Formální fráze. Souhlas. Jak jednoduché. Nyní rychle uchlácholit Edvarda, jenž je pochopitelně krajně zdrcen a již se myšlenky K. stáčejí k finále - "...je nutné udělat vše pro to, aby zasnoubení bylo zrušeno...". Co tím nyní K. sleduje ? Již víme, že mu jde pouze o prožitky konkrétností - a čím jich bude více a budou intenzivnější, tím lépe. Usiluje tedy o bezprostřednost, o to, aby mezi jejich láskou nestálo nic - tím méně zasnoubení. Tak tedy vzbudit v Cordelii lásku. A až tato dosáhne u ní vrcholu, Cordelie sama zruší to pouto zasnoubení, které bude bránit rozvoji a utužení jejich vztahu. Právě zde se K. projevuje jako zdatný psycholog. A také se za to na mnoha místech deníku přímo chválí a nechává se unášet dojmem, "že to dobře vymyslel". (Stejně tak jako jsem i já coby autor tohoto textu místy docela unešen tím, že jsem Kierkegaarda pochopil jako nikdo druhý, jak jsem to dobře vystihl a trefně napsal.)
K. se snaží za každou cenu vyvolat v Cordelii aktivitu - nechá ji dokonce, aby ho pronásledovala a tím zvyšuje její zájem a pochopitelně i žádostivost. K manipulaci s Cordelií používá především rozhovorů a pak hlavně dopisů.
Jen malá poznámka na okraj. Vztak k Cordelii mu samozřejmě nikterak nezabraňuje v zájmu o jiná děvčata - ať je to služka Charlotta či neznámá rybářka. Každá dívka ho zajímá z jiného důvodu, každá v něm probouzí něco jiného, např. jinou náladu.
Již zde byla řeč o soupeření mezi K. a Cordelií - K. v této souvislosti hovoří dokonce o dvou válkách. První z nich právě probíhá - K. se snaží vzbudit v Cordelii lásku. Druhá válka vypukne v momentě jejich rozchodu. I v tomto případě se K. prezentuje výjmečnou schopností a smyslem pro detailní reflexi skutečnosti.
Cordelie obdrží první dopis a v něm jí K. otevírá svou duši, svěřuje se se svými stavy a především se obdivuje její kráse a půvabu, v dalším se dovídá, jak jí K. potřebuje atd. Jak sám říká - zvolil cestu duchovní výchovy prostřednictvím fantazie a srdce. Na erotiku může dojít až po této přípravě - až Cordelie pozná nekonečno.
"Někdy se musíme ocenit velmi vysoko, ale musíme to udělat tak, aby ještě o stupínek výše zůstalo jedno volné místečko, jindy se musíme ocenit nízko." Zde k nám jakoby promlouvá sám Kierkegaard, který si je příliž dobře vědom, že "nej" patří pouze Bohu. Od K. je to pak další důkaz vysokého stupně jeho sebereflexe. Tyto úvahy jsou stále intenzivnější a také temnější, jako vodní hlubina - a v tomto kontextu chápe K.