ŽALOBA

Výňatky z obžalovacího spisu státního návladního u zemského soudu v Berlíně 27. července 1977

Žákyně Christiane Věra F. je obžalována, že jako mladistvá od 20. května 1976 nese odpovědnost za své činy. V Berlíně po 20. květnu 1976 pokračovala v získávání látek, respektive přípravků, které lze zahrnout pod ustanovení zákona o omamných látkách, bez potřebného povolení Spolkového zdravotního úřadu.

Obžalovaná od února 1976 užívá heroin. Vpichovala si - nejprve s přestávkami, později denně - přibližně čtvrtinu obvyklé dávky.

Od 20. května 1976 je podle trestního práva odpovědná za své činy.

Při dvou kontrolách 1. a 13. března 1977 byla obžalovaná kontrolována v hale stanice ZOO a na stanici podzemní dráhy Kurfurstendamm a zkontrolována. Měla u sebe 18 mg a 140,7 mg substance obsahující heroin. Mimoto byl 12. května 1977 nalezen u obžalované staniolový balíček, který obsahoval 62,4 mg substance obsahující heroin. Byly v ní nalezeny také předměty sloužící k užívání heroinu. Laboratorní vyšetření potvrdilo stopy heroinu na těchto předmětech. Také rozbor moči prokázal obsah morfinu. 12. května 1977 našla matka obžalované paní U. F. u své dcery 62,4 mg substance obsahující heroin a zaslala ji kriminální policii.

Ve své výpovědi obžalovaná uvedla, že od února 1976 užívá heroin. Mimoto od zimy 1976 získávala peníze na heroin prostitucí. Je třeba vyjít z toho, že obžalovaná stále pokračuje v užívání heroinu.

ROZSUDEK

Výňatky z rozsudku obvodního soudu v Neumünsteru 4. června 1978. Rozsudek ve jménu lidu

V trestní věci proti žákyni Christiane Věra F. pro přečin.

Obžalovaná je uznána vinnou pro pokračující získávání omamných látek související s jejich nepovoleným přechováváním. Rozhodnutí o trestu pro mladistvé je důvodné.

Odůvodnění: Obžalovaná procházela do svého třináctého roku normálním vývojem. Je nadprůměrně inteligentní, a tak si uvědomovala, že získávání heroinu je trestné. Existuje dostatek známek o tom, že obžalovaná již 20.května 1976 byla závislá na drogách (před dosažením věku trestní odpovědnosti). Tím se však nevylučuje ani její trestní odpovědnost, ani schopnost nést vinu. Obžalovaná v průběhu doby rozpoznala svou situaci a sama se snažila o detoxikaci. Byla tudíž schopná rozeznat nesprávnost svého jednání a podle toho se zachovat. Předpoklad pro budoucí vývoj je sice momentálně příznivý, i když nelze vyloučit, že u obžalované dojde k recidivě. Další vývoj obžalované musí být alespoň v nejbližší době pozorně sledován.

Bylo to děsně vzrušující. Matka celý dny pakovala kufry a bedny. Pochopila jsem, že nám začíná novej život.

Bylo mi právě šest a po přestěhování jsem měla jít do školy. Matka bez přestání pakovala, byla přitom čím dál nervóznější a já byla celý dny na statku u Volkelu. Čekala jsem u chlíva na krávy, až se vrátily na dojení, krmila jsem prasata a slepice a vyváděla s ostatníma dětma na seníku. Nebo jsem si hrála s koťatama. Bylo tenkrát nádherný léto a já si to poprvé nějak uvědomovala.

Věděla jsem, že brzo odjedeme daleko odtud, do velikýho města, který se jmenuje Berlín. Nejdřív tam odletěla matka, aby se postarala o byt. Moje malá sestra, já a táta jsme letěli za ní o několik tejdnů pozdějc. Já i sestra jsme letěly letadlem poprvé v životě. Bylo to všechno děsně napínavý.

Rodiče nám nádherně vyprávěli o obrovským bytě se šesti pokojema, ve kterým teď budeme bydlet. A taky o tom, jak budou vydělávat spoustu peněz. Matka říkala, že budeme mít celej jeden pokoj jen pro sebe. Chtěla nám do něho koupit hezkej nábytek. Úplně přesně nám popsala, jak bude náš pokoj vypadat. Dodneška si to pamatuju, protože jsem si ten pokoj nikdy nepřestala představovat. A čím jsem byla starší, tím byl v mý fantazii krásnější.

Taky jsem nikdy nezapomněla, jak ten byt vypadal, když jsem do něj poprvé vstoupila. Asi proto, že mi naháněl hrůzu. Byl velikej a prázdnej, měla jsem strach, že se v něm ztratím. Každý hlasitější slovo se tam nepříjemně rozlíhalo.

Trochu nábytku bylo jen ve třech pokojích. V dětským pokoji stály dvě postele a stará kredenc s našima hračkama. V druhým pokoji byla postel rodičů a v tom největším stál starej gauč a pár židlí. Tak jsme bydleli v Berlíně-Kreuzbergu, na nábřeží Paula Lincka.

Za několik dní jsem si troufla se svým kolem ven na ulici, kde si hrály děti, i když o něco starší než já. U nás na vesnici si starší děti vždycky hrály s menšíma a taky na ně přitom dávaly pozor. Ale děti před naším domem řekly: „Co tady chce to mrně?“ A sebraly mi kolo. Když mi ho konečně vrátily, byla jedna guma prázdná a blatník pohnutej.

Od otce jsem to za zničený kolo pořádně schytala. Pak už jsem na něm jezdila jen po našem šesti pokojovým bytě.

Ze třech pokojů měl bejt úřad. Rodiče si chtěli zařídit seznamovací kancelář. Ale psací stoly a křesla, o kterejch mluvili, nikdy nekoupili. A kredenc taky zůstala v dětským pokoji.

Jednoho dne naložili gauč, postele a kredenc na náklaďák a odvezli to všechno k jednomu z věžáků v Gropiusstadtu. Měli jsme tam v jedenáctým patře malej, dvaapůlpokojovej byt. Všechny ty krásný věci, o kterejch nám matka vyprávěla, by se do toho polovičního pokoje nikdy nevešly.