Francois Villon, první „prokletý básník“, se narodil se kolem roku 1431 a zemřel po roce 1463. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo Francois des Loges. Jméno Villon převzal po svém pěstounu kanovníku Villonovi. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských lyrických básníků. Jeho život byl však plný kriminálních výstřelků, kterými je také dobře znám, a především kvůli nimž musel strávit podstatnou část svého života buď ve vězení, nebo jako vyhnanec z Paříže.

Villonova matka se narodila ve vesnici Loges podle níž se i nazývá. Jeho otec pocházel také z venkova a jmenoval se Montcorbier – podivné jméno, v překladu znamená něco jako Krkavčí hora. Villonovi rodiče se vzali v době, kdy Francii pustošila válka. Kvůli bídě se přestěhovali do Paříže, netušili však, že je zachvácena morem. V Paříží se také narodil jejich syn. Krátce poté otec Montcorbier zemřel. Vdova zůstala sama, nedokázala Františka uživit, proto ho svěřila na výchovu kanovníku Vilému Villonovi. Ten mu chtěl dopřát kvalitní vzdělání a roku 1443 ho zapsal na fakultě svobodných umění pařížské univerzity. Zde František nabíral nejen na vědomostech ale i na protřelosti. Ve volném čase s kamarády vytloukali hospody a brzy se stali postrachem pařížských měšťanů.

V krčmách také potkal i lidi, kteří na něj zapůsobili. Mezi nimi byli: zpustlý šlechtic Régnier de Montigny, kterého později oběsili, Colin Cayeux, který rovněž skončil na oprátce, Casin Cholet a Jean de Loup. I přestože se svými kamarády účastnil mnoha výtržností, patřil na univerzitě k nejsvědomitějším a nejpečlivějším žákům. Roku 1449, v nejkratší možné lhůtě, dosáhl titulu bakaláře a o tři roky později titulu mistra. Během svých studií se nedostal do rozporu s kázeňským řádem, problémy začaly až s koncem jeho univerzitního studia. Na rozhraní mezi žákovskými čertovinami a skutečnými zločiny byla studentská válka o patník, zvaný Pet-au-diable.

Za jedné ze svých opilých nočních toulek se studenti patníku zmocnili a odtáhli si jej do univerzitní čtvrti. Vznikla z toho válka trvající tři roky a nakonec universita prohrála. Jeho nástup na zločineckou dráhu začal v červnu 1455 zabitím člověka – kněze. Proč k tomu došlo nevíme. Po této události Villon poprvé dobrovolně odešel z Paříže a vydal se na francouzský venkov. Podal si dvě žádosti o milost a protože byly obě kladně vyřízeny mohl se po roce vrátit zpět do svého rodného města. Krátce po jeho návratu se zamiloval do Kateřiny de Vausselles. Ta však byla koketa a s Villonem si jen hrála. Nakonec jej nechala veřejně svléknout a zpráskat. Ze studu a truchlení ho vytrhla banda bývalých spolužáků.

Tlupa společně vykradla pokladnici teologické fakulty. Poté co zvážil důsledky, které z toho vyplynou rozhodl se znovu z Paříže utéct. Na rozloučenou napsal Odkaz, u nás spíše známý jako Malý testament. Po Francii se jen tak toulal asi pět let. Několik měsíců bydlel u dvora vévody Karla Orleánského. Tam také napsal dílo Balada ze soutěže. Proč Francois opustil zámek v Blois není známo. Zanedlouho se dostal do vězení pro krádež dvou kostelních svícnů. Jen co se ocitl na svobodě hned se dostal do vězení v Orleánsu, kde ho dokonce odsoudili k smrti oběšením. Naštěstí se ve městě objevil vévoda Karel a Villon dostal milost.

Sotva vyvázl hned se řítí do dalšího vězení. Podruhé dostal milost a roku 1461 se vrátil do Paříže. Tam také vzniklo jeho nejvýznamnější dílo: Velký Testament neboli Závěť. Snažil se vést spořádaný život, najít si nové přátele, ale nepodařilo se mu to. Šel z maléru do maléru a výsledkem byl druhý trest smrti. V čase po vynesení rozsudku složil svou skvělou Baladu oběšenců, známou také jako Villonův epitaf. Znovu žádal o milost. Ta mu byla v roce 1463 skutečně udělena a jeho trest byl zmírněn na desetileté vyhoštění z Paříže. Co následovalo dál nevíme, ale je pravděpodobné, že brzy po svém odchodu zemřel.

Jeho nejvýznamnější díla byla: Malý testament, Velký testament, řada samostatných balad a také několik balad v žargonu. Malý testament neboli Malá závěť vznikla, jak sám na jejím začátku uvádí, na sklonku roku 1456 na rozloučení s milovanou Paříží. Sepisuje odkazy. Dělí se o to co vůbec nemá. Výsměšně se vyrovnává s lidmi které nemá rád. Zostuzuje vážená jména, s nenávistí pohlíží na mnišské řády, zdůrazňuje jejich hrabivost, chlípnost, obžerství. Dělá si legraci z hloupého soudce a vypovídá, jak snadno vydává lež za pravdu. V poslední sloce pak se stejným nemilosrdným výsměchem vykreslí i sám sebe. Jeho verše prostupuje strach ze smrti, odpor k stárnutí, nevole z bídy a nespravedlnosti tohoto světa, záliba v dobrém jídle a pití, hluboká a nezapomenutelná láska k proradné ženě, tedy vše, co je člověku blízké a z čeho se skládá. Tím byl také Villon lidem tak blízký. Dodal svým básním výsměch a humor, v té době ještě nezažitý. V této knize si vzal na mušku všechny ty, kterými pohrdal, kteří mu byli pro smích a které nenáviděl.

Jeho dobrodružný život na okraji společnosti, vyčlenění se, odmítnutí běžných jej činilo a stále činí velmi zajímavým. Bývá považován za předchůdce prokletých básníků, kteří vyznávali podobné ideály a žili životem ne nepodobným tomu Villonovu, ovšem až o několik století později. Jeho osobnost popisovala Jarmila Loukotková v díle Navzdory básník zpívá, stal se také inspirací pro postavu tribuna lidu v Baladě z hadrů od Voskovce a Wericha.