Nakonec jsem to ve škole dokázala, teda dokázala jsem, že mě všichni spolužáci uznávali. Byl to tvrdej a dlouhej boj. Na učení mi moc času nezbejvalo. Triumfovala jsem toho dne, kdy jsem si mohla sednout vedle Kessi. Od ní jsem se taky naučila chodit za školu. Když neměla náladu, tak prostě na nějakou hodinu nešla a byla s Milanem, nebo se jen tak courala. Nejdřív jsem z toho měla strach. Ale brzo jsem přišla na to, že když se vynechá jenom nějaká hodina, tak to skoro nikdy nepraskne. Chybějící se zapisovali jenom první hodinu. A v dalších hodinách měli učitelé žáků tak jako tak plný zuby, takže vůbec neměli přehled, kdo je na hodině, a kdo ne. Většinou jim to bylo srdečně jedno.

Kessi se už v tý době nechávala osahávat a líbat od kluků. Chodila do Domu středu. To byl dům mládeže při evangelický církvi s diskotékovým klubem ve sklepě. Pouštěli tam až od čtrnácti. Ale na Kessi nikdo nepoznal, že je jí teprve třináct.

Tak dlouho jsem škemrala, až mi matka koupila podprsenku. Žádnou jsem sice nepotřebovala, ale přece jen mi trochu zvětšovala prsa. Taky jsem se začala malovat. A pak mě vzala Kessi do klubu, otevíralo se tam v pět odpoledne. První, koho jsem ve sklepě uviděla, byl jeden kluk od nás. Chodil do devátý třídy a líbil se mi nejvíc ze všech kluků ve škole. Ještě víc než Milan. Vypadal mnohem lip. Působil děsně sebevědomě. V Domě středu byl prostě hvězda. Bylo znát, že si uvědomuje svou převahu nad ostatníma. Jmenoval se Piet. Patřil k partě, která vždycky stála nebo seděla trochu stranou. Vypadalo to, jako by nepatřili k ostatním v klubu. Všichni kluci z jeho party se mi děsně líbili, byli bezvadný. Nosili úzký džíny, vysoký boty s neuvěřitelně silnejma podrážkama a vyšívaný džínový vesty nebo všelijaký fantastický haleny z koberců a jinejch krásnejch látek.

Kessi ty kluky znala a představila mě jim. Byla jsem štěstím bez sebe, že mě k nim Kessi přivedla. Protože všichni ostatní se k tyhle partě chovali s hlubokou úctou. Mohly jsme si k ním dokonce přisednout.

Když jsem přišla příští večer do sklepa, měli s sebou kluci z party obrovskou vodní dýmku. Nejdřív jsem vůbec netušila, co to je. Kessi mi vysvětlila, že se tím kouří hašiš, a řekla mi, že si k nim můžu přisednout. Moc jsem nevěděla, co to ten hašiš vlastně je. Jen to, že je to droga a že je děsně zakázaná.

Zapálili to a dali kolovat hadičku. Každej si z ní potáhnul. Kessi taky. Já jsem odmítla. Vlastně jsem ani nechtěla odmítnout, protože bych ráda patřila k partě, ale zkrátka jsem to ještě nedokázala — kouřit drogu. Měla jsem z toho tenkrát ještě pořádně nahnáno.

Bylo mi z toho všeho trapně. Nejradši bych vypadla ven. Ale to nešlo, teď vstát od stolu, mohlo by to vypadat, že s nima nechci nic mít, protože kouřej hašiš. A tak jsem řekla, že mám chuť na pivo. Posbírala jsem prázdný flašky, který se všude povalovaly. Za čtyři prázdný flašky bylo osmdesát feniků nebo jedna plná. Poprvé v živote jsem se namazala, zatímco oni tahali vodní dýmku. Bavili se o muzice. O muzice, který jsem moc nerozuměla. Já jsem měla ráda sweet. A všechny diskotékový skupiny. Tak jako tak jsem se s nima nemohla bavit, a tak jsem dobře udělala, že jsem se namazala, aspoň jsem se zbavila těch pitomejch mindráků.

Brzo jsem pochopila, jakou muziku uznávaj, a nechtěla jsem pak už taky poslouchat žádnou jinou. David Bowie a tak. Já jsem ale vzhlížela i ke klukům z party jako ke hvězdám. Zezadu vypadali všichni jako David Bowie, ačkoli jim všem bylo okolo šestnácti.

Lidi z party přemejšleli zvláštním, pro mě úplně novým způsobem. Nekřičeli, neprali se, nedělali rozruch, dokonce byli děsné potichu. Neustále o něčem zahloubané diskutovali. Respektovali jeden druhýho, byli k sobě slušný, zdrženlivý, prostě cool, jak tomu oni říkali. Nikdy nedošlo k nějaký hádce. Každýho člena party vítali polibkem na ústa. Kluci byli sice v čele party, ale holky se uznávaly. Nikdy nedocházelo k bojům mezi holkama a klukama tak jako ve škole.

Začaly jsme s Kessi chodit za školu. Na poslední dvě hodiny. Kessi měla vždycky smluvenou schůzku s Milanem na stanici podzemky Wutzkyalle. Potloukaly jsme se po stanici, čekaly na Milana a dávaly si pozor na učitele, který se tam mohli v tý době objevit.

Kessi si právě zapálila cigaretu, když jsem zahlídla Pieta a jeho kamaráda Kathiho, ten byl taky z party. To byla chvíle, o který jsem tak často snila. Vždycky jsem chtěla Pieta nebo někoho z party potkat ve dne. A pak jsem mu chtěla navrhnout, jestli nechce jít k nám domů. Nic jsem od těch kluků nečekala. Jako mužský mě vůbec nezajímali. Bylo mi teprve dvanáct a ještě jsem ani neměla menstruaci. Já jsem jenom chtěla, abych mohla všude vyprávět, že byl Piet u mě doma. Pak by si všichni mysleli, že s ním chodím a že skutečně patřím k tý bezvadný cool partě.

Tak teda byl to Piet a Kathli. U nás doma v tý době nikdo nebyl, protože matka a Klaus pracovali přes den. Řekla jsem Kessi: „Pojď, půjdeme ke klukům a trochu pokecáme.“ Srdce mí tlouklo. Ale za pár minut jsem se docela sebevědomě zeptala Pieta: „Nemáte chuť jít k nám? Naši nejsou doma. A přítel mý matky má docela dobrý desky, Led Zeppelin, David Bowie, Ten Years After, Deep Purple a album z festivalu ve Woodstocku.“

Už jsem se od nich hodně naučila, nejen muziku, kterou uznávali, naučila jsem se taky jejich řeč. Byla jiná, tak jako všechno, co k nim patřilo. Opakovala jsem si každej novej výraz, kterej jsem od nich pochytila. To bylo pro mě mnohem důležitější než anglický slovíčka nebo matematický vzorce.

Piet a Kathi byli hned pro. Měla jsem obrovskou radost. Chovala jsem se naprosto suverénně. Doma jsem řekla: „Pánové, to je v háji, já tu nemám nic k pití.“ Dali jsme dohromady všechny drobný, co kdo měl, a já a Kathi jsme vyrazili. Šli jsme do sámošky. Pivo bylo moc drahý, to bysme potřebovali na každýho aspoň marku, abysme se trochu mázli. Koupili jsme teda litr červenýho za marku devadesát. Říkalo se mu víno chudejch.

Pak jsme popíjeli a povídali si. Hlavně o policajtech. Piet řek, že si teď musí dávat děsnýho bacha na fízly kvůli fetu. Říkal haši dope, to je z angličtiny. Nadávali na poldy a říkali, že jsme policejní stát.

Všechno to bylo pro mě úžasně nový. Do tý doby jsem vlastně znala jen domovníky a všelijaký hlídače, který měl člověk pořád za patama, když byla nějaká legrace. Policajti pro mě vždycky byli nedotknutelná autorita. Teď jsem se dověděla, že svět domovníků v Gropiusstadtu je vlastně svět policajtů. To, co řekli Piet a Kathi, jsem hned uznávala jako nejčistší a jedinou pravdu.