Gropiusstadt, to jsou věžáky pro pětačtyřicet tisíc lidí a mezi nima trávníky a nákupní střediska. Zdálky to sídliště vypadalo docela nově a udržovaně. Ale zblízka, když člověk stál mezi těma domama, bylo cejtit, jak to tam páchne po moči. Mohli za to psi a taky spousta děti, který v Gropiusstadtu bydlely. Nejvíc to smrdělo na schodišti.

Mí rodiče nadávali na děti dělnický sebranky, že znečišťujou schodiště. Jenže ty děti za to většinou vůbec nemohly. To jsem poznala hned poprvé, když jsem si hrála venku a najednou se mi chtělo na záchod. Než přijel vejtah a než jsem se doslala do jedenáctýho poschodí, pustila jsem to do kalhot. Otec mě za to seřezal. A když se mi ještě párkrát nepodařilo dojet včas zezdola k nám do koupelny a dostala jsem nářez, dřepla jsem si zkrátka někam, kde na mě nebylo moc vidět. A protože z těch věžáků bylo vidět do každýho kouta, schodiště bylo nejbezpečnější.

Tady v Gropiusstadtu jsem byla mezi dětma na ulici ta hloupá z vesnice. Neměla jsem hračky jako oni. Ani pistoli na vodu. Byla jsem jinak oblečená. Jinak jsem mluvila. A neuměla jsem hry, který si hrály. Ani jsem o ně nestála. V naší vesnici jsme jezdívali na kolech do lesa k potoku s lávkou. Stavěli jsme tam hráze a vodní hrady. Někdy všichni společně, jindy třeba každej svůj hrad. A když jsme je pak bourali, tak jsme s tím taky všichni souhlasili a měli jsme z toho společnou legraci. Ani velitele jsme u nás na vesnici neměli. Každej z nás moh přijít s návrhem, na co si budem hrát. Tak dlouho jsme se dohadovali, až jeden z nás zvítězil, A vůbec nic se nedělo, když starší ustoupili mladším. Byla to opravdická dětská demokracie.

V Gropiusstadtu, v našem bloku, byl jeden kluk velitel. Byl nejsilnější a měl nejkrásnější vodní pistoli. Často jsme si hrávali na lupiče. Ten kluk byl samozřejmě vždycky náčelník. A nejdůležitější pravidlo hry bylo v tom, že jsme museli dělat, co nám poručil.

Spíš než spolu jsme si hráli proti sobě. Šlo vlastně vždycky o to, nějak naštvat toho druhýho. Sebrat mu například novou hračku a rozbít ji. Cílem celý hry bylo zničit toho druhýho a získat tím pro sebe výhody, vybojovat si moc a dát to pak ostatním pořádně znát.

Dopláceli na to především ty nejslabší. Moje malá sestra byla dost drobná a taky trochu bázlivá. Byla v jednom kuse bita a já jí nemohla pomoct.

Začala jsem chodit do školy. Těšila jsem se tam. Rodiče mi řekli, že se musím ve škole slušně chovat a dělat jen to, co řekne pan učitel. Připadalo mi to samozřejmý. Na vesnici jsme my děti vždycky měly respekt před dospělejma. A já jsem si myslela, že ve škole bude učitel, kterýho budou muset poslouchat i ostatní děti.

Ale bylo to úplně jinak. Už po několika dnech pobíhaly některý děti při vyučováni po třídě a hrály si na válku. Naše učitelka byla proti nim úplně bezmocná. Křičela pořád jen „Sednout!“ Ale oni vyváděli ještě víc a ostatní se tomu smáli.

Už jako malý dítě jsem milovala zvířata. U nás doma jsme je měli všichni rádi. Byla jsem proto na naši rodinu pyšná. U žádnýho mýho kamaráda neměli tak rádi zvířata. Bylo mi líto dětí, kterejm rodiče nedovolili doma nic takovýho a taky jim nikdy žádný zvíře nekoupili.

To náš dvaapůlpokojovej byt byl v tý době malá zoologická zahrada. Měla jsem čtyři myšky, dvě kočky, dva králíky, jednu andulku a Ajaxe, hnědou dogu, která se přistěhovala do Berlina spolu s náma.

Ajax spal na zemi vedle mý postele. Při spaní jsem měla vždycky jednu ruku puštěnou dolů, abych ho cejtila vedle sebe.

Seznámila jsem se na sídlišti s dětma, který měly taky psy.

S těma jsem si rozuměla docela dobře. Objevila jsem, že za Gropiusstadtem, v Rudowě, je ještě trochu volný přírody. Jezdili jsme tam s našima psama. Hráli jsme si na starejch skládkách odpadků zasypanejch hlínou. A psi si hráli s náma. Nejvíc nás bavilo stopování. Jeden z nás se vždycky schoval a pes musel najít svýho pána. Můj Ajax měl nejlepší čich ze všech.

Jiný zvířata jsem s sebou brala na pískoviště, a někdy dokonce i do školy. Naše učitelka je předváděla při vyučování biologie. Některý učitelé mi dokonce dovolili, abych měla ve škole Ajaxe. Až do zvoněni na přestávku ležel bez hnutí vedle mý lavice.

Byla bych docela šťastná spolu se svejma zvířatama, kdyby nebylo čím dál těžší vyjít s mým otcem. Máma chodila do práce a otec seděl doma. Zřídit si seznamovací kancelář se jim nepodařilo. A otec teď čekal na nějaký jiný zaměstnání, který by se mu líbilo. Seděl v odřeným kresle a čekal a čím dál častějc dostával ty svý šílený záchvaty vzteku.

Úkoly do školy se mnou dělávala matka, když se vrátila z práce. Dost dlouho mi trvalo, než jsem si přestala plíst písmena H a K. Jednou večer mi to matka s ohromnou trpělivostí vysvětlovala. Já jsem se ale vůbec nemohla soustředit na to, co mi říká, protože jsem viděla, jak to otce čím dál víc rozčiluje. Věděla jsem, co bude následovat: došel si do kuchyně pro smeták a seřezal mě s nim. Pak jsem mu měla vysvětlit rozdíl mezi H a K. Samozřejmě jsem se nezmohla ani na slovo, dostala jsem ještě jednou a pak jsem musela do postele.

Tak se mnou dělal úkoly on. Chtěl, abych se dobře učila, aby ze mě bylo něco lepšího. Jeho dědeček byl totiž děsně bohatej. Měl dokonce na Východě tiskárnu a taky noviny. Po válce mu to v NDR všechno znárodnili. A otce teď děsně štvalo, že mi to ve škole nejde.

Byly večery, na který si pamatuju do všech podrobností. Jednou jsem měla malovat domečky do početního sešitu. Měly bejt šest čtverečků široký a čtyři čtverečky vysoký. Už jsem měla jeden hotovej, šlo mi to docela dobře, když si najednou vedle mě sednul otec. Zeptal se mě, odkud kam má bejt namalovanej další domeček. Ze samýho strachu jsem nebyla schopná spočítat čtverečky a zkusila jsem to uhodnout. Pokaždý, když jsem ukázala na špatnej čtvereček, mi jednu vlepil. Když už jsem jenom brečela a nedostala ze sebe jediný slovo, vstal od stolu a šel k fíkusu. Věděla jsem už, co to znamená. Vytáhnul z květináče bambusovou tyč, ke který byl fíkus přivázanej. A pak mi s ní zmlátil zadek, že by se z něj dala stáhnout kůže.