Jan Neruda Povídky Malostranské

Jan Neruda byl vůdčí osobností májovců. Narodil se 9. 7. 1834 v Praze na Malé Straně. Jeho otec byl vojenský vysloužilec a jeho matka si vydělávala posluhou. Později si otevřeli trafiku v Nerudově ulici „U dvou Slunců“. Ve 14-ti letech (1848) začal studovat na gymnáziu a roku 1851 vstoupil na Akademické gymnázium řízené V. K. Klicperou, který mu zprostředkoval první literární styky. Maturoval roku 1853 a poté hodlal studovat práva nebo filozofii. Přijal místo na úřadě. Pracoval i jako výpomocný profesor na reálce. Od roku 1856 se věnoval žurnalistice. Začínal jako lokálkář v německých novinách (Tagensbote aus Bohmen – Denní posel z Čech, Pragen Morgenpost – Pražské ranní noviny). A později pracoval v českých novinách (Čas, Hlas) a nakonec vydává své vlastní noviny Národní listy (1865). Psal převážně fejetony, ale i kritiky divadelní, malířské a sochařské. Sám se pokusil o divadelní tvorbu (Ženich z hladu, Prodaná láska, Francesca De Rimini), ale neuspěl. Z fejetonů vznikl soubor článků Studie krátké i kratší a Žerty hravé i dravé. Podnikl mnoho cest a z nich vznikly cestopisné črty Obrazy z ciziny a Menší cesty.

Od roku 1858 se věnoval básnické tvorbě. Jeho básně jsou kritické a ironické, proto nejsou příznivě přijaty. Odráží se v nich Nerudovy bolestné zážitky, chudoba a nešťastné lásky (Anna Holinová, Terezie Macháčková a Anna Tichá). Teprve třetí sbírku básní začnou přijímat čtenáři příznivěji. První sbírka se jmenuje Hřbitovní kvítí (1858) a je věnována příteli Tolmanovi, který zemřel. Je určena pro ten mrtvý klid, který v Čechách vládne (Bachův absolutismus). Současné společnosti se nelíbila jeho ironie, vyčítala mu, že napodobuje Heinricha Heina/. Přispěl také do almanachu Máj. Roku 1868 mu vyšla Kniha veršů, kterou rozdělil je na knihy výpravné, lyrické a smíšené, časové a příležitostné. Nejznámější básně jsou: Před fortnou milosrdných a Vším jsem byl rád. Poté následovala sbírka Písně kosmické, které již byla přijata příznivěji. Dění ve vesmíru srovnává s lidským životem a sbírku využívá k povzbuzení člověka v životě osobním i národním. Obsahuje verše vážné i vtipné, ale i oslavné – hymnsy. Dále vydal Balady a romance, v nichž se snaží vidět život očima prostého člověka. Formu balady přibližuje současnému stavu společnosti – prostý styl. Nejznámější básně: Romance Helgolandská, Romance o jaru 1848, Romance o Karli IV, Romance Italská. Sbírka Prosté motivy /1833/ je poslední citovou zpovědí básníka. Líčí zde lásku k Anně Tiché, přírodě a venkovu.

Je členěna podle ročních období. Po Nerudově smrti v roce 1891 vyšly Zpěvy páteční, které pomohl vydat Jaroslav Vrchlický. Zobrazují dějiny českého národa. Brání národ před pomluvami a ponižováním. Řečnicky působivý styl. Známá báseň Jen dál (– věčně aktuální báseň vyzývající k boji za pokrokem).

Nejvýznamnější prozaická díla jsou Arabesky /1864/, Báby i baby /1886/, Trhani /1888/ a hlavně Povídky Malosranské. Sbírka zobrazuje svérázný a neproměnný život na Malé Straně. Používá k tomu typických postav tehdejší společnosti, tj. buržoazie, živnostníci nebo chudina. Dále ukazuje nechuť lidí ke změnám a novinkách. Často popisuje spory a konflikty mezi obyvateli. Obsahuje 13 povídek. Neruda zde používá svých zápisků z deníku, úryvků z dopisů, ale i samostatné povídky z prostředí, které tak dobře znal.

1. Týden v tichém domě – nejrozsáhlejší a zároveň úvodní povídka celé sbírky ukazuje typický život měšťanské rodiny hokynáře a jeho syna Václava, který byl propuštěn z úřadu, protože psal články, v nichž posuzoval své spolupracovníky, dále pak rodinu domácího Ebera, která si hraje na panstvo a skrývá, že si přivydělává šitím vojenského prádla a starého mládence Loukotu. Jsou to volně spojené příběhy, v nichž kritizuje měšťanstvo a přetvářku společnosti. Nemá jednolitý děj. Charakteristický ráz je vážnější. Autor se ztotožňuje s postavou Václava Bavora.

2. Pan Ryšánek a pan Schlegl – vypráví o nepřátelský dvou bývalých přátel, kteří se pohádali kvůli lásce k jedné ženě, která již zemřela. Tito pánové se po 13 let každý den scházeli v hostinci U Štajniců, nikdy spolu nepromluvili, ani se nepozdravili. Jednoho dne pan Ryšánek těžce onemocněl, dlouho se v hostinci neukázal. Když po dlouhé době přišel nabídl mu pan Schlegl tabák, neboť zjistil, že mu chyběl. Od toho dne se spolu začali přátelit.

3. Přivedla žebráka na mizinu – povídka o nenapravitelné lidské závisti. Pan Vojtíšek žebral na Malé Straně. Každý ho znal a měl ho rád. Jednoho dne potkal „Milionovou babu“, která mu nabídla sňatek, který odmítl. Ona o něm ze závisti rozšířila pomluvu, že je bohatý a že má 2 velké domy. Od té doby mu již nikdo nedal peníze ani zbytky. Starý žebrák se musel usídlit na jiném konci Prahy a jednoho únorového dne ho našli zmrzlého.

4. O měkkém srdci paní Rusky – paní Ruska byla vdova, která žila v domě Slezkém trhu. Nechyběla na žádném pohřbu. Pomlouvala mrtvého, i když ho neznala tak dlouho, až jí policie zakázala na pohřby chodit.

Asi za půl roku si najala byl u Oujezdské brány, kudy musel každý pohřeb projít a to vždy paní Ruska vyšla před dům a srdečně plakala.

5. Večerní šplechty – povídka neobsahuje děj spíše úvahy čtyř studentů, kteří se scházejí na střeše jednoho domu v Ostruhové ulici, uvažují o smyslu života, budoucnosti a svých láskách.

6. Doktor Kazisvět – vypráví o doktoru Heribertovi, který nechtěl nikoho léčit a s nikým se nestýkal. Jednou při pohřbu rady Schepelera rakev s mrtvým spadla a doktor poznal, že muž není mrtev a přivedl ho k životu. Překazil tím radost dědicům radova majetku a ti mu na oplátku dali jméno Doktor Kazisvět. Stal se slavným, ale pacienty i nadále odmítal léčit.

7. Hastrman – panu Rybářovi říkali Hastrman, protože měl zelené oblečení a toužil vidět moře. Lidé si myslí, že je bohatý a vlastní sbírku drahých kamenů, ale ve skutečnosti to byly jenom polodrahokamy. Obával se, že si ho jeho příbuzní nebudou vážit, když bude chudý. Je však zetěm ujištěn, že ho mají rádi i bez drahokamů.

8. Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku – krupař Vorel se přistěhoval na Malou Stranu o otevřel si malý krámek v místě, kde byl před tím byt. Nikdo od něj nechtěl nic kupovat, protože byl cizinec a mouka byla prý cítit kouřem. Z neúspěchu a strachu před bankrotem se nešťastný krupař oběsil.

9. U Tří lilií – romantický příběh, který prožívá sám autor. Příběh o dívce, jenž tančí v hospodě a dostává zprávu, že její matka umírá, avšak dál pokračuje v zábavě. Příběh který ukazuje otrlost, kterou nepohne ani smrt.

10. Svatováclavská mše – autor vzpomíná na mládí, kdy se nechal na noc zavřít do Svatováclavského kostela, aby se přesvědčil, jestli tam slouží vždy o půlnoci mši Svatý Václav. Byla mu zima, měl hlad a usnul. Probudil se až k ránu a uviděl uplakanou maminku, která ho hledala.

11. Jak na to přišlo, že 20. srpna 1899 i půl jedné v poledne Rakousko nebylo zbořeno – chlapci z Malé Strany se rozhodli zbořit Rakousko. Za všechny úspory koupili pistole a zbytek dali hokynáři Pohorákovi na střelný prach. Ten však peníze propil a zachránil tak Rakousko.

12. Psáno o letošních dušičkách – tlusté slečně Mary kdysi z žertu vyznali lásku kupec Cibulka a rytec Rechner, ale pak zase ustoupili, údajně ze vzájemné ohleduplnosti. Když zemřeli slečna Mary jim vozila každý rok o dušičkách na hřbitov 2 věnce. Chodila s děvčátkem, které mělo rozhodnout, ke kterému hrobu půjde jako první. Máry si koupila hrob mezi nimi a tam chce být pochována.

13. Figurky – advokátní koncipient Krumlovský chce složit advokátskou zkoušku a aby mohl v klidu studovat, přestěhuje se na Malou Stranu.

Ale lidé v domě, kteří jsou jako „figurky“ ho stále rozptylují. Najdeme zde například záletnou paní Konduktérku, nadporučíka chodícího za Konduktérkou, malíře Augusta a jeho šišlavou manželku, Provazníka píšícího anonymní dopisy a mnoho dalších postav. Povídka je psána v první osobě – autor se ztotožňuje se studentem Krumlovským.

Použitá literatura: Povídky Malostranské – Jan Neruda, Sešit, Školní četba na dlani, Vlastní názor: Některé povídky se mi líbily více, jiné zase méně. Celkově na mě kniha zapůsobila velmi příznivě. Myslím, že v ní Jan Neruda přesně vystihl povahové vlastnosti lidí

Povídky Malostranské


Tento náš velký literát a žurnalista přišel na svět 9. dne měsíce července roku 1834. Jeho rodiče, otec válečný vysloužilec s trafikou a matka posluhovačka, umožnili Janovi poznat sociální podmínky nižších vrstev. Celý život pak chápal nepříznivý život těch dole a často se jím inspiroval ve svých dílech. Neruda jako 14 letý prožil revoluční rok 1848; i když všemu nerozuměl, vracel se často k období vzrušené atmosféry. Po gymnáziu, na kterém si tříbil národní cítění, se seznámil na univerzitě s generací, jejíž zenit byl v roce 1848. Němcová a zejména Erben se mu stali inspirací a přáteli. Na vysokém učení však dlouho nezůstal a po období krátkodobých zaměstnání se vrhl na dráhu novináře a spisovatele. Působil v časopisech Obrazy života a Rodinná kronika, později v Hlasu, Národních listech, Květech a Lumíru. Rovněž se, jako z hlavních členů májovců, podílel na vydávání almanachu Máj.

Opustíme nyní Nerudu-novináře a povšimneme si Nerudy-spisovatele. Vrcholným dílem prozaickým se stala kniha Povídky malostranské. V nich Neruda líčí život, hlavně v období 50. let, na malebné Malé Straně, kde v té době sám žil. Několik povídek má tudíž autobiografický ráz. Poodhalíme život prostých obyvatel, od tlachavých sousedek přes bankovní úředníčky až po studenty. Nerudu můžeme zpozorovat jako postavu zamaskovanou ( Václav Bavor v Týdnu v tichém domě, studenti Hovora ve Večerních šplechtech a Krumlovský ve Figurkách) nebo neskrytou v povídkách Svatováclavská mše a Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné odpoledne, Rakousko nebylo rozbořeno. Úsměvné části (Jak to…, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku) se střídají s tragickými ( U Tří lilií, Přivedla žebráka na mizinu). Celkově se však tyto typy prolínají. Neruda střídal dějové zápletky s vyprávěním nebo vzpomínkami.

Kromě výše zmiňovaných povídek do souboru patří ještě Pan Ryšánek a pan Schlegl, O měkkém srdci paní Rusky, Doktor Kazisvět, Hastrman a Psáno o letošních dušičkách.

Neruda nám zanechal knihu zachycující věrně prostředí a život v Praze, na jednom z jejich nejkrásnějších místech. Právem mají Povídky malostranské titul nádherná klasika.



Týden v tichém domě: Rodina domácího Ebera si hraje na panstvo, skrývá, že si přivydělává šitím, marně hledí výhodně provdat dceru a pomlouvá "přátele", jen za nimi dveře zapadnou. Ale na prosté lidi, na Bavorovy, se hledí spatra, paní Bavorová doslouží k smrti staré panně Žanynce, ale místo v pohřebním kočáře patří paní hostinské:"Nu, já jsem snad přec měšťanka?!" Pan Ryšánek a pan Schlegl: "O věrném přátelství" bývalých přátel, které rozdělila láska a smířilo těžké onemocnění. Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky i Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku: O nenapravitelné lidské závistivosti vyjadřované ve škodolibých pomluvách, ubližujících až na život a na smrt. Večerní šplechty: Veselné, humorné studentské klípky hrstky mladíků na střeše domu v Ostruhové ulici. Doktor Kazisvět: mistrně psaný příběh o úděsných lidských počtářích, kteří zatratí jako kazisvěta lékaře Heriberta, když zachrání radu Schepelera před pochováním zaživa! Dědici, čekatelé povýšení se bouří, jásá jen domácí přítel Kejřík, že si nemusí brát milou vdovu. Jan Neruda - Písně kosmické

Písně kosmické představují jasný příklad promítání nových vědeckých poznatků devatenáctého století do literatury. Je to období kdy se objevuje Darwinova teorie, různé nové pohledy na vesmír a rodí se také vědeckofantastická literatura v podobě “Verneovek” nebo třeba i Arbesových romanet. V samotné sbírce nalezneme 38 krátkých, průměrně čtyř slokových, básní, které jsou psány jednoduchým jazykem i veršem, najdeme v nich mnoho hovorových slov, čímž se stávají bližšími čtenáři. Neruda v nich nachází jakousi podobnost mezi ději na obloze a ve vesmíru, které jsou vždy popisovány v souladu s vědou té doby, a s chováním lidí na zemi - Například “. . . při hvězdách myslím si na lidi.”


nebo

“ Mají svou drsnou lopotu
točí se, běží, svítí,
sto tisíc mil vám přeběhnou
pro kousek živobytí. nebo

“Vidím tam různotu skupenství
velikosti, tvarů a záře -
to musí různé osoby
být, kde jsou různé tváře.”

nebo

“Měsíček, pěkný mládenec,
s jemně zářící lící,
oblétá Zemi panenku,
jak holub holubici.”

nebo

“Jen někdy svůj doufavý vyšle hled
a stoudně zas do sebe mrká -
ba myslím, že také hvězdička
jak hrdlička láskou vrká!”





Neruda se snažil kosmický svět co nejvíce zlidštit a tím došlo k dalšímu přiblížení čtenáři. Toto vidíme na některých přirovnáních jako “Měsíček je nebes tatíček, hvězdičky jeho dětičky”.

Mnoho básní je věnováno také vlastenecké tématice. Například notoricky známé verše -


“. . . bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru.”


nebo


“. . . jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se ty velké točí.”


nebo


“Vlast svou máš nade vše milovat!”
to ve hvězdách zlatě psáno
a kratšího hvězdám nad zákon ten
zákona není dáno.


Ale zabýval se i vznešenějšími a mírně filosofickými tématy jako třeba osud člověka ve vesmíru -


“Čím člověk já ve světě kruhů jsem?”


nebo


V jistém vždy Slunce období
se širším cloní kalem -
a člověk zas čím dál tím víc
chce se stát ideálem!



nebo

Ach pokrok lidstva! Člověk vpřed se plíží,
svou krví nohu k strmé stezce klíží,
a napřed ví, než se vrchu doplazí,
že zchladlá Země všechen život zmrazí. . .

nebo

Ty věčné hlasy proroků,
že také mrtvy budem,
nuž ano, ano, víme to -
my Světa nepřebudem!

a otázku je-li člověk ve vesmíru sám -

“V pusté jsme nebeské končině,
Slunce i se planetami,
jinde je světů jen naseto,
my jsme tak světově sami!”

“Paničko Alfo Kentauri,
poptávce dovolte ňáké,
matička Slunce se dává ptát,
máte-li dětičky také.”

nebo

“Jen bychom rádi věděli,”
vrch hlavy poulí zraky,
“jsou li tam tvoři jako my,
jsou-li tam žáby taky!”

Některé básně jsou radostnou oslavou pokroku a budoucí naděje lidstva skrytá v poznání a vědě, což odpovídalo atmosféře doby. Verš jsou přímo nabyty touhou po poznání a nových světech.

My přijdem! Duch náš roste výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!

My přijdem! Odpusť matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlenkám spřaháme
a noha parou cválá.

nebo

Před žádnou, žádnou záhadou
své šíje neskloníme,
nebes klenby nejzazší
svým duchem zázvoníme!

Ján Neruda Povídky malostranské

Myslím si, že Písně kosmické jsou aktuální i dnes, kdy se s různými přestavami vesmíru setkáváme téměř na každém kroku. Také jazyk je velice srozumitelný a výstižný.

Jedna z nejpůsobivějších knih české povídkové tvorby nám ve třinácti povídkách představuje Malou Stranu v době autorova dětství a mládí – čtyřicátá a padesátá léta (žil zde do roku 1870). Jejich význam spočívá především v mistrovské charakteristice postav, prostředí a událostí. Neruda zobrazuje pouze ty osoby a prostředí, která důvěrně zná; do svého zorného pole nezahrnuje např.

šlechtu, vysoké úřednictvo ani kněžstvo.

Týden v tichém domě; Pan Ryšánek a pan Schlegl; Přivedla žebráka na mizinu; O měkkém srdci paní Rusky; Večerní šplechty; Hastrman; Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku; U tří lilií; Doktor Kazisvět; Svatováclavská mše; Jak to přišlo, že dne 20.srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno; Psáno o letošních Dušičkách; Figurky.

Úvodní (Týden v..) a také poslední (Figurky) povídka zachycují typické postavičky bez jednotně skloubeného dějového pásma, takže hlavní fabule je mozaikovitá. Některé povídky předvádějí určitou scénu (Večerní šplechty; U tří lilií), jiné zase slouží k charakterizaci lidí, jejichž zvláštnosti jsou příznačné pro mizející malostranský svět (Přivedla žebráka..; Doktor Kazisvět; Hastrman). Některé z povídek jsou osobními povídkami psanými v první osobě (Svatováclavská mše; U tří lilií; Jak to přišlo, že..). Nevtíravě vstupuje do většiny příběhů jako pamětník či pozorovatel. Neruda střídá v povídkách postup vážný s humorným nebo tragikomickým. Obvykle mu tyto postupy slouží k odhalování sobeckosti, omezenosti a lakoty maloměstského světa. Neruda citlivě směřuje k zobrazení postav i zdůrazněním detailu nebo vyhrocenou pointou. Obdivuhodné je jeho typizační, charakterizační mistrovství, tříbené postřehem žurnalisty a humoristy, čemu se – i s kresbou dobového prostředí – u autora učily generace spisovatelů.

Týden v tichém domě: Rodina domácího Ebera si hraje na panstvo, skrývá, že si přivydělává šitím, marně hledí výhodně provdat dceru a pomlouvá „přátele“, jen za nimi dveře zapadnou. Ale na prosté lidi, na Bavorovy, se hledí spatra, paní Bavorová doslouží k smrti staré panně Žanynce, ale místo v pohřebním kočáře patří hostinské: „Nu, já jsem snad přec měšťanka?!“. Pan Ryšánek a pan Schlegl: „O věrném nepřátelství“ bývalých přátel, které rozdělila láska a smířilo těžké onemocnění. Přivedla žebráka na mizinu; O měkkém srdci paní Rusky i Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku: O nenapravitelné lidské závistivosti vyjadřované ve škodolibých pomluvách, ubližujících až na život a na smrt. Večerní šplechty: Veselé, humorné studentské klípky hrstky mladíků na střeše domu v Ostruhové ulici. Doktor Kazisvět: Mistrně psaný příběh o úděsných lidských počtářích, kteří zatratí jako kazisvěta lékaře Heriberta, když zachránil radu Schepelera před pochováním zaživa. Dědici, čekatelé povýšení, se horší, jásá jen domácí přítel Kejřík, že si nemusí brát milou vdovu. Doktorovy se hrnou nabídky ze všech stran, ale on nechce provozovat praxi za žádnou cenu. Hastrman: Citlivé zamyšlení nad tím, co je člověku v životě skutečným pokladem. U tří lilií: Jedna z vrcholných, sevřených próz o lidské otrlosti, kterou nepohne ani smrt. O dívce se „zlotřilou duší“, která si odběhne z tancovačky a pochvíli se vrací s ledabylým vysvětlením: „Stalo se něco doma?“ „Matka zrovna zemřela.“ Svatováclavská mše a Jak to přišlo, že dne 20.srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno: Dvě líbezné, humorné vzpomínky na klukovské představy a sny.

Figurky: V rozmarném tónu líčené „slasti“ studenta Krumlovského, který hledá klid – v činžovním domě. U záletné bytné, veselého malíře a škodolibého pisatele anonymů…

Přivedla žebráka na mizinu:
Pan Vojtíšek byl žebrák. Na Malé straně ho měl každý rád. Jakmile ho hospodyně uslyšela, hned mu nesla trojníček. Nežebral jen v neděli. Jednoho červnového dne, šel zrovna z kostela sv. Mikuláše, usedl u sochy sv. trojice. Hned za ním se od kostela zvedla baba „milionová“ (také žebračka). Začala dělat panu Vojtíškovi návrhy na společný život a lákala od něj jména dobrých lidí, co mu vždy něco dají. Pan Vojtíšek se však zvedl a odešel. Po Malé straně se o něm začaly nést zvěsti, že má na Františku dva domy a také dvě dcery. Nyní už skoro nikdo panu Vojtíškovi nic nedal, dokonce mu i nadávali. Usadil se na Křížovnickém plácku. Jednoho mrazivého rána, když jsem šel pro mléko jsem se doslechl, že pana Vojtíška našli načisto zmrzlého, ba ani košili prý neměl.


Jan Neruda - tvůrce moderní balady

Když Neruda vydal svoji sbírku Balady a romance bylo mu již padesát let. Od konce sedmdesátých let trpěl básník různými chorobami, kvůli kterým musel změnit celý svůj životní rytmus. Na delší procházky nemohl ani pomyslet a kromě kratších pobytů na Šumavě zůstával jen v Praze. K tomuto neuspokojivému zdravotnímu stavu, jenž s různými komplikacemi trval až do jeho smrti, se připojila také prohlubující se samota. Někteří přátelé byli již mrtvi, jiní ve svém přátelství ochládali. Přes to, že se kvůli nemocem musel vzdát mnohých svých koníčků a že se cítil stále osamělý, nepropadal skepsi.

Balada
Název balada je užíván pro kratší chmurnou, ponurou hudební nebo slovesnou skladbu.

Balady a romance
Po vítězství u soudobého českého čtenářského publika, které získal svými Písněmi kosmickými, publikoval Neruda verše jen časopisecky, ale na počátku roku 1883 se přihlásil novou sbírkou básní s titulem Balady a romance. Tato sbírka o 18 básních byla inspirována Erbenovým souborem Prostonárodních českých písní a říkadel (1864). Jan Neruda pod vlivem Jungmannovy Slovesnosti neodlišoval ostře baladu od romance. Diferenciace obou žánrů se vytvářela postupně, přičemž se uplatňovalo i působení překládaných baladických ukázek, hlavně severských. Proto se ze zpětného pohledu zdá, že Neruda "schválně" porušoval žánrovou normu, zaměňoval baladu a romanci, ve skutečnosti však využil faktu, že se ještě neustálila definice obou útvarů.

Nebyla to ale žádná literární revoluce, ani se neprojevil jako rebel v literatuře, aby zpřeházel ustalující se třídění, ale přiklonil se k obrozeneckému pojetí a k milovanému učiteli Josefu Jungmannovi, od jehož narození uplynulo v roce 1883 právě 130 let. Klíčem k rozlišení Nerudových balad a romancí by snad mohl být komentář K. Poláka: "Balada Nerudova má tendenci zdůrazňovat živel náboženský, nadpřirozený, vesmírný, přírodní a obecně lidský - romance zdůrazňuje živel český a osvětově národní, časově politický a sociální, lidsky vyhraněný."

Balady a romance vznikaly podle motta:
"Volím slovo prosté,
chci tu báji vypravovat,
z úst jak lidu roste."

To poukazuje na lidový charakter básní a celá sbírka je další oslavou českého lidu.

Neruda vnesl do sbírky lehký fejetonní tón a narážky, například na vdavkychtivost (Balada májová) nebo na sklon žen k nevěře (Balada rajská). Skutečně baladicky vyzněly pouze Balada stará - stará, Balada pašijová a Balada dětská(která byla mimochodem inspirována smrtí Heydukovy dcerky). Úvodní Balada pašijová a závěrečná Balada o svatbě v Kanaán se soustřeďují na vztah matky a syna - u Erbena to byl vztah matky a dcery. Neruda zlidšťoval a zčešťoval biblické motivy tím, že je zbavoval vznešeného charakteru a zasazoval do prostředí českého venkova. Ukázka: Balada tříkrálová 238.

Villonská (Francouzská) balada
je lyrická báseň skládající se ze čtyř slok, z nichž první tři mívají sedm až dvanáct veršů, poslední - poslání čtyři až pět. Verš, kterým je uzavřeno poslání, se jako refrén opakuje v závěru každé sloky. Balada je obtížná tím, že užívá pouze dva či tři rýmy. Vznikla v románských literaturách 13. - 15. století ze středověké francouzské písně.


Srovnání tvorby Jana Nerudy a Vítězslava Hálka

Jan Neruda začínal jako literární a divadelní referent v Tagebote aus Böhmen. Založil a redigoval literární časopisy a to zprvu Obrazy života a rodinnou Kroniku, jimiž chtěl posilovat realistický a pokrokový směr české literární tvorby. V roce 1865 založil s Vítězslavem Hálek Květy, ale v redakci setrval jen rok. Rovněž s Vítězslavem Hálkem založil v roce 1873 Lumír, ale později je postoupil mladším literátům.Stal se téměř současně vynikajícím divadelním a literárním kritikem, stoupencem realismu a pokroku. Měl pochopení a jemný smysl pro osobité rysy každého umělce i pro kulturně politické rysy národa. Při svých recenzích nepostupoval tvrdě a bezohledně, čímž se lišil od kritiky havlíčkovské. Dokládají to i takzvané "podobizny", které otiskoval v Humoristických listech. Vyslovoval se v nich uznale o mladých spisovatelích.

Proto se Neruda stával spolehlivým rádcem mladších spisovatelů, zejména J.V.Sládka, svého žáka, jehož vývoj a tvorbu kriticky komentoval i vedl, aniž potlačoval nebo deformoval jeho osobitý talent. Uznale ocenil talent Vrchlického, ale varoval ho před mnohomluvností a před opakováním toho, co již bylo řečeno. Neruda byl fakticky nejčtenějším spisovatelem a vedle Vrchlického i nejvzdělanějším, pokud jde o světovou literaturu, a navíc měl jasno i v teoretických otázkách. Přitom přihlížel k společenským podmínkám a potřebám. Proto jej můžeme pokládat za největšího literárního a divadelního kritika 2. polovině 19. století. Nejvíce času věnoval divadelním kritikám, aby jimi vychovával herce, režiséry a obecenstvo.Jan Neruda navštívil v roce 1861 Vídeň, aby popsal zahájení říšského sněmu, v roce 1863 Paříž a Německo, v roce 1868 Slovinsko, Záhřeb, Chorvatsko, Terst, v roce 1870 Blízký východ. Vedle toho podnikal ještě další cesty po své vlasti. V září 1869 zemřela Nerudovi matka. Aby překonal smutek z této ztráty a ze své osamocenosti, přijal nabídku bohatého pražského mecenáše Emanuela Kitla (pozdější otec Emmy Destinnové), aby se stal jeho společníkem při daleké cestě. To umožnilo Nerudovi spatřit mnohé země a pamětihodnosti včetně biblických míst, o nichž snil ve svém dětství.

" Cesta vedla přes Uhry, Srbsko, Rumunsko, Bulharsko, Černé moře a Bospor do Cařihradu a Athén. Z Athén pluli na Smyrnu a z ní podél maloasijských břehů do Palestinského přístavu Joppe. Odtud navštívili Jeruzalém, Betlém a další zajímavá místa. Potom se vrátili do Joppe, aby odpluli do Port Saidu, egyptského přístavní města. Další trasa vedla přes Káhiry a Alexandrii na Sicílii a přes Řím zpět do vlasti.

Ze své nejdelší cesty vytěžil Jan Neruda tolik dojmů, zkušeností a poznatků, že vydaly na několik knih a zcela zásadně ovlivnily jeho pozdější tvorbu.

Dějiny novinářství kvalifikují Nerudu jako zakladatele moderního českého fejetonu, jako originálního stylistu a všestranného novináře, který sblížil žurnalistiku s beletrií a povznesl fejeton na světovou úroveň. Jeho fejetony jsou plné vtipných narážek, kritických šlehů, humorných a satirických glos. Vycházely vět většinou v novinách pod značkou trojúhelníku. Neruda jich publikoval asi dva tisíce na nerůznější témata a v souborech už titulem naznačoval jejich ráz.

Vítězslav Hálek (1835 - 1874) debutoval zároveň s Nerudou v témž ročníku Lumíra, v roce 1857 vydal první básnickou sbírku Alfred a Neruda Hřbitovní kvítí. Neruda byl básníkem třídních rozporů, kdežto Hálek inklinoval ke stanoviskům třídního smíru. Ve svých Večerních písních se plně soustředil na lyriku myšlenkovou a milostnou, plnou štěstí, optimismu a harmonie.

Sbírka byla přijata nadšeně, některá její čísla byla zhudebněna Bedřichem Smetanou( např. Nekamenujte proroky, Kdo v zlaté struny zahrát zná) a Hálek byl dlouho pokládán za básníka převyšujícího Nerudu, tím spíše, že optimismus a bezproblémovost Večerních písní odpovídala elánu mladého měšťanstva a situaci po pádu Bachova absolutismu. Navíc šlo o útvar písně, který byl masově pěstován a žádán v četných pěveckých spolcích Rovněž po společenské stránce byl Hálek v popředí, stanul jako funkcionář v čele Umělecké besedy a od roku 1861 byl členem redakce Národních list, kde se staral o divadelní rubriku a fejetony. Za vlivu atmosféry 60. let napsal Hálek Písně ranní(1862). Další sbírkou byl cyklus reflexivních, přírodních a písňových básní O Přírodě. Hálek v nich velebí přírodu jako vzor a zdroj moudrosti a harmonie, vyvozuje z ní rady pro člověka, lidskou společnost a její demokratizaci, mluví proti pánům a výsadám feudalismu. Svěží obrázky z přírody byly vlastně pokračováním Večerních písní, v obou sbírkách nechyběly milostné motivy, oběma sbírkám byl společný optimismus. Přírodu líčil v různých momentech od jitra do soumraku a noci vždy radostně. Více pozornosti věnoval jaru a létu ( rád popisoval květy a zpěv ptactva). V jeho líčení přírody nejsou rozpory, všechno je snadné a líbivé, místy až monotónní, neboť se opakují stejné myšlenky, stejné čtyřveršové strofy a mechanický rytmus.