Díky etičnu bude mít Cordelie dojem, že vychází z všednosti a dotyk estetična ji způsobí žádaný otřes. Slib manželství je pochopitelně fingované gesto - "Má rytířská čest opovrhuje sliby. Opovrhuji soudcem, který slibem svobody láká na obžalovaném přiznání.". Přitom u Cordelie navodí takový dojem, že zásnuby vycházejí z její iniciativy, stejně jako i to, co bude následovat - "Vbásnit se do nitra děvčete je umění a vymanit se z něho je dílo mistrovské.". Z tohoto nejvíce usuzujeme na pragmatičnost a požitkářství svůdcovo.
Hlavním smyslem skutečnosti pro K. (ale rovněž i pro samotného Kierkegaarda) je to, že je zjitřující, pokud postrádá tento rozměr tak přestává být dráždivá. Pro K. je Cordelie pouze tímto zjitřením a takto se zakládá i povaha tohoto člověka - člověka hluboké reflexe, který po sobě nezanechává ani stopy ani oběti, protože také nic neslibuje (např. lásku) ale pouze nechává gradovat situaci a to až na samou hranici extrému, ale pak se stáhne - jeho "oběť" ("oběť" jeho "svádění" - on ale není skutečným svůdcem) vlastně obětí není, neboť se nemá na co odvolat (např. na sliby) a cítí, že si to pouze namlouvá.
Je to tedy pouze hra - K. jde pouze o požitky z konkrétních situací, jakých se lze domoci při laškování s děvčetem, jenž představuje velikou zásobárnu přihrávek, které K. zdařile odpaluje, poté, co je sám vyvolal. Vším se pouze dobře baví - svou zamilovaností, pozorováním děvčat....Pak tedy není pravým svůdcem, neboť nikdy žádnou skutečně nesvede (v tom pravém slova smyslu). O svádění mu nejde, to je jen prostředek k dosahování požitků vedoucích k naplnění okamžiku. Jako pravý esteticky založený člověk se vyžívá v mnoha konkrétních možnostech, experimentuje s nimi, žije v podstatě z vědomí, že tyto možnosti existují a on existuje mezi nimi. Je sice svobodný (ač toto je svobada značně pofidérní - opravdu svobodný člověk se nespokojuje s tím, že má jistý výběr či určité možnosti - opravdová svoboda spočívá v tom, že možnosti sami vytváříme), ale sám je tedy pouze možností, není konkrétním člověkem a vlastně ani neexistuje.
Hrou je i to, že o sobě rozšířil fámu, že je zamilován do jedné dívky a že je snad dokonce zasnouben. Když toto pak v přítomnosti Cordelie vyvrací, způsobuje u ní prudké hnutí a více se k němu přimyká - K. nyní usiluje v ní probudit všezakrývající cit lásky, jenž bude mít za následek, že zasnoubení bude chápat jako něco, co se jí prostě stalo, ne jako to, co dělá, ale přitom to sama chtěla - tedy aby vlastně nevěděla o co se jedná.
Třetí dějství. Nabídka k sňatku.