Ani mi moc nevadilo, že se naše parta kvůli háčku rozpadla, protože jsem měla Detlefa. Na těch ostatních mi moc nezáleželo. S Detlefem to bylo čím dál lepší. Jednu neděli začátkem roku 1976 jsem ho vzala k nám do bytu. Věděla jsem, že matka s Klausem budou pryč. Uvařila jsem Detlefovi celej oběd. Seděli jsme u stolu a jedli naše nedělní jídlo úplně jako muž a žena. Připadalo mi to báječně cool.

Celej tejden jsem pak myslela jen na Detlefa a strašně se těšila na pátek v Soundu. Přišla jsem tam úplné střízlivá, ale šťastná. Detlef seděl s jednou totálně voddělanou holkou. Sedla jsem si k nim, jenže Detlef si mě sotva všimnul. Uvědomila jsem si, že je naprosto soustředěnej na něco úplné jinýho. Nejdřív mě napadlo, že to bude zase jako s Atzem. Jenže to byl nesmysl, tahle vykopávka ho nemohla zajímat.

Ze začátku spolu vůbec nemluvili a pak jen v takovejch útržcích, který nedávaly žádnej smysl. V každým případě šlo o háčko. Najednou mi to došlo. Buďto od ní chtěl Detlef háčko, nebo mu ona chtěla něco vnutit. Vyděsila jsem se. Začala jsem křičet: „Člověče, tobě přeskočilo. Je ti šestnáct přece si nemůžeš píchnout háčko!“

Zdálo se, že mé vůbec neposlouchá. Řekla jsem: „Víš co, hoď do sebe dneska tři tripy. Seženu ti je. Ale nedělej žádný blbiny.“ Úplně jsem ho prosila.

Když na to nereagoval, udělala jsem obrovskou chybu, kterou jsem si pozdějc často vyčítala. Naštvala jsem se a začala na něho křičet: „Jestli si vemeš háčko, tak už s tebou nechci nic mít. Trhni si nohou. Už té nechci vidět.“ Sebrala jsem se a šla tancovat.

Všechno jsem to zvorala. Neměla jsem dělat takovej cirkus. Mela jsem s nim v klidu promluvit. Poslechnul by mě. A hlavně jsem ho neměla nechat ani chvilku samotnýho, protože už byl pěkně rozjetej, když mluvil s tou holkou.

Asi za dvě nebo tři hodiny mi někdo řek, že viděl Detlefa s jeho nejlepším kamarádem Berndem, jak si píchli. Ani na začátek nezkusili šňupání, hned to do sebe vrazili.

Zahlídla jsem Detlefa tu noc ještě jednou. Smál se na mě jakoby z obrovský dálky. Vypadal děsně šťastně. Už si se mnou nepotřeboval povídat. Nešla jsem k němu. Byla to víc nešťastnější noc než ta sobotní, kdy jsem ztratila Atzeho. Detlef byl pryč. Ve světě, do kterýho jsem nepatřila. Po jednom píchnutí jsme už neměli nic společnýho.

Chodila jsem dál do Soundu. Detlef si brzo našel novou přítelkyni. Jmenovala se Angi, byla šeredná a hrubá. Všimla jsem si, že mezi nima vůbec nic není. Vlastně jsem Detlefa nikdy neviděla, že by si s ní povídal. Ale byla to heračka. Někdy za mnou Detlef přišel. Většinou potřeboval marku nebo padesát feniků. Somroval tak na píchnutí. Když jsem měla peníze, tak jsem mu je dala.

Nejhroznější byly nedělní rána. Vlekla jsem se celá zničená na podzemku a říkala si: „Stojí to všechno za hovno.“ Už jsem vůbec ničemu nerozuměla. Nevěděla jsem, proč chodím do Soundu, nevěděla jsem, proč beru drogy, nevěděla jsem, co mám dělat, nevěděla jsem vůbec nic. Haš už na mě skoro vůbec nezabíral. Když jsem se pořádně zfetovala, tak jsem byla zase sama, neměla jsem si s kým povídat. Ale od tý doby, co jsem ztratila Detlefa, jsem strašně toužila s někým si pokecat. Brala jsem čím dál víc prášků.

Jednou v sobotu, kdy jsem měla dost peněz a v Soundu byly ten večer k dostání všechny prášky, jsem to přehnala. Byla jsem úplné na dně, a tak jsem spolkla dva caplagony, tři efedriny a ještě pár kofeinovejch tablet a spláchla to pivem. Za chvíli jsem byla totálně sjetá, jenže se mi ten trip nezamlouval. A tak jsem do sebe hodila mandrax a navrch válium.

Nevzpomínám si, jak jsem se dostala domů. Na cestě z pod zemky k bytu jsem sebou sekla na zem. Po čtyřech jsem dolezla na schodiště nějakýho krámu a tam se stočila do klubíčka. Pak se mi nějak podařilo postavit se na nohy a od jednoho záchytnýho bodu jsem se vlekla ke druhýmu. Od lampy ke stromu a pak zase k lampě. Byla to nekonečná cesta. Říkala jsem si, že určitě umřu, když to nedokážu. Nejhroznější byla bolest na prsou. Jako by se mi někdo provrtával mečem do srdce.

V pondělí, druhej den ráno, se mamce nepodařilo mě vzbudit. Když se večer vrátila z práce, ležela jsem pořád ještě bez hnutí. Nacpala do mě násilím trochu medu. Teprve až v úterý odpoledne se mi podařilo vstát. Matce jsem nakecala, že jsem měla chřipku a poruchu krevního oběhu. Skutečně mi krevní oběh často stávkoval. Řekla jsem matce, že to má u nás ve třídě víc dětí. Je to od puberty a od rychlýho růstu. Chtěla jsem za každou cenu zabránit, aby matka zavolala doktora, bála jsem se, že by poznal, co se mnou fakticky je. Nakonec matka doktora nezavolala. Byla vždycky ráda, když jsem jí nakecala nějaký vysvětlení.

Měla jsem teď prášků plný zuby. Až do příští soboty jsem zůstala střízlivá. Bylo mi děsné blbě.

V sobotu jsem si v Soundu vzala elesdýčko. Měla jsem po něm strašlivou hororovou halucinaci. Poprvé jsem byla na opravdovým horortripu. Znovu jsem viděla ten škleb Frankensteina ze skvrny na mým plakátu. Pak mi připadalo, že vykrvácím. Tak to šlo celý hodiny. Nemohla jsem ani mluvit, ani chodit. Nakonec jsem se dovlekla do kina, seděla tam aspoň pět hodin a třásla se hrůzou, že vykrvácím.

Už to tak nešlo dál. Ani tablety, ani LSD. A z haše už jsem dávno nic neměla. Takže jsem až na pár tablet vália nic nebrala. Myslím, že asi dva tejdny jsem zůstala čistá. Byla to hnusná doba. Přestěhovali jsme se do Kreuzbergu, blíž ke zdi. Bylo tam odporný okolí, ale platili jsme nižší nájem. Musela jsem teď jezdit podzemkou půl hodiny do školy v Gropiusstadtu. Ale Sound jsem měla blíž.

Bez fetu to v Soundu nestálo za nic. Byla tam nuda. Až do toho dne, kdy jsem jednou ráno cestou na stanici uviděla, jak vylepujou plakáty. Bylo na nich napsáno: „David Bowie přijede do Berlína.“ Nemohla jsem se vzpamatovat. David Bowie, naše jediná hvězda, nás vzor, jak bejt správně cool. Jeho muzika byla ze všech nejlepší. Všichni kluci chtěli vypadat jako David Bowie. A ten teď teda přijede do Berlína.