Pořád ještě jsem se nepovažovala za jednu z nich. Byla jsem na to asi ještě moc mladá. Ale oni byli moje vzory. Chtěla jsem se jim co nejvíc podobat, toužila jsem stát se jednou z nich. Chtěla jsem se od nich učit, protože jsem si myslela, že vědí, jak správně cool žít a nenechat se otrávit tím hnusem okolo. Rodiče a učitele jsem stejně neposlouchala, když mi něco říkali. Nejdůležitější v životě— až na moje zvířata — ted' pro mě byla parta.

To, že jsem se tak upnula na partu, mělo důvody i u nás doma. Nedalo se tam už vydržet. Nejhorší ze všeho bylo, že Klaus, přítel mý matky, byl totální nepřítel zvířat. V každým případě jsem si to tenkrát myslela. Začalo to tím, že neustále mlel o tom, jak je to se všema těma potvorama v tak malým bytě k nevydržení. A pak zakázal mýmu novýmu psovi, doze, co jsem dostala od otce, chodit do obýváku. To už na mě bylo moc. Naši psi patřili vždycky k rodině. A teď si přijde tenhle chlap a řekne, že doga nesmí do obýváku. Ale to mu nestačilo. Chtěl mi dokonce zakázat, aby pes spal vedle mý postele. Chtěl, abych mu ve svým mrňavým pokoji postavila boudu, a myslel to smrtelně vážně. Samozřejmě že jsem to neudělala.

A pak přednes Klaus svý poslední a definitivní rozhodnutí. Prohlásil, že zvířata musej z domu. Matka dokonce stála při něm a řekla, že se už o ně pořádně nestarám. To byl konec. Často jsem teď sice nebyla večer doma, takže někdo z nich musel ven se psem. Ale jinak jsem se o ně přece starala, kdykoli jsem na ně měla trochu času, o psa i o ostatní zvířata.

Nepomohly mi ani výhrůžky, křik, ani pláč. Sebrali mi mýho psa. Dali ho jedný paní, která nakonec nebyla ani tak nejhorší, hlavně ho vážně chtěla. Ale ta brzy nato dostala rakovinu a musela dát psa pryč. Slyšela jsem, že skončil v nějaký hospodě. Bylo to hrozně citlivý zvíře, při sebemenším hluku se strašně vyděsil. Věděla jsem, že ta hospoda je jeho konec. A mohli za to Klaus a moje matka. Už jsem nechtěla mít nic společnýho s lidma, který dokážou ubližovat zvířatům.

To všechno se stalo v době, kdy jsem začala chodit do Domu středu a poprvé kouřila hašiš. Zůstaly mi jen dvě kočky. Ale ty mě přes den nepotřebovaly. V noci spaly u mě v posteli. Teď, když jsem neměla psa, už jsem taky neměla žádnej důvod zůstávat doma. Neměla jsem žádný povinnosti. A procházet se venku sama bez psa mě taky nebavilo. Čekala jsem jen, až bude pět a otevřou klub v Domě středu. Někdy jsem se s Kessi a ostatníma z party scházela už odpoledne.

Kouřila jsem každej večer. Ty z party, který měli peníze, dávali fet nám ostatním. Už jsem proti haši nic neměla. Kouřili jsme docela veřejně, vůbec jsme se s tím nemuseli v Domě středu schovávat. Církevní sociální pracovníci, který měli v klubu dohled, nám někdy domlouvali, abysme toho radši nechali. Většina z nich ale vždycky dodávala, že dřív taky kouřili. Byli z univerzit, ze studentskýho hnutí, a tam byl hašiš úplně běžnej. Vždycky nám jen říkali, abysme to nepřeháněli, že to nesmíme používat jako prostředek k úniku, jak říkali, a tak podobně. Hlavně nás varovali, abysme pozdějc nepřešli na něco silnějšího.

Šlo nám to jedním uchem tam a drahým ven. Co vlastně měli co kecat, když sami kouřili. Jeden z nás jednomu takovýmu řek: „Vy si snad myslíte, že když fetujou študáci, tak je to OK. Ty maj na to hlavu. Ale když fetujou učni nebo dělníci, tak je to nebezpečný. Takový argumenty si strčte někam.“ Nevěděl, co mu má na to říct. A bylo mu to asi dost trapný.

Když jsem neměla tet, tak jsem aspoň pila pivo nebo víno. Začala jsem s tím hned, jak jsem přišla ze školy, anebo už taky dopoledne, když jsem byla za školou. Pořád jsem byla trochu mázlá. Zvykla jsem si bejt sjetá. Pomáhalo mi to zapomenout na všechno to svinstvo ve škole a doma. Škola mě už vůbec nevzrušovala. Rychle jsem klesla z dvojek na čtyřky a pětky.

Taky vzhledem jsem se úplně změnila. Hrozně jsem zhubla, už jsem skoro nejedla. Všechny kalhoty mi byly velký. Obličej se mi propadnul. Často jsem teď stála před zrcadlem. Líbilo se mi, jak jsem se změnila. Čím dál víc jsem se podobala ostatním z party. Konečně jsem se zbavila tý svý nevinný dětský tvářičky.

Šíleně mi teď záleželo na tom, jak vypadám. Matka mi musela koupit boty na podpatku a obepnutý kalhoty. Udělala jsem si pěšinku uprostřed a sčesala si vlasy do obličeje. Chtěla jsem vypadat tajemně. Nikdo mě nesměl prokouknout. Nikdo si nesměl všimnout, že nejsem ta správná cool holka, kterou jsem chtěla bejt.

Jednou večer se mě Piet zeptal, jestli bych si nechtěla vzít trip. Řekla jsem: „No jasně.“ Už jsem hodné slyšela o LSD, kterýmu se říkalo prášky nebo trip. Když se Piet ušklíbnul a já si všimla, jak mi nevěří, že bych to do sebe hodila, začala jsem si vymejšlet. Dala jsem dohromady všechno, co jsem slyšela u druhejch, a vykládala mu, jak už jsem to dřív brala. Viděla jsem, že mi Piet nevěří. Nedal si nic nakecat. Styděla jsem se.

Piet řek: „V sobotu budu mít bezvadnej trip. Když to chceš zkusit, můžu ti trochu nechat.“

Těšila jsem se na sobotu. Říkala jsem si, že až si vezmu elesdýčko, budu už úplně jako ostatní. Když jsem přišla do Domu středu, měla už Kessi svou dávku v sobě. Piet řek: „Jestli vážně chceš, tak ti dám půlku. To ti napoprvé stačí.“ Dal mi kousek cigaretovýho papíru, ve kterým byly zabalený úlomky prášků. Nedokázala jsem to spolknout před ostatníma. Byla jsem strašně vzrušená. Měla jsem strach, že si toho někdo všimne. A taky jsem si to chtěla udělat trošku sváteční. Šla jsem teda na záchod, zavřela se tam a hodila to do sebe.

Piet si myslel, že jsem tablety hodila do záchodu. Netrpělivě jsem čekala, až se se mnou něco stane, aby mi všichni věřili, že jsem to skutečně spolkla.

Když po desátý klub v Domě středu zavíral, pořád jsem nic nepozorovala. Šla jsem s Pietem na stanici podzemky. Tam jsme potkali dva jeho kamarády, Franka a Pauliho. Byli stejně oblečený, úplně jako dvojčata. Vypadali úžasně klidně. Moc se mi líbili. Piet mi řek: „Ty sou na háčku.“ Teda na heroinu. V tom okamžiku to na mě neudělalo žádnej dojem. Měla jsem co dělat sama se sebou, protože prášky konečně začaly účinkovat.

Když jsme vlezli do vagónu a ten se rozjel, myslela jsem si, že se z toho zblázním. Byl to šílenej pocit. Připadala jsem si jako zavřená v plechovce, ve který se někdo hrabe obrovskou lžící. Zdálo se mi, že ten děsnej randál, kterej dělal vagón v tunelu, vůbec nevydržím. Lidi v podzemce měli děsný obličeje. Ve skutečnosti ty mastňáci vypadali jako vždycky. Jenomže teď jsem na jejich obličejích viděla, jak jsou hnusný. Představovala jsem si, že se ty tlustý mastňáci vracej z ňáký hnusný putyky nebo hnusný práce. A pak jdou ty prasečí ksichty do postele a pak zase do práce a pak se dívaj na televizi. Pomyslela jsem si: Můžeš bejt ráda, že jsi jiná. Že máš partu. Že jsi vzala prášky a je ti všechno jasný a vidíš, jaký jsou v tý podzemce hnusný mastňáci. Tak nějak jsem si to myslela. A při pozdějších tripech taky. Pak jsem z těch ksichtů dostala strach. Koukla jsem se na Pieta. Byl nějak ošklivější než jindy.