Na Kurfürstendammu před Kranzlerem jsme si rozdělili kořist. Každej dostal trochu. To se mi líbilo. Dali mi dva balíčky pětimarek. Všichni jsme jásali. Ani ne tak kvůli tem prachům, jako že se nám podařilo zdrhnout oběma černejm šerifům, který v noci hlídaj Europacentrum. Byli jsme štěstím bez sebe. Lámati jsme ruličky mincí a házeli peníze do vzduchu. Cesta za námi byla posetá mincema.

Šli jsme do jednoho výčepu na stanici ZOO, kterej mel ještě otevříno. Bylo mi na blití, když jsem to tam viděla. Nikdy dřív jsem tam nebyla, je to neuvěřitelně hnusná stanice. Všude se povalovali vožralí ve zvratkách. To jsem ještě nevěděla, že za pár měsíců tu budu každý odpoledne.

Okolo šestý jsem jela domů. V posteli jsem se poprvé dostala na hororovej trip. Měla jsem na stěně plakát s černoškou, jak kouří haš. V pravým spodním rohu byl takovej malej modrej flek. Ten se najednou proměnil v hroznej škleb, úplně jak Frankenstein. Vší silou jsem se snažila soustředit na něco jinýho.

V poledne jsem se probudila úplné otupělá. Bez citu, chladná, skoro jak mrtvá. Říkala jsem si jenom: „Co jsi to zač, že se na tebe musí vybodnout tvůj první kluk.“ Šla jsem k zrcadlu, pořádně jsem se na sebe dívala a nenáviděla se. Dívala jsem se na svou tvář, která se mi ještě včera zdála tak cool, tajemná, přesně taková, jakou maj správný feťačky. Vypadala jsem děsně zničeně. Pod očima černý kruhy jak můra, pleť jsem měla tvarohovitou a mastnou a objevila jsem i uhry.

Řekla jsem si: „Tak, Christiane, a se Soundem je konec. Atzemu a partě už nemůžeš přijít na oči.“ V příštích dnech jsem se snažila zapomenout na všechny svý bejvalý kamarády. Nevzala jsem si vůbec žádnou tabletu a nebyla jsem ani jednou na tripu. Celý dny jsem pila čaj s hašišem a tahala jeden joint za druhým. Za pár dní už jsem se cejtila docela cool. Dokázala jsem, co jsem chtěla, už jsem zase neměla nikoho ráda, jen sebe. Myslela jsem si, že teď už mám svý city pod kontrolou. Zařekla jsem se, že do Soundu už nevkročím.

Příští sobotní noc byla pro mě tou nejdelší v životě. Zůstala jsem doma. Byl to první sobotní večer po mnoha tejdnech, kdy jsem nešla do Soundu. Nemohla jsem se koukat na televizi ani spát. A už jsem taky neměla dost fetu, abych se trochu sjela. Uvědomila jsem si, že už nedokážu žít bez Soundu a lidí kolem něho. Bez nich můj život ztrácel obsah.

Začala jsem se těšit na příští pátek, vlastně ještě dřív, než jsem si řekla, že půjdu do Soundu. Podvědomě jsem už byla připravená vrátit se tam. Zkoušela jsem si nový účesy a pak jsem přišla na to, že nejlepší bude vůbec se nečesat. Zdálo se mi, že budu vypadat trochu tajemnějc.

V pátek jsem šla nejdřív sehnat trochu vália. Zapila jsem to pivem a před odchodem do Soundu jsem do sebe ještě hodila jeden mandrax. Konečné jsem se zbavila strachu z Atzeho a party. Už mi bylo všechno jedno. Narazila jsem si na hlavu velkej džínovej klobouk, posadila se v Soundu za stůl, položila hlavu na desku a prospala tak skoro celou noc. Probudila jsem se, až když mi Detlef sundal z hlavy klobouk a hladil mé po vlasech. Zeptal se, co mi je. Řekla jsem, že nic. Přestože jsem vůbec neměla chuť se s někým vybavovat, bylo to od něj děsně milý, že se o mě tak staral.

Už příští víkend jsem byla skoro pořád s Detlefem. Znovu jsem mela důvod chodit do Soundu — Detlefa.

Nezabouchla jsem se do něj naráz tak jako do Atzeho. Nejdřív jsme prostě jen byli spolu v Soundu. Hodně jsme si povídali. Rozuměla jsem si s Detlefem jinak než s ostatníma. Nevytahovali jsme se jeden na druhýho, byli jsme si rovný, aspoň v těch rozhovorech. S Detlefem jsem mohla plácat o všem možným a nemusela jsem se bát, že využije mejch slabostí. Ani jeden jsme netrvali na svým stanovisku. Jeden druhýho moh přesvědčit o svý pravdě. Hned od začátku jsem měla Detlefa hrozně ráda. Ale Atze byl jinej. Detlef byl proti němu trochu moc jemnej a jakoby dětskej. Postupně jsem si ale uvědomovala, že přátelství s Detlefem mi dává mnohem víc než s Atzem. Od soboty do soboty jsem ho měla radši, ačkoli jsem se tomu bránila, nechtěla jsem bejt zase na nějakým klukovi závislá jako na Atzem. Ale musela jsem si přiznal, že jsem se do Detlefa zamilovala.

Uklidnila jsem se. Bylo to taky tím, že jsem brala čím dál víc uklidňujících tablet a už málokdy povzbuzující. Moje věčná chuť hádat se jako by zmizela. Málokdy jsem šla tancovat. Vlastně jen když jsem nesehnala válium.

Doma to teď se mnou měli lehký. Neodmlouvala jsem, přestala jsem s nima válčit. Už jsem se ničemu nebránila, protože jsem dávno vzdala pokusy nějak to doma změnit. A uvědomila jsem si, že se tím situace vlastně zjednodušila.

O Vánocích 1975 — bylo mi třináct a půl — mi připadalo, že můj vztah k matce se mou netečností natolik uvolnil, že bych jí mohla říct aspoň kus pravdy. A tak jsem sejí přiznala, že jsem často nespala u Kessi, ale zůstávala v Soundu i v noci. když už odjela poslední podzemka. Samozřejmě se děsně naštvala a začala mi nadávat. Řekla jsem jí, že je přece lepší, když zůstanu přes noc v diskotéce a ráno přijdu domů, než abych se jako jiný děti z Gropiusstadtu courala bůhvíkde. A taky že je lepší, když jsem jí řekla pravdu a ví teď, kde jsem, než abych jí lhala. Spolkla to.

Vlastně jsem už ani neměla potřebu svěřovat se jí. Jenomže to věčný lhaní tni šlo na nervy. A taky bylo čím dál těžší vymejšlet si věrohodný lži. Díky svýmu přiznání jsem mohla o Vánocích i na Silvestra jít do Soundu a nemusela si nic vymejšlet. Matka mi skutečně dovolila, abych byla celý svátky pryč. Samotnou mě to překvapilo. Samozřejmě jsem matce vykládala, že tam budou všechny moje kamarádky, navíc jsem jí vysvětlila, že jsem teď tak klidná proto, že se tam můžu každej tejden pořádné vyřádit.

V Soundu se začaly čim dál častějc objevovat tvrdý drogy. Heroin tam vpadnul jako bomba. I v naší partě se teď pořád mluvilo o háčku. Všichni ale byli proti. Znali jsme dost lidí, který to totálně zničilo. Ale pak jeden po druhým vyzkoušeli jedno píchnutí a většina z nich už u toho zůstala. Heroin partu úplně zničil. Ty, který už háčko vyzkoušeli, patřili rázem do jiný party.

Měla jsem z háčka děsnej strach. Když šlo o něj, hned jsem si vždycky uvědomila, že je mi teprve třináct. Na druhý straně jsem si hrozně vážila těch, co si píchali. Byli zase vejš než já. Heráci se na nás, co jsme jen kouřili haš a polykali prášky, koukali s děsným pohrdáním. Haši říkali baby-fet. Trochu mě deprimovalo, když jsem si uvědomila, že nikdy nebudu patřit k herákům. Že vejš už prosté nemůžu. Protože jsem skutečně měla děsnej strach z drogy, o který jsem věděla, že po ni už následuje jenom konec.