Jeho obličej byl docela malej proti těm prasečím ksichtům. Ale přece jen vypadal dost normálně.

Byla jsem ráda, když jsme konečně vysedli v Rudowě. Už jsem v tom pěkně jela. Zdálo se mi, že světla hrozně zářej. Lampa přímo nad náma svítila jasnějc než slunce v létě. V podzemce jsem se třásla zimou. Teď mi zas bylo horko. Připadalo mi, že jsem někde ve Španělsku, a ne v Berlíně. Bylo to jako na jednom z těch krásnejch plakátů, který visely v cestovní kanceláři v Gropiusstadtu. Ze stromů se staly palmy a místo ulice byla pláž. Všechno bylo děsně světlý. Neřekla jsem Pietovi, že už jsem sjetá. Chtěla jsem si ten bezvadně cool trip vychutnat sama.

Piet, kterej už v tom taky pěkně jel, řek, že bysme mohli jít k jeho přítelkyni, jestli se ještě nevrátili její rodiče. Měl přítelkyni, kterou hrozně miloval. Šli jsme se podívat do garáže u jejich domu, abysme zjistili, jestli je tam auto rodičů. V garáži jsem měla trochu hororovou halucinaci. Nízkej strop klesal pořád níž a níž. Úplně se pohnul. Betonový sloupky se houpaly ze strany na stranu. Auto rodičů tam stálo.

Piet řek: „Člověče, to je děsná garáž.“ Najednou ho napadlo, že v tom jede sám, a zeptal se: „Přiznej se, kam jsi hodila ty svoje prášky?“ Kouknul se na mě a najednou povídá: „Člověče, holka, to bych nikdy neřek. Ty máš panenky jak špendlíky.“

Venku už to bylo lepší. Sedla jsem si do trávy. Stěna domu byla tak oranžová, jako kdyby se na ní odráželo vycházející slunce. Stíny se pohybovaly, jako by chtěly udělat místo světlu. Stěna se nadouvala a najednou se mi zdálo, že stojí v plamenech.

Šli jsme domů k Pietovi. Uměl senzačně malovat. V jeho pokoji visel jeden jeho obraz. Byl na něm děsně tlustej kůň. Na koni seděl kostlivec se srpem v ruce. Hrozně se mi ten obraz líbil. Už jsem ho předtím párkrát viděla. Vždycky jsem si myslela, že je to smrt. Teď mě ta kresba vůbec neděsila. Napadaly mě všelijaký bláznivý myšlenky. Říkala jsem si, že ten kostlivec nikdy nemůže tak silnýho koně ovládnout. Už teď nad ním ztratil vládu. Dlouho jsme si povídali o obraze. Piet mi dal na rozloučenou pár desek. Řek: „Bezvadně se poslouchaj na tripu.“ Šla jsem domů.

Matka byla samozřejmě ještě vzhůru. Měla obvyklý řeči. Kde jsem byla, takhle to dál nepůjde a tak podobně. Byla mi hrozně k smíchu. Stála tam široká a tlustá v tý svý bílý noční košili, obličej zkřivenej vztekem. Úplně jak ty mastňáci v podzemce. Neřekla jsem ani slovo. Stejně jsem s ní už skoro vůbec nemluvila. Vždycky jen to nejnutnější a hlavně nic důležitýho. Už jsem od ní nečekala žádnou něžnost nebo útěchu. Zdálo se mi, aspoň někdy, že nepotřebuju ani matku, ani domov.

Matka se svým přítelem a já jsme žili v naprosto rozdílnejch světech. Neměli nejmenší tušení o tom, co dělám. Mysleli si, že jsem docela normální dítě, který právě přišlo do puberty. A co bych jim vlastně měla vyprávět? Stejně by nic nepochopili. V každým případě by mi všechno zakázali. O tom jsem byla přesvědčená. Nanejvejš jsem matku litovala. Jak se vrací vyčerpaná domů a vrhá se na domácnost. Ale říkala jsem si, že si za ten svůj měšťáckej život může sama.

Christianina matka

Často jsem si kladla otázku, jak se to mohlo stát, že jsem si dříve nevšimla, co se s Christianou děje. Odpověď je docela jednoduchá, jenomže jsem k ní dospěla až po rozhovorech s rodiči, které potkal stejný osud - prostě mě vůbec nenapadlo, že by moje dcera mohla brát drogy. Pořád jsem si něco namlouvala.

Můj přítel, s kterým jsem po rozvodu s manželem žila, měl už dřív nějaké podezření. Vždycky jsem na to jen řekla: „Ale co si to namlouváš. Vždyť je to ještě dítě.“ To je asi ta největší chyba, představovat si, že jsou na něco takového ještě malí. Když se začala Christiana izolovat, když čím dál častěji odmítala kontakt s rodinou a o víkendech raději odcházela za svými přáteli, místo aby byla s námi, měla jsem se ptát „proč“ a „kvůli čemu“. Brala jsem to všechno moc na lehkou váhu.

Myslím, že zaměstnaná matka nikdy nemůže dost pečlivě dohlížet na své děti. Chce si také někdy odpočinout a je docela ráda, když mají děti své zájmy a dají trochu pokoj. Jistě, někdy chodila Christiana pozdě domů. Pokaždé měla připravenou nějakou výmluvu a já jsem byla vždycky ochotná jí věřit. Považovala jsem tu nedochvilnost a její vzpurné chováni za docela normální projev dospívání a myslela jsem si, že ji to přejde.

Nechtěla jsem Christianu do ničeho nutit. Měla jsem dost vlastních zkušeností. Můj otec byl velice přísný. Na vesnici v Hesensku, kde jsem vyrostla, byl jako majitel lomu váženým občanem. Ale jeho výchova spočívala jenom na samých zákazech. O klucích jsem se nesměla ani zmínit, hned jsem dostala pohlavek.

Ještě dnes si přesně vzpomínám na jednu nedělní odpoledni vycházku se svou přítelkyní. Dobrých sto metrů za námi šli dva mladíci. Náhodou se kolem nás vracel otec autem z fotbalu, zastavil a vrazil mi jednu rovnou na ulici. Strčil mě do auta a odvezl domů. Jenom proto, že za námi šli ti dva kluci. Hrozně mě to tenkrát urazilo. Bylo mi šestnáct a říkala jsem si: Co mám dělat, abych odtud mohla utéct?

Moje hodná a dobrosrdečná matka neměla do výchovy co mluvit. Nesměla jsem se stát porodní sestrou, jak jsem si přála. Otec trval na tom, abych se vyučila v obchodě a vedla mu účetní knihy. V té době jsem poznala Richarda, svého pozdějšího muže. Byl o rok starší a učil se na správce na statku. Také na přání svého otce. Nejdřív jsme spolu jen kamarádili. Čím víc mi to přátelství otec zakazoval, tím jsem byla tvrdohlavější. Viděla jsem jediné východisko — otěhotnět, abych se musela vdát a konečné být svobodná.

V osmnácti jsem skutečně byla v jiném stavu. Richard hned přerušil své učení a odstěhovali jsme se do severního Německa, do obce, kde bydleli jeho rodiče. Manželství bylo fiaskem hned od počátku. Už během těhotenství mě nechával samotnou, často celé noci. Měl jenom svého porsche a plnou hlavu neuskutečnitelných plánů. Žádná práce pro něho nebyla dost dobrá. Chtěl být za každou cenu něco lepšího, aby si ho ostatní vážili. Rád vyprávěl o tom, jaké měla jeho rodina před válkou dobré postaveni. Jeho prarodiče vlastnili v dnešní NDR noviny, zlatnictví a řeznictví. A také statek.