Samuel Beckett čakanie na Godota

Divadelní hra, která se dočkala nesčetných, mnohdy protichůdných výkladů. Hlavní hrdinové, staří tuláci a klauni Vladimír a Estragon sedí pod stromem a čekají na kohosi zvaného Godot, jehož příchod se však každý den odkládá. Jejich dialogy, založené na opakování zdánlivě nesouvislých zlomků vět nebo klišé, o nich neříkají nic určitého. Místo protagonistů se hrdinové stávají diváky jakési hry ve hře, jež je stylizovanou vizí útlaku a násilí jako odvěkých pout lidské společnosti. Velkohubý tyran Pozzo v této hře oslepne, jeho žvanivý otrok Lucky, padající pod tíhou břemen a ranami biče, se marně bouří a nakonec oněmí. Reakcí na tuto podívanou, která však nenabízí žádné východisko, je drsná, částečně pantomimická hra obou hlavních hrdinů. Nakonec si pohrávají s možností sebevraždy, ale daleko jednodušší je čekat dál na vykoupení. Tato nejproslulejší Beckettova hra znamenala mezník ve vývoji moderního divadla a založila tradici absurdního dramatu, představovanou mj. Eugénem Ionescem a Haroldem Pinterem.