V roce 1976 napsal pro časopis Esquire působivou reportážní prózu Abdul a Ebeneze, v níž líčí zážitky z práce na vlastní malé dobytkářské farmě. Od té doby o sobě Kesey nenechává příliš slyšet a věnuje se především své rodině – manželce a čtyřem dětem, s nimiž žije v Oregonu. O jeho první dva romány je však stále velký zájem, který se po jejich úspěšných filmových zpracováních ještě zvýšil. Tyto dva romány Keseyho zařadili mezi typické spisovatele hnutí hippies let šedesátých. Vyhoďme ho z kola ven


Na základě soudního rozhodnutí je z Pendletonské nápravní farmy předán do psychiatrické léčebny pětatřicetiletý tulák a hazardní hráč Randle Patrick McMurphy. Už na příjmu způsobí problémy svým svérázným chováním – nic si nenechá líbit a nahlas se směje, což je v ústavu značně neobvyklé. Při příchodu prohlásí, že „má ve zvyku bejt všude jednička a tudíž i tady bude magor číslo jedna“. Do léčebny byl poslán na pozorování a případnou léčbu, protože je podezírán z toho, že předstírá blázna, aby na farmě nemusel pracovat. Svým chováním dává jasně najevo, že se nemíní nikomu podřídit, dokonce ani vrchní sestře Ratchedové, které pacienti říkají Velká sestra. Velká sestra řídí celé oddělení a je patřičně hrdá na to, že během několika let zavedla na oddělení dokonalý řád, který se nikdo neodváží narušit, protože každý, kdo se o to někdy pokusil, byl poslán na šokovou terapii („Naprosto bezbolestná operace. Jen jediný záblesk a v mžiku jste v bezvědomí. Žádný plyn, žádná jehla, žádná palice. Absolutně bezbolestné. Ale jednou toho máte dost. Navždycky. Prostě… se změníte. Spoustu věcí zapomenete. Je to jako když vám ta petarda roztočí v hlavě pouťové osudí představ, emocí, vzpomínek. Znáte přece ta pouťová kola štěstěny. Možná vyhrajete, možná prohrajete, možná to zkusíte ještě jednou.“) nebo jinou léčbu, ze které se buď nevrátil vůbec anebo jen jako úplná troska.

McMurphy se brzy seznámí se všemi pacienty: s Hardingem, Cheswickem, Billy Bibbitem, který trpí závislostí na své matce, i s obrovským poloindiánem Bromdenem, který je v ústavu nejdéle. Všichni si o něm myslí, že je hluchoněmý, ale McMurphy za pár dní zjistí, že Náčelník Bromden svoji hluchotu jen předstírá. McMurphy se odmítá řídit nesmyslnými příkazy sestry Ratchedové a brzy přesvědčí i ostatní pacienty, aby dali svou nespokojenost alespoň trochu najevo. Jednoho dne se dokonce rozhodne vydat se skupinou pacientů na ryby. Po dlouhém vyjednávání se nakonec výlet uskuteční a McMurphymu se tak podaří dostat pacienty i sebe alespoň na jeden den pryč z blázince.