Michal Viewegh Účastníci zájazdu

Kdybych sam sebe bral jen jako literarniho recenzenta, napsal bych o novem romanu Michala Viewegha nasledujici.

Michal Viewegh, ac ma na svem konte jiz ctyri knihy, je de facto stale autorem jedne: romanu Bajecna leta pod psa (1992). Novelu Nazory na vrazdu (1990) lze povazovat jen za zajimavy predstupen teto knihy, nasledujici Vychovu divek v Cechach (1994) za ponekud uspechany dusledek uspechu Bajecnych let. Parodie Napady laskaveho ctenare (1993) stoji mimo, jsou pouze nezavaznou hrickou - byt zdarilou. A ani v nynejsim romanu Ucastnici zajezdu neprinasi autor vcelku nic noveho.

Za namet si vzal jeden "obycejny" letni zahranicni zajezd do Italie, dej sestava z jizdy do letoviska, pobytu a cesty zpet. Je tu pres dvacet postav, autor je portretuje prostrednictvim kratkych kapitolek. Text tak ma podobu efektnich "klipu", ktere tvori mozaiku v detailech presnou, vystiznou, ale jako celek nikterak prokomponovanou. Viewegh je silny v dialogu, dokaze vystihnout banalitu vsedniho zivota, jeho hra s vlastnim textem a se sebou samym jakozto autorem (jednou z ustrednich postav je spisovatel Max) je zabavna i napadita, ale napriklad dramaticke fabulace neni jiz schopen. Nejdulezitejsi vsak je, ze romanu chybi to zakladni - tema. Proc je nam to vsechno vlastne vypraveno? Co nam ma tato kniha - krome toho, ze pobavi - dat? Jaky je jeji smysl?

Viewegh usty Maxe rika, ze zakladem jeho psani je predevsim vlastni zivot, nedokaze zpracovavat vyhradne cizi osudy. Pak je ale nabiledni, proc Vieweghovy knihy po Bajecnych letech silne tema postradaji: tam zpracoval cely svuj dosavadni zivot, bylo o cem psat. Od te doby uplynula prilis kratka doba, aby mel nejake dalsi silne zazitky, aby bylo z ceho brat. Dul je prazdny, ale kdyz je zajem, proc netezit dal, i kdyz misto uhli uz jen kameni?

Jenze ja jsem Ucastniky zajezdu necetl jen jako literarni kritik, ale take jako ctenar. Takze druhy pohled.

Viewegh se samozrejme skvele cte a v tomto smeru neni jeho nova kniha vyjimkou, byt ma znacny rozsah - 350 stran. Viewegh ma dar jit ctenari vstric, nabizi mu text, jaky vyzaduje a jaky odpovida dnesni dobe: rychly, usecny, lapidarni. Ucastniky zajezdu jsem cetl v metru mezi Muzeem a Kacerovem, v pulhodince netrpeliveho cekani na vecerni televizni zpravy (bylo par dnu po volbach), na travniku u bazenu v Podoli.

Cetl jsem je s nadsenim, i kdyz jsem si rikal, ze kdyby tech kapitolek bylo o par min, vcelku nic by se nestalo, nechybely by.

Nektere Vieweghovy sceny jsou neodolatelne komicke, situaci, kdy se znamy spisovatel "zbavuje pretlaku" a pomysli zaroven na sve ctenarky a na "vsechny ty mile reditelky okresnich knihoven", jsem se v metru smal tak, ze spolucestujici meli zjevne chut se zeptat, co zabavneho ctu. Vieweghova ironie i sebeironie, presne videni lidske obycejnosti i vselijakych krecovitych poz, cely ten obraz grotesknich i realnych hrdinu, to je puvab i sila teto knihy - byt je to opravdu "jen" jista mozaika, byt zrejme nema vyssi ambice nez ctenare prijemne naladit a trochu reflektovat dnesni dobu (a take ji Viewegh pise jako reflexi sebe sama). Viewegh jednoduse pise, protoze vi, ze mu to prave ted jde a ze navic ctenari o jeho knihy stoji. Nekomu to pripada jako vychytrala jizda na vlne popularity, pro nekoho to ale muze byt naopak dukaz toho, ze Viewegh citi dobu, dokaze ji uchopit a zpracovat.

I diky Ucastnikum zajezdu je pro mne osobne Viewegh stale tim jednim z mala - ne-li vubec jedinym - soucasnym spisovatelem, ktery pise o tom, co mne jako ctenare obklopuje a co mne tudiz zajima. Ze to neni zrovna cteni a la Thomas Mann, to mi ve chvili cetby (a za dnesni literarni situace) az tak nevadilo.