Vojna vrcholí. Jedináčik Pavel šiel do kina. Ešte mal chvíľu čas, tak sa šiel prejsť do parku. Tam stretá Ester. Všimol si, že má hviezdu - židovka. Jej rodičov odviedli to Terezína, ona bývala u príbuzných v Prahe. Aj ona mala ísť do Terezína, ale nechcela tam ísť. Pavel ju zavedie do svojej komôrky, ktorú mal pri otcovej krajčírskej dielni. Práve v tomto čase 27.5.1942 bol v Prahe spáchaný atentát na ríšskeho protektora Heydricha. Nemci prehľadávali domy. Pavel Ester nosil jedlo a pitie. Ona musela byť ticho v tej komôrke. V tom dome, kde Ester, býval aj Rejsek. Pomáhal Nemcom. Vo vojne prišiel o syna. Rejsek o nej vedel a nakreslil na jej dvere židovskú hviezdu. Pavel sa o Ester bál a dohodol sa s Čepekom(tovarišom), že odvezú Ester na dedinu k tete. V tú noc sa Pavel veľmi bál. Všade bolo počuť výstrely. Rejsek sa v tú noc opil a chcel Ester vydať Nemcom. Ester nakoniec uchodí z dielne. Ester zabijú, keď prechádza cez mesto. Pavla to raní, ale uvedomujem si, že život ide ďalej.

· Člověku je jednou osmnáct, strašně cosi chce, aniž rozezná co, je to jen jakési veliké chtění a žízeň v těle, jitřivá touha nedosti zřetelná, ale silná, až bolí.
· Ta nutná lež, otázka bez odpovědi, vytvořila mezi nimi nedobré napětí. Postavila stěnu mezi otce a syna, neprostupnou tabuli skla: otázka po ní sklouzne jako dešťová kapka.
· Víš ty, jak chutná strach? Tak slaně, ale ne jako sůl. Je to divná zima, probouzí se ti ve vnitřnostech, zachvívá jimi, stonožka se studenými nožkami putuje po páteři, zabloudí k srdci a dotkne se ho. A rázem zmizí. Otřepeš se a chvíli na nic nemyslíš.
· Každá láska má své dějiny. I když docela krátké. Jakési dějiny v kostce. Má čas růstu a zralosti. Má slunečná návrší, strmé spády. Své deště a sněhy.
· Kam se podíváš, všude jsou! Na severu, na západě, na východě, na jihu, rozlezli se po celé Evropě, jako švábi, jako žravé kobylky, není úniku, jen pod zem, s kulatou dírou v hlavě. Otřásl se zlým chladem. Teď teprve začal cítit, v čem žije, něco, co si dříve neuvědomoval. Klec!
· K ní! K ní! Mozek mlel naprázdno ta dvě slova, mlýn bez zrní. K ní! K ní!
· Lehká ruka mu slétla na rameno, chvějivé pohlazení po vlasech. Poznal ji. Obrátil se s nepřítomným výrazem ve tváři. Stékaly po ní slzy, ale ty nikdo neviděl.