Okamžitě jsem ten prášek vdechla nosem. Jediný, co jsem ale ucejtila, byla štiplavá, nahořklá chuť. Zdvihnul se mi žaludek a spoustu jsem toho zase vyplivla. Ale pak to šlo neuvěřitelně rychle. Ruce a nohy jsem měla najednou děsně těžký a současně jsem se úplně vznášela. Byla jsem šíleně unavená a byl to báječnej uvolněnej pocit. Celej ten podělanej svět byl najednou pryč. I to „It is too late“. Bylo mi senzačně, jako snad ještě nikdy v životě. Bylo osmnáctýho dubna 1976, měsíc před mejma čtrnáctejma narozeninama. Nikdy to datum nezapomenu.

Kuřátko a Bernd si šli píchnout do auta jednoho feťáka. Já jsem šla napřed do Soundu. Už mi nevadilo, že jsem sama. Bylo to děsně cool, bejt sama. Konečně jsem se stala jednou z nich. Seděla jsem v Soundu na lavici, když ke mně přišla Astrid, podívala se na mě a najednou povídá: „Člověče, ty sjíždíš háčko?“ Astrid byla v tý době moje nejlepší kamarádka.

Když se mě ale tak přiblble zeptala, zařvala jsem na ni: „Vodprejskni! Dělej, ať už seš pryč.“ Vůbec jsem nevěděla, proč jsem na ni tak vyjela.

Kuřátko a Bernd přišli za chvíli po mně a byli taky úplně sjetý. Kuřátko už byl zase správně cool. Detlefa jsem v Soundu neviděla. Dostala jsem žízeň a došla jsem si pro višňovou šťávu. Pila jsem ji celou noc. Z alkoholu jsem měla děsnej strach.

V pět hodin ráno se Bernd zeptal, jestli k němu nechceme jít na čaj. Šli jsme. Spokojeně jsem se zavěsila do Kuřátka. Višňová šťáva se mi bouřila v žaludku a musela jsem zvracet. Klidně jsem zvracela v chůzi. Bylo mi to úplně fuk. Kluci si toho vůbec nevšimli. Připadala jsem si, jako bych našla novou rodinu. Moc jsem nemluvila, ale měla jsem pocit, že bych si s nima mohla povídat o čemkoli. Háčko z nás udělalo sourozence. Všichni jsme teď byli stejný. Prozradila bych jim svý nejtajnější myšlenky. Po několika mizernejch tejdnech jsem si připadala šťastná jako nikdy.

Spala jsem s Berndem v jedný posteli. Vůbec se mě nedotknul. Byli jsme skutečně jako sourozenci, herácký sourozenci. Kuřátko si lehnul na zem a hlavu si opřel o křeslo. Ležel tak asi do dvou odpoledne. Pak vstal, protože už zase dostával absťák a musel si znova píchnout.

Všude mě hrozně svědilo. Svlíkla jsem se donaha a škrábala se kartáčem. Rozdrápala jsem si kůži do krve, hlavně na lejtkách. Bylo mi to jedno. Věděla jsem, že se heráci škrábou. Dalo se podle toho v Soundu poznat, kdo si píchá. Kuřátko měl lejtka tak rozškrábaný, že na nich neměl ani kousek zdravý kůže a místama bylo vidět živý maso. Kuřátko se neškrabal kartáčem, ale kapesním nožem.

Ještě než odešel. Kuřátko mi řek: „Jestli chceš, vrátím ti zejtra fet, kterejs mi dala.“ Považoval za naprosto samozřejmý, že už je ze mě normální heračka a že nejpozdějc zejtra se zase pořádně napumpuju. Pochopila jsem to z toho, jak to řek bez dlouhýho přemejšlení. Naprosto cool jsem mu odpověděla: „Ale ne, to nespěchá. Stačí, když mi to dáš do měsíce.“

Znovu jsem šťastně usnula. Večer jsem jela domů. Byly chvíle, kdy jsem si říkala: „Člověče, je ti teprve třináct a už sis šňupla háčko. To je v háji.“ Ale hned to zase přešlo. Cejtila jsem se příliš dobře na to, abych o tom moc přemejšlela. Abstinenční příznaky jsem žádný neměla, ty na začátku nebejvaj. Celej tejden jsem měla bezvadnou náladu. Všechno bylo senzační. Doma všechno v pořádku, žádný hádky. Ve škole jsem se moc nenamáhala, tu a tam jsem i něco dělala a dostala jsem dobrý známky, V příštích tejdnech se mi podařilo zlepšit se v mnoha předmětech ze čtyřek na dvojky. Připadalo mi najednou, že můžu s každým vyjít a s každým se domluvit. Plula jsem krásná cool životem. Přes tejden jsem zase chodila do Domu středu. Hodně lidí z naší party mezitím přešlo na háčko. S nima jsem teď sedávala stranou. Během několika tejdnů přibyla v Domě středu spousta heráků. Háčko dopadlo do Gropiusstadtu jako bomba.

Jurgen Quandt,

oblastní farář pro práci s mládeži a provozní vedoucí evangelického centra Dům středu

Klub mládeže v evangelickém centru - Domu středu - byl po dlouhá léta místem setkání mládeže v Gropiusstadtu a Neukóllnu. Každý večer se tu scházelo asi pět set lidí. V prosinci roku 1976 jsme ale museli klub uzavřít, protože se mezi mladými lidmi rozmohlo užíváni heroinu natolik, že jsme se tak rozhodli veřejně upozornit na tuto katastrofální situaci.

Nás pedagogy, kteří jsme v době studentského hnutí diskutovali o užívání tzv. měkkých drog z hlediska jejich mírného působení na vědomí, velmi překvapilo, jak rychle se do Gropiusstadtu dostaly tvrdé drogy. Během několika měsíců asi třicet až padesát mladých lidí z naší oblasti přestoupilo na heroin. Naše pokusy přesvědčit mladé lidi o nebezpečí užívání drog působily pravděpodobně právě naopak — jako vybídnutí k pokračování a jako přiznání naši neschopnosti v boji proti drogám.

Při naší práci s mládeží v Domě středu vyšel najevo fakt, který statní úřady zatvrzele popírají, a sice, že o ústupu takzvané drogové vlny nemůže být vůbec řeč. Naopak, problém drog dosáhl jak z kvalitativního, tak z kvantitativního hlediska amerických rozměrů. Šlo především o nezaměstnanou mládež a mládež bez základního vzděláni. My pedagogové jsme museli veřejné protestovat proti tomu, jak úřady tento problém ignorují. Uzavřením mládežnického klubu jsme chtěli vynést na světlo to, co by mnozí rádi nechali v temnotě a mlčení. Podařilo se nám to: dnes už úřady v Západním Berlíně vynakládají značné úsilí při řešení toxikomanie.

V současnosti je mládežnický klub znovu v provozu. Některé z požadavků, které byly podmínkou znovuotevření, jsou splněny. V Neukóllnu byla zřízena poradna pro toxikomany financovaná státem, v Gropiusstadtu jezdí tzv. clena-autobus, ve kterém se scházejí mladí lidé potýkající se s problémy drogové závislosti, a rozšířily se možnosti odvykací terapie. Celý problém se však těmito zásahy nezmenšil a dnes už se týká další generace. Mnozí z těch, kteří zde v Gropiusstadtu začínali před několika lety s drogami, už nežijí.

Životní podmínky mladých lidí se za tu dobu nezlepšily. Vedle starých problémů se objevují další: stále více mladých v Gropiusstadtu nosí zbraně a jsou schopni kdykoliv je použít. V mnoha případech to souvisí s šířícím se nacionalismem a sympatiemi s fašistickou ideologii.