Cetl jsem je s nadsenim, i kdyz jsem si rikal, ze kdyby tech kapitolek bylo o par min, vcelku nic by se nestalo, nechybely by.

Nektere Vieweghovy sceny jsou neodolatelne komicke, situaci, kdy se znamy spisovatel "zbavuje pretlaku" a pomysli zaroven na sve ctenarky a na "vsechny ty mile reditelky okresnich knihoven", jsem se v metru smal tak, ze spolucestujici meli zjevne chut se zeptat, co zabavneho ctu. Vieweghova ironie i sebeironie, presne videni lidske obycejnosti i vselijakych krecovitych poz, cely ten obraz grotesknich i realnych hrdinu, to je puvab i sila teto knihy - byt je to opravdu "jen" jista mozaika, byt zrejme nema vyssi ambice nez ctenare prijemne naladit a trochu reflektovat dnesni dobu (a take ji Viewegh pise jako reflexi sebe sama). Viewegh jednoduse pise, protoze vi, ze mu to prave ted jde a ze navic ctenari o jeho knihy stoji. Nekomu to pripada jako vychytrala jizda na vlne popularity, pro nekoho to ale muze byt naopak dukaz toho, ze Viewegh citi dobu, dokaze ji uchopit a zpracovat.

I diky Ucastnikum zajezdu je pro mne osobne Viewegh stale tim jednim z mala - ne-li vubec jedinym - soucasnym spisovatelem, ktery pise o tom, co mne jako ctenare obklopuje a co mne tudiz zajima. Ze to neni zrovna cteni a la Thomas Mann, to mi ve chvili cetby (a za dnesni literarni situace) az tak nevadilo.