozchod nebo smrt nebyla lepší… Alexej se nenechal zastavit a to Annu dohnalo k zoufalé jízdě za ním, ale nebyla vyslyšena a jediným východiskem, které pociťovala, byla smrt a blížící se vůz jí rozhodování jen ulehčil…. Přesně ve chvíli, kdy se vrhla pod kola přijíždějícího vlaku, vzpomněla si na sen o muži kutajícím železo, který ji děsil a z posledních sil se ptala: „Kde je? Co dělá? Proč?“ Uvědomila si, že zápas je marný a její život pohasl navždy.

Když Alexej viděl její znetvořené tělo, pocítil neskonalý smutek a za pár měsíců se zoufale vydal na svou poslední pouť do války v Srbsku. Jeho osud není dále znám.Levin byl právě ve včelíně, když k němu dorazil jeho bratr Sergej. Měl pocit, že ho slova rolníka osvítila: „Ten žije pro duši. Myslí na Pánaboha.“ Došla mu radost z blaha a už necítil prázdnotu, kterou vyvolávala jeho bezbožnost. Cítil se krásně a jeho mysl zaplavily myšlenky na krásnou budoucnost bez konfliktů. Pochopil, jak moc miluje syna a ženu a cítil, že: „ jeho život už teď není nesmyslný jako byl dříve,ale obsahuje nepochybný smysl dobra a je na něm, aby ho do života vložil!“ Tím kniha končí. Musím přiznat, že jsem si oblíbila objemnější knihy nebo dokonce celá pokračování, tudíž mě 802 stran zezačátku těšilo. Je to mrzuté, ale postupem času jsem začala nenávidět každé písmeno navíc. Těšila jsem se na zážitky Levina a Kitty a zavrhovala Annu a její život.

Rozumím tomu, že byla v těžké situaci, ale nikdy jsem nepochopila tu její touhu po muži s vědomím ztráty syna. Povšechně mi přišlo, že se v knize nachází až příliš mnoho filosofických debat o hospodaření, zemědělství a potřebě soudů a škol v Rusku. Neustále se objevovali další a další muži, kteří se při několika lahvích šampaňského po večerech přeli a podle mě jen tlachali nesmysly, jelikož na konci vždy jen ukázali na takzvanou výhru jednoho z údajných myslitelů. Přese vše jsem za tento zážitek ráda. Zamilovala jsem si Levina a jeho názory na čistou lásku. Možná jsem zaujatá, ale Annin konec mě vůbec nepřekvapil a ani nezaujal. Jedno je mi ale jasné. Nechtěla bych být Vronským. Za svou lásku dal všechno a i když byl původcem všeho neštěstí, má podle mě roli oběti, která kolem sebe sama uzavřela začarovaný kruh a navždy s sebou musí vláčet břemeno v podobě hysterické Anny… Také mě překvapila povrchnost vyšších úředních osob, které představoval Stěpan. Neváhal přijít na mizinu, aby si mohl s přáteli užít velkou noční pitku, snažil se jen vypadat dokonale v očích veřejnosti a neměl ohledy na nezabezpečenost Darji a dětí. Žít v té době zkrátka nebylo snadné, společnost byla plná předsudků a bylo jen málo těch, kteří dokázali být sami sebou. Anna k nim také chvíli patřila, i když tím strhla lavinu tragédií, která holt vyvrcholila jejím vlastním pohřbem.