Sbírka byla přijata nadšeně, některá její čísla byla zhudebněna Bedřichem Smetanou( např. Nekamenujte proroky, Kdo v zlaté struny zahrát zná) a Hálek byl dlouho pokládán za básníka převyšujícího Nerudu, tím spíše, že optimismus a bezproblémovost Večerních písní odpovídala elánu mladého měšťanstva a situaci po pádu Bachova absolutismu. Navíc šlo o útvar písně, který byl masově pěstován a žádán v četných pěveckých spolcích Rovněž po společenské stránce byl Hálek v popředí, stanul jako funkcionář v čele Umělecké besedy a od roku 1861 byl členem redakce Národních list, kde se staral o divadelní rubriku a fejetony. Za vlivu atmosféry 60. let napsal Hálek Písně ranní(1862). Další sbírkou byl cyklus reflexivních, přírodních a písňových básní O Přírodě. Hálek v nich velebí přírodu jako vzor a zdroj moudrosti a harmonie, vyvozuje z ní rady pro člověka, lidskou společnost a její demokratizaci, mluví proti pánům a výsadám feudalismu. Svěží obrázky z přírody byly vlastně pokračováním Večerních písní, v obou sbírkách nechyběly milostné motivy, oběma sbírkám byl společný optimismus. Přírodu líčil v různých momentech od jitra do soumraku a noci vždy radostně. Více pozornosti věnoval jaru a létu ( rád popisoval květy a zpěv ptactva). V jeho líčení přírody nejsou rozpory, všechno je snadné a líbivé, místy až monotónní, neboť se opakují stejné myšlenky, stejné čtyřveršové strofy a mechanický rytmus.