Matka mi u sebe v podniku sehnala na koncert dva volňásky. Vlastně ani nevím, jak jsem na to přišla, ale hned jsem věděla, komu ten druhej lístek dám. Frankovi. Nevím, proč právě jemu. Nepřemejšlela jsem o tom. Frank patřil k naší starý partě ze Soundu. Vypadal přesné jako David Bowie, Dokonce si i barvil vlasy henou na zrzavo. Možná že proto mě napadnul právě on. Frank byl ale taky první herák z naší party. Nejdřív ze všech byl úplně závislej na heroinu. Dřív mu říkali Kuřátko. Teď o něm nikdo nemluvil jinak než jako o Mrtvole, protože tak skutečně vypadal — jako kráčející mrtvola. Bylo mu tak jako ostatním klukům z party okolo šestnácti, ale na svůj věk se zdál dospělej. Na všechno se díval svrchu. Byl to suverén, nezahazoval se s holkou, která jen sjíždí haš, to bylo pod jeho úroveň.

Tak právě s tímhle herákem jsem chtěla jít na Davida Bowieho. Těšila jsem se na koncert jako na největší zážitek ve svým životě. Když jsem Kuřátkovi nabízela lístek, tak jsem netušila, jak důležitej zážitek to skutečně bude. Jak jsem už řekla, řídila jsem se tenkrát svým podvědomím. Ale zřejmě jsem v těch dnech, kdy jsem nesjížděla prášky, haš ani elesdýčko, nějak změnila svůj názorná heroin. V každým případě ty nepřekonatelný bariéry mezi mnou a herákama zničehonic zmizely.

Před koncertem jsem se sešla s Kuřátkem na Hermannplatzu. Připadat mi najednou děsně dlouhej a hubenej, dřív jsem si toho nikdy nevšimla. Řekla jsem mu to. Povídal, že má přesně šedesát tři kilo. Právě se vážil na transfúzní stanici. Kuřátko si vydělával na fet mimo jiný tím, že dával krev. Ačkoli vypadal jako mrtvola a ruce měl úplně rozpíchaný, a navíc jako každej herák dostal každou chvíli žloutenku, klidně mu tu krev vždycky vzali.

V podzemce mě napadlo, že jsem doma zapomněla svý válium. Řekla jsem Kuřátkovi: „Kruci, chtěla jsem si ho vzít, abych se mohla na koncertě trochu vodvázat.“ Pár tablet jsem do sebe hodila už doma. Nechtěla jsem se zfetovat, jen jsem chtěla bejt na Bowiem správně cool.

Jak jsem se zmínila o váliu, byl najednou Kuřátko jako po-minutej a trval na tom, že se pro něj musíme vrátit. Zeptala jsem se: „Jak to, že najednou stojíš o válium?“ Znovu opakoval, že se v každým případě musíme vrátit. Až když jsem se na něho pořádně podívala, tak mi to konečně došlo. Ruce se mu třásly. Dostával turkey. To je v angličtině krocan, a když se krocan rozdráždí, tak se celej rozklepe. Turkey jsou abstinenční příznaky, který maj starý heráci, když jim přestane účinkovat droga. Někdy se mu taky říká „jet na vopici“, „bejt na háku“ nebo prostě absťák.

Vysvětlovala jsem Kuřátkovi, že se nemůžeme vrátit, protože bysme přišli pozdě na koncert. Povídal, že už nemá fet ani prachy. Kvůli koncertu nestačil nic splašil. To je přece k posráni, jit s absťákem na Davida Bowieho a nemít ani to pitomý válium. Najednou už to nebyl ten cool suverén, jak jsem ho znala. Často jsem viděla heráky, když měli absťák, ale nikdy ne tak zblízka.

V Deutschlandhalle, kde se koncert konal, byla nádherná atmosféra. Byli tam sami cool lidi, fanouškové Bowieho. Vedle nás seděli americký vojáci a kouřili haš. Stačilo na ně kejvnout a podali nám dýmku. Byla tam taková správná feťácká nálada, každej byl něčím trochu vzatej. Kuřátko tahal z dýmky jako posedlej. Ale přesto mu bylo čím dál hůř.

Pak přišel David Bowie a byl prostě fantastickej, přesně takovej, jak jsem si ho představovala. Ale když začal zpívat „It is too late“ (Už je moc pozdě), děsně mě to sebralo. Bylo mi z toho najednou zle. Už v posledních tejdnech, kdy jsem nevěděla kudy kam, mi ta písnička lezla na nervy. Připadalo mi, že se v ní zpívá o mně. Úplně jsem se z toho složila, to válium by mi teď bodlo.

Po koncertu už Kuřátko sotva stál na nohou. Měl absťák jako hrom. Potkali jsme Bernda, Detlefova kamaráda. Ten si píchnul už před koncertem. Řek, že musíme pro Kuřátka něco udělat. Přej by si taky ještě jednu vzal.

Bernd měl ještě dvě tablety SD. Ty jsme šmahem prodali rovnou před Deutschlandhalle a hned jsme měli dvanáct marek. Zbytek jsem musela vysomrovat. V tom jsem byla přeborník. V Soundu jsem si tak vydělávala na fet. musela jsem vždycky sehnat aspoň dvacet marek. To byla nejnižší cena na trhu. Žebrání před Deutschlandhalle šlo úplně báječně. Na koncertě byla spousta pracháčů, takový, co tenhle způsob feťáckýho výdělku vůbec neznali. Takže stačilo pár obvyklejch průpovídek, jako „jenom na podzemku“ a tak podobně, a za chvíli mi taška zvonila prachama. Bernd za to koupil háčko, něco přes dvě dávky. Tenkrát byl fet ještě poměrně lacinej.

V tý chvíli jsem si pomyslela: „Tak, teď jsi na to vyžebrala peníze, tak to taky můžeš zkusit. To jsem zvědavá, jestli je to vážné tak dobrý, když ty heráci vypadaj po píchnutí tak šťastně.“ Co bude dál, na to jsem nepomyslela. Nedošlo mi, že po několika měsících, kdy jsem brala nejrůznější drogy, jsem byla právě zralá na háčko. V tý chvíli jsem ještě nevěděla, že už jsem úplně na dně, že mě písnička „It is too late“ proto tak vodrovnala, že už mi nemohla pomoct jiná droga než heroin a že jsem musela u heroinu zákonitě skončit. V tý chvíli jsem měla jenom strach, že mi ty dva zdrhnou i s drogou a nechaj mě v tom samotnou, to bylo to jediný, na co jsem myslela. A tak jsem jim řekla, že to chci taky zkusit. Kuřátko už sotva mluvil. Ale to ho rozzuřilo: „Nedělej to. Nemáš ponětí, do čeho deš. Když to uděláš, budeš za chvíli tam co já. Bude z tebe mrtvola.“ Kuřátko dobře věděl, jak se mu říká.

Takže v mým případě to nebylo tak, jak se to vždycky píše v novinách, že by mě zlí narkomani nebo obchodníci s drogama přinutili k prvnímu zhoubnýmu píchnutí. Vlastně nikoho takovýho neznám, kdo by se stal narkomanem proti svý vůli. Většina kluků a holek si začne píchat, když už jsou na to zralí, když už jim jiný drogy nestačej, tak jako mně tenkrát.

To jeho zoufalý koktání mě jenom naštvalo. Měl absťák, už nebyl cool, nad všema a nad vším, byl to jen ubohej srab a byl na mně závislej. Neměl mi co poroučet. Řekla jsem: „Tak za prvé, je to můj fet, protože jsem na něj nažebrala. A vůbec, nech si ty kecy. Nikdy na tom nebudu závislá tak jako ty. Vím, co dělám. Jen to zkusím, a pak toho nechám,“

Nevěděla jsem nic o tom, jak slabej je člověk, když má absťák. V každým případě ten projev udělal na Kuřátka dojem. Už necek ani slovo. Bernd ještě něco žvanil, ale já jsem ho neposlouchala a řekla jsem, že když mě to nenechaj zkusit, tak mi mu sej dát celej můj díl. Šli jsme do jednoho vchodu do domu a Bernd tam rozdělil drogu spravedlivě na tři díly. Najednou jsem na to dostala děsnou chuť. Už jsem se vůbec nerozmejšlela, špatný svědomí se neozvalo. Chtěla jsem to jen honem vyzkoušet, abych zas jednou byla na pořádným tripu. Z injekční stříkačky jsem měla strach. Řekla jsem jim: „Nechci si to píchnout. Budu to šňupat.“ Bernd mi řek, jak to mám udělat, ale já už jsem to stejně dávno věděla ze Soundu, kde se věčně mluvilo jen o háčku.