To bylo jeho měřítko. Chtěl být za každou cenu samostatný, chtěl být podnikatelem jako jeho předkové. Jednou snil o tom, že si zařídí zasilatelství, pak zase chtěl obchodovat s automobily, pak zakládal spolu se svým známým firmu zahradních a zemědělských staveb. Ve skutečnosti se nikdy nedostal dál než k počátečním krokům. Svůj vztek si vyléval doma na dětech, a když jsem se do toho zamíchala také já, docházelo i k ručnímu vyřizováni sporů.

Peníze na živobytí jsem samozřejmě vydělávala já. Když byly Christiane čtyři roky, sehnala jsem si velice dobré zaměstnání ve zprostředkovatelně sňatků. Vždycky na konci týdne se uzavíraly smlouvy a Richard mi s tím pomáhal. Asi dva roky to šlo docela dobře. Pak se Richard pohádal se šéfem a já přišla o práci. Manžel se rozhodl zařídil si svůj vlastni sňatkový úřad, a to ve velkém stylu. Za místo založení své firmy si vybral Berlín.

V roce 1968 jsme se tam přestěhovali. Se změnou bydliště jsem také doufala ve změnu našeho manželství. Ale místo v reprezentativních obytných a firemních místnostech jsme skončili v dvaapůlpokojovém bytě v Gropiusstadtu na okraji Berlína. Richard nedokázal dát dohromady potřebný počáteční kapitál. Všechno bylo zase při starém. Muž si vyléval vztek na mně a na dětech, byl bez práce a jen jednou se uchytil nakrátko v obchodě. Nedokázal se prostě smířit s tím, že by měl být jedním z těch obyčejných malých lidí, kteří bydleli v Gropiusstadtu.

Stále častěji jsem myslela na rozvod, ale nikdy jsem k tomu nesebrala odvahu. Ten poslední zbytek sebedůvěry, který jsem si uchránila před otcem, ve mně zničil manžel.

Naštěstí jsem v Berlíně rychle sehnala docela dobrou práci stenotypistky za tisíc marek čistého. Pocit, že si mě také někdo váži a že si mohu zase trochu něco dovolit, mi vrátil nové sily. Už jsem si nenechala od svého muže všechno líbit. Připadal mi směšný s tím svým velikášstvim. Neshody mezi námi už nebyly k vydržení. Několikrát jsem se pokusila o rozchod, ale nikdy z toho nic nebylo. Přece jen jsem na něm ještě dost lpěla. Snad proto, že to byl první muž v mém životě. A také kvůli dětem. Nedostala jsem pro děvčata místo ve školce. Stejně bych na ní neměla peníze. A proto mi bylo milejší, když byl Richard tu a tam doma. A tak jsem rozvod odkládala, až jsem v roce 1973 sebrala dost sil, abych svůj omyl napravila. Podala jsem žádost o rozvod.

Chtěla jsem Christianu ušetřit toho, co jsem musela sama prodělat. Už po jejím narození jsem si přísahala, že ona musí vyrůstat tak, aby nakonec neskončila v takovém manželství jako já. Musí mít možnost svobodně se rozvíjet, nikdo ji nesmi do ničeho nutit, musí být na rozdíl ode mě svobodná. Chtěla jsem ji vychovávat podle zásad moderní výchovy. Jenže později, když už byla starší, jsem ji asi přece jen příliš mnoho promíjela.

Po rozvodu jsem si nejprve musela sehnal byt, protože Richard se odmítl odstěhovat. Našla jsem ho ve výhodném družstvu. Stál šest set marek měsíčné včetně garáže, i když jsem žádné auto neměla. Byl pro mě samozřejmě moc drahý. Ale nic jiného mi nezbývalo. Chtěla jsem se dostat od svého bývalého muže konečně pryč. Chtěla jsem za každou cenu začit se svými dětmi znova.

Richard nebyl schopen platit mi na děti. Říkala jsem si, že musím zatnout zuby a tu a tam dělat i přesčasy, abych mohla alespoň něco poskytnout dětem. Bylo jim mezi deseti a jedenácti lety a za celé dětství neměly slušně zařízený pokoj. Neměli jsme doma ani pořádný gauč, všechno bylo všelijak sestrkané dohromady. Bolelo mě u srdce při pomyšleni, že jsem ještě neposkytla svým dětem útulný domov.

To všechno jsem chtěla po rozvodu napravit. Chtěla jsem mít konečně hezký byt, ve kterém bychom se všichni dobře cílili. To byl můj sen. Pro něj jsem pracovala. Ale také proto, abych mohla dětem splnit tu a tam nějaké to přáni, koupil jim něco hezkého na sebe a vydat se o víkendu společné na výlet.

S nadšením jsem šla za tím cílem. Děvčata si sama vybrala hezké tapety, koupily jsme krásný nábytek do dívčího pokoje a v roce 1975 jsem mohla pořídit Christiane stereogramofon. Dělalo mi to radost. Byla jsem šťastná, že mohu svým dětem něco dopřát.

Když jsem se pozdě odpoledne vracela z práce domů, přinášela jsem dcerám často nějaký dáreček. Byly to jen takové maličkosti. Ale mě to těšilo, když jsem jim mohla pokaždé koupit něco u Karstadta nebo Wertheima. Většinou to byly všelijaké zlevněné hlouposti. Třeba nějaká sladkost nebo veselé ořezávátko, ale pokaždé mi za to padly okolo krku. Bylo to vždycky jako o Vánocích.

Dnes už samozřejmě vím, že jsem si tím chtěla vykoupit své špatné svědomí, protože jsem měla na své děti málo času. Měla jsem nechat peníze penězi. Měla jsem se starat o děti, a ne chodit do práce. Sama už nechápu, jak jsem mohla takhle své dcery opustit. Jako kdyby se to všechno dalo nahradit hezkými věcičkami. Měla jsem raději žít z podpory, dokud mě moje děti potřebovaly. Ale z toho jsem měla strach. Už doma mi vtloukali do hlavy, že je to ostuda, nechat se živit státem. Možná jsem se měla soudit se svým rozvedeným mužem o výživně. Nevím. V každém případě jsem samou snahou vytvořit nám hezký domov neviděla, co je důležitější. Ať to beru z kterékoli strany, vždycky nakonec dojdu ke stejné výčitce. Příliš často jsem nechávala své děti samotné. A Christiana jistě potřebovala větší pozornost a pevnější ruku. Je mnohem labilnější a citlivější než její mladší sestra. Tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že by se Christiana mohla dostat na šikmou plochu. Ačkoli jsem viděla, co se v rodinách na sídlišti denně odehrává. Rvačky jsou tam na denním pořádku. A toho alkoholu co se tam vypije! Opilá žena, muž nebo výrostek v příkopu, to není nic neobvyklého. Ale já byla přesvědčená, že když budu svým dětem příkladem, když se budu slušně živit a slušně choval, tak musí být jako já.

Skutečně jsem si myslela, že bude všechno v pořádku. Dopoledne byly děti ve škole. V poledne si samy ohřály oběd. A pak chodily většinou za poníky na jízdárnu v Lippschitzallee. Obě mají moc rády zvířata.

Nějakou dobu bylo skutečně všechno v pořádku. Až na trochu žárlivosti mezi dětmi a Klausem, mým přítelem, který se k nám přistěhoval. Vedle své práce, domácností a dětí jsem měla také jeho, který mi naplňoval život. Byl mou jistotou, oporou. A pak jsem udělala ještě jednu těžkou chybu, protože jsem si přála, abych se mohla víc věnovat svému příteli. Dovolila jsem Christianině sestře, aby se přestěhovala ke svému otci, který ji k sobě lákal všemi možnými sliby, protože se cítil osamělý.