Mísí se zde pocity (?) zrhzenosti a výčitek se smířením a odhodláním - "Netěš se, že bych tě chtěla pronásledovat nebo se ozbrojit dýkou, to bych je ještě víc podněcovala Tvůj výsměch! Uteč si, kam chceš, a přesto budu Tvá, jdi si až na konec světa, a stejně budu Tvá, ano, i v hodince smrti budu Tvá." - třetí dopis pak ukazuje na naději a pokoru.
"Vydavateli" (o Kierkegaardovi je známo,že své spisy vydával pod pseudonymy - sám pak figuroval jako vydavatel, zde však je i jméno vydavatele smyšlené) Viktoru Eremitovi, jenž našel v jakési tajné přihrádce starého kusu nábytku "spousty volných listů", na nichž se nacházely záznamy různých erotických situací a narážek, dalo starost se jednak se svým nálezem vyrovnat - "...mám stejné pocity jako policejní úředník, když vstoupí do bytu padělatele..." - stejně tak strhující je snaha se vyrovnat s autorem - "Život tohoto muže byl pokusem o uskutečnění snahy žít poeticky. A protože si vypěstoval schopnost vyhledávat v životě zajímavé věci, dokázal je také nalézt. A když je našel, pak své prožitky vytrvale a téměř básnicky reprodukoval." (nacházíme zde patrné stopy uznání) a nemenší námahu zabrala pak i příprava k uspořádání a vydání deníku - "Jeho deník není proto historicky přesný....nehledě k tomu, že prožité zaznamenával až ex post...". Kromě těchto nalézáme v deníku zmínky (povětšinou mlhavé a kusé) o Edvardovi, Cordelině tetě, přátelích K. atd., je jim přisuzována tu důležitější a tu nevýrazná role, jenž má víceméně pouze dotvářet celkový obrázek či atmosféru.
Tolik k postavám tohoto prapodivného divadla-dividla. Nyní více k obsahům jeho částí.
První řádky jsou věnovány vydavateli, který se na nich svěřuje se svými dojmy z nalezených stránek (viz výše) a již také mnohé naznačuje. Pokouší se o krátký vhled do nitra svůdce a přitom vyslovuje pozoruhodnou myšlenku - že ani vlastně žádným svůdcem není, neboť nás sice usiluje zavést do labyrintu, ale labyrintu duše, naší vlastní duše a tím nám dopomoci k pochopení sebe sama. Již tato myšlenka čtenáře ubezpečí, že se bude jednat každopádně o nevšední a nehledaný zážitek - kolik "věrozvěstů" a "léčitelů" nám denně nabízí zaručeně nejjednodušší a nejsprávnější cestu k pochopení nás sama a zbavení se všech problémů - vždy však s pomocí nějaké vnější pomocné ruky. (Ač jsem osobně ten poslední, který by odmítal pomoc, přesto dávám za pravdu Ivanu Diviši, že "neexistuje pomoc zvenčí".) Kierkegaard nám zde dává nahlédnout vlastního smysluplného zoufalství, jenž je naším nesporným údělem na tomto světě. Zde nepochybně začíná celý příběh. Kdesi v temnotě hlubin, kam pronikají jen ty nejodvážnější myšlenky (k motivu hlubiny se Kierkegaard ještě několikrát bude vracet).
Druhá část zachycuje období od chvíle, kdy K. poprvé spatří Cordelii, až do momentu jejich zasnoubení. Od toho data K. nevynechá jedinou příležitost, aby Cordelii nesledoval, nenechal se unášet její krásou a vystupováním. Od tohoto okamžiku je rozhodnut, že bude jeho a co víc - hodlá z tohoto vztahu vytěžit co možná největší počet zážitků a v žádném případě se nehodlá ukvapovat - "Vyhlédl jsem si ji a také ji dostanu...však pryč s netrpělivostí - všechno se má prožívat pomaloučku a s požitkem."
K. sleduje krásnou neznámou (tehdy ještě nezná její jméno) na večerní procházce, na výstavě,na ulici..